Drsný staromódní polda (Nick Nolte) a ukecaný černošský mukl (Eddie Murphy) se společně snaží dopadnout nebezpečného uprchlého zločince. 48 hodin scenáristy a režiséra Waltera Hilla, specialisty na "chlapské" žánrovky, platí za jeden z prvních akčních buddy movies s kriminální zápletkou. Film nejvíc táhne výbušná chemie ústřední dvojice, velmi dobře v něm ale fungují i ostatní aspekty. A i když od jeho vzniku uplynulo už skoro 40 let, pořád patří ve své váhové kategorii mezi elitu. O osm let později vzniklo pokračování, které kvalit jedničky sice nedosahuje, o špatný film se ale také nejedná. Murphy si podobnou roli v obdobně koncipovaném filmu pak zahrál minimálně ještě jednou - v akční komedii Showtime, kde za tvrďáckého kolegu vyfasoval Roberta De Nira.
Slavná a oblíbená tetralogie multižánrového experta Richarda Donnera (Přichází Satan, Superman) je dodnes možná nejsymboličtějším a nejsignifikantnějším filmovým ztvárněním daného subžánru. Díky Donnerovi a scénáři Shana Blacka vzniklo naprosto unikátní a nepřekonatelné duo tvrdých, ale velice rozdílných poldů, z nichž společně řešený případ vraždy a obchodu s drogami udělá přátele na život a na smrt. Mela Gibsona a Dannyho Glovera snad ani nemá cenu opěvovat, ale přesto - sehranější, jiskřivější a zábavnější parťáckou dvojici filmové plátno dosud zřejmě nepoznalo. První "Zbraň" je film výtečný v každém ohledu, naprostou legendu z ní ale udělali právě neodolatelní seržanti Riggs a Murtaugh.
O dva roky mladší dvojka převzala od originálu vše dobré, pouze trochu přitlačila na (skvělém) mírně sitcomovém humoru (hlavně skrze postavu Lea Getze v podání Joea Pesciho). Finální dvacetiminutovka se však svou působivou nekompromisností a syrovostí s přehledem vyrovná tomu nejlepšímu z prvního dílu. Jeden z mála opravdu dokonalých sequelů. Navíc na některé scény (záchod, likvidace domu) se prostě nedá zapomenout...
Trojka už je přeci jen o maličko slabší než její dva předchůdci (ještě víc se přitlačilo na sitcomovosti), ale jinak (ve srovnání s konkurencí) se stále jedná o prvotřídní akční krimikomedii se stále dokonalou dvojicí hlavních hrdinů, s nimiž je nekonečná radost trávit čas, ať už jde o divokou akci nebo bláznivé komediální eskapády.
Čtyřka je dozajista nejslabším článkem, byť ve své době byla kritizována snad až příliš. Když pomineme stále větší inklinaci k ztřeštěné komedii (schválně si zkuste porovnat styl a atmosféru jedničky a čtyřky) a hlavně fakt, že poslednímu dílu předcházejí tři vynikající, je i čtvrté dobrodružství osvědčené dvojice velmi zábavnou nenáročnou podívanou, která se za sebe nemusí stydět. A díky některým akčním scénám (šílenec s plamenometem, zběsilá dálniční honička) a parádnímu záporákovi Jetu Li, jenž vynikne zejména ve strhující závěrečné bitce, stojí za opakovaná zhlédnutí, stejně jako zbytek série.
Sylvester Stallone a Kurt Russell jako dvě největší policejní esa v L.A., která zatápí místním gangsterům. A ti se jich proto rozhodnou zbavit. Ne však zabitím, ale uvězněním na základě falešného obvinění. Dvojici poldů nezbyde než překonat vzájemnou nevraživost a začít spolupracovat, aby přežili a dostali ty, kteří je poslali do vězení. Tango a Cash nevznikali úplně lehce (během natáčení došlo i k výměně režiséra), ale na výsledku je to naštěstí poznat úplně minimálně. Od začátku se z plátna na diváky sypou báječné hlášky ("Myslí si o sobě, že je Rambo!"), zábavná akce (úvod s kamionem, finále s ozbrojenou dodávkou) a chemie mezi Stallonem a Russellem je natolik dobrá, že by utáhla i celkově mnohem slabší film. Škoda, že dosud nevzniklo pokračování. Ale možná se ho nakonec ještě dočkáme. Stallone se natáčení dalších dílů snad nikdy nebránil a nedávno údajně Russella s nabídkou na dvojku oslovil...
"Nikdo tě nemá rád, všichni tě nenáviděj..." Ale houby! Joea Hallenbecka přece máme rádi všichni, nebo snad ne (tedy pokud a priori neopovrhujete hláškujícími cyniky a detektivy ze staré školy)? Stylovějšího, drsnějšího a vtipnějšího losera totiž nenajdete. Fakt ne. A nebýt Johna McClanea, o životní roli Bruce Willise by snad ani nemohlo být pochyb - ostatně ty dvě postavy jsou si charakterově natolik blízké, že to nemůže být náhoda. Za Posledním skautem však nestojí nikdo jiný, než již zmíněný Shane Black, jenž je skutečným odborníkem přes parťácké akčňáky a krimi komedie (viz Kiss Kiss Bang Bang nebo Správní chlapi). Nejlepší film Tonyho Scotta (za tím si stojím!) je sice primárně těžkotonážní Willisovou krasojízdou, bez parťáka (z donucení) v podobě Damona Wayanse si však tuhle milovanou klasiku také nelze představit. Tohle je zkrátka dokonalost sama, byť se třeba může někomu na první pohled jevit jen jako vesměs průměrná akční krimi.
A ještě jednou Bruce Willis. Smrtonosnou past by v tomhle žebříčku možná někteří nečekali, ale speciálně trojka do něj naprosto jednoznačně patří. Je totiž prvním dílem série, v němž McClane už není za ryzího sólistu. K ruce tady dostal skvělého sidekicka s tváří Samuela L. Jacksona. Ze všech rozhodnutí, která okolo tohoto filmu padla, bylo poupravení konceptu na styl buddy movie, to zřejmě nejšťastnější. A spolu s náramně nadupaným dějem, který se ani na chvilku nezastaví, a výbornou režií navrátivšího se Johna McTiernana (bohužel se ale jedná o jeho dosud poslední opravdu dobrý film) se povedlo z trojky vyždímat skoro maximum, a učinit z ní po dvojce další výtečný sequel přelomové jedničky (což se o čtyřce a především mizerné pětce už s takovou jistotou říct nedá).
Povedený režijní debut Michaela Baye představil další divácky vděčné kontrastní policejní duo. Will Smith, tehdy teprve rozjíždějící svou superhvězdnou kariéru, jako cool playboy a Martin Lawrence jakožto spořádaný otec rodiny dostanou za úkol chránit svědkyni (Téa Leoni) před nebezpečným drogovým bossem (Tchéky Karyo), jenž se jí chce zbavit. A celé je to strašně pohodová záležitost s (tehdy neokoukaným) videoklipovým lookem. Pro fandy žánru a producenty Jerryho Bruckheimera a Dona Simpsona trefa do černého (ehm).
O 8 let později vznikla dvojka, která byla větší, delší, dražší, šílenější a akčnější. A bohužel také znatelně hloupější a povrchnější. Ve srovnání s dvojkou, na níž Bay dostal mnohem větší rozpočet (a je to sakra vidět), působí jednička skoro jako komorní nízkorozpočtová konverzačka. Mizerové 2 jsou prvním filmem, v němž se Bay naplno utrhnul ze řetězu a předvedl nám tak první regulérní "bayhem". A už tehdy mnozí (správně) usoudili, že Bay nebude tím typem úspěšného a výrazného hollywoodského režiséra, jemuž plná autorská svoboda svědčí... Ale i když se dá téhle lehce zvrhlé divočině leccos vyčíst (včetně politického podtextu), je to taková nekorektní šleha, že je vlastně docela snadné přivřít trochu oči nad oněmi nedostatky a užít si tak všechnu tu vizuálně ohromující akci a místy hodně drsný humor.
Na trojku jsme si museli počkat neuvěřitelných 17 let. A ještě jsme se museli smířit s tím, že ji nebude režírovat nejen Michael Bay, ale ani žádný jiný "prověřený" fachman (po Bayovi byl v plánu Joe Carnahan, ten se nakonec ale jen podílel na scénáři). Vše tak směřovalo k hodně smutnému výsledku, ale zázraky se holt občas asi opravdu dějí, protože dvojice v podstatě neznámých belgických filmařů pod (jistojistě velmi důkladným) dohledem Jerryho Bruckheimera do kin doručila ne pouze ucházející či snesitelný, ale překvapivě regulérně dobrý a plnohodnotný třetí díl, který těm předchozím nedělá žádnou ostudu a kvalitativně se jim může podívat zpříma do očí. Svým "úhlednějším" stylem má určitě blíže k jedničce, ale ani ve společnosti megalomanské dvojky rozhodně nepůsobí jako chudý příbuzný. Kéž by všechny dlouho odkládané reuniony dopadaly nějak takto!