Do Noční můry v Elm Street upadáme 40 let. Lascivní zabiják měl mít jinou tvář a vycházel z reality

Nápad na zabijáka, který útočí v nočních můrách svých bezbranných obětí, pochází z hlavy samotného režiséra Wese Cravena. Rodák z Clevelandu patřil k těm nejvzdělanějším osobám v branži a v šedesátých letech dokonce vyučoval humanitní vědy na univerzitě v New Yorku. Náhodou se ale dostal do filmové společnosti, kde mu kamarád Sean Cunningham (pozdější režisér Pátku třináctého) dohodil kšeft v podobě scénáře k libovolnému hororovému dílu. Přestože Craven tvrdil, že nikdy neviděl žádný horor a jeho filmovým ideálem byla díla Federica Felliniho, nakonec napsal a sám zrežíroval Poslední dům nalevo (1972), tedy jeden z nejkontroverznějších násilných počinů sedmdesátých let. Tím si v podstatě dopředu zajistil renomé průlomového hororového tvůrce, které kulminovalo o dvanáct let později, kdy koncipoval další a ještě výraznější žánrový milník.

Craven měl počátkem osmdesátých let na pažbě další kultovní zářez v podobě napínavého hixploitation hororu Hory mají oči, ovšem roku 1982 si pohoršil nuznou adaptací komiksu Swamp Thing, která u diváků propadla. Režisér dlouho nemohl najít práci a začal se utápět v dluzích, kvůli nimž musel dokonce prodat vlastní dům. Zachránila ho dost možná jeho sečtělost a zájem o informace, když v L.A. Times narazil na několik článků o osmnácti jihoasijských uprchlících, kteří v průběhu čtyř let zemřeli z nevysvětlitelných příčin ve spánku, zřejmě na následky nočních můr (respektive na zástavu srdce, jak zní nejpravděpodobnější varianta). Lékaři v souvislosti s těmito úmrtími hovořili o takzvaném „orientálním syndromu smrtelných nočních můr", kdy smrt způsobuje teror a hrůza ve vlastních snech. Jednalo se navíc ve všech případech o lidi mladé a zdravé, čímž se mysterium kolem jejich úmrtí jen přiživovalo.

Craven zapojil svou fantazii a koncept filmu byl na světě. Tajemný přízrak, který vraždí teenagery ve snech. Problémů k vyřešení však bylo hned několik – jak celou zápletku zaobalit do smysluplného plnohodnotného příběhu, jak stylizovat titulní zápornou postavu a jak celý koncept prodat některému lakotnému studiu. S produkčními společnostmi byl Craven na nože a odmítnutí nacházel také u kamaráda Cunninghama, jenž se domníval, že i ty nejskutečnější noční můry nakonec stejně končí probuzením.

Naštěstí už tehdy existovala dnes poměrně proslulá společnost New Line Cinema. Založené roku 1967, studio se orientovalo na distribuci některých kontroverzních a zahraničních filmů, mezi než patřila například díla Johna Waterse nebo Wernera Herzoga. Zakladatel a producent Robert Shaye chtěl být sám režisérem, a když se konečně setkal s Cravenem, padli si do oka. Shaye byl z nápadu kolem nočních můr nadšený a poskytl strádajícímu filmaři finanční azyl. V létě roku 1984 se tedy mohlo začít natáčet.

Samotnou postavu ikonického Freddyho Kruegera formoval Craven na základě několika inspiračních zdrojů. Jméno patřilo jeho dávnému spolužákovi, jenž ho ve škole šikanoval, a velkou roli sehrál také jeden strašidelný zážitek z režisérova dětství. Když mu bylo deset, malý Wes se zrovna koukal z okna a kolem domu procházel opilec v klobouku. Vypadal prý velmi nepřívětivě (eufemisticky řečeno) a navíc zamrzl v chůzi a otočil se přesně na Cravena. Jako kdyby věděl, že ho sleduje. Muž údajně zmizel až po zásahu staršího bratra, ale jeho znepokojivý výstup zanechal v budoucím režisérovi silnou vzpomínku, kterou do své slavné postavy otiskl.

Rébusem byl také samotný Freddyho vzhled a jeho prostředky k zastrašování a mordování. Craven chtěl vymyslet něco netradičního, co odliší jeho záporáka od kudly Michaela Myerse a motorovky Leatherface. Pustil se tedy do výzkumu ohledně toho, jaké jsou prvotní strachy vězící v lidském podvědomí napříč všemi kulturami, a nejčastější variantou bylo rozsápání zvířecími pařáty. Ikonická rukavice s ostřím v podstatě čerpá z fyziognomie obyčejných domácích koček, které zvládnou vysunout drápy a pěkně zavařit nejen psím spolubydlícím. A nebyla s ní žádná legrace - sám představitel Freddyho Robert Englund se při prvním použití pořezal a při první natáčené scéně ho zastoupil tvůrce speciálních efektů Charles Belardinelli, jenž jako jediný věděl, jak rukavici nasadit a zasunout do ní nože. Náhodně nevznikl ani Freddyho svetr - Craven zjistil, že nejhůře vzájemně rozeznatelné barvy pro lidské oko jsou červená a zelená, což mělo přispět ke zmatečné snové auře, kterou postava vyzařuje.

Freddy měl být původně spíše někým, kdo dospívající děti sexuálně obtěžuje, ale pod vlivem tehdejších skutečných případů sexuálního zneužívání dětí v Kalifornii tvůrci od tohoto kroku ustoupili a udělali z Kruegera nelítostného vraha s pohnutou minulostí. Sexualita však z filmu nezmizela – jako nedílná součást života teenagerů často prosakuje mezi řádky a Freddy svými oplzlými gesty reprezentuje traumatické stadium hormonálního dospívání. Proto je také hlavní hrdinkou neposkvrněná a morálně uvědomělá dívka, jejíž představitelka Heather Langenkamp s odstupem času vždy tvrdila, že hrála v podstatě sebe.

Craven si nemohl dovolit a popravdě ani nechtěl známé hollywoodské tváře. Langenkamp měla za sebou jen menší roličky ve dvou filmech a v seriálu Hotel, když si ji režisér vybral pro náročnou úlohu, z níž vzešla jedna z nejvýraznějších final girl v historii slasheru. Role jejího filmového přítele Glena mohla připadnout Charliemu Sheenovi, který ale požadoval moc vysoký honorář, a tak šťastnou náhodou skončila u Johnnyho Deppa, jenž si zde připsal svůj herecký debut. Původně přitom na casting jen doprovázel kamaráda Jackieho Earle Haleyho, ale jeho podmanivý vzhled režiséra přesvědčil a role byla jeho (podle některých zdrojů padl do oka Cravenově dceři). Haley si mohl spravit chuť až roku 2010, kdy v bídném remaku ztvárnil Freddyho.

První volbou do role zabijáka, který stráví na scéně jen kolem sedmi minut a jeho kreace má zásadní vliv na budování atmosféry, byl britský charakterní herec David Warner, jehož si nejspíše pamatujete z Titaniku Jamese Camerona. Ten musel od projektu odstoupit pro jiné závazky, stačil nicméně absolvovat focení v makeupu a můžete si jej prohlédnout v níže přiloženém příspěvku. Prostor dostal Robert Englund, pro něhož se přízrak zanedbávající módu stal životní rolí. Herec, jenž debutoval v hororu Tobeho Hoopera Sežrán zaživa, kde mimo jiné pronesl legendární hlášku převzatou Tarantinem „My name is Buck and I'm ready to fuck,“ odevzdal filmu maximum. Inspiraci prý čerpal z výkonu Klause Kinskiho ve filmu Nosferatu - fantom noci a z monster, jež ztvárnil kultovní herec Lon Chaney. Charakteristický postoj s roztaženýma nohama zase převzal od představitele drsných gangsterů Jamese Cagneyho. Nakloněné tělo s nahrbeným pravým ramenem mělo být jen výsledkem značné váhy obou rukavic se zapuštěnými čepelemi. Nanést makeup trvalo skoro tři hodiny, během nichž prý Englund coby zarytý vypravěč nezavřel pusu a maskéři ho museli opakovaně upozorňovat, aby tolik nehýbal s hlavou.

Samotné natáčení odstartovalo v červnu 1984, trvalo pouhých 32 dní a původně si mělo vystačit s rozpočtem 700 tisíc dolarů, který nakonec vyšplhal k částce 1,8 milionu. Tvůrci si lámali hlavu s logistikou některých scén, z nichž vynikají především čtyři netradiční řešení (pozor na spoilery). Při natáčení úmrtí charakterů Tiny a Glena použil štáb rotující set a kameramana připevnil ke zdi, která se otáčela. Když sebou Tina škube na stropě a Rod se na ni snaží dosáhnout, tak jsou herci ve skutečnosti v opačných pozicích – představitelka Tiny je na podlaze a její mužský kolega visí ze stropu s přilepenými vlasy. Inspirací byl snímek Královská svatba z roku 1951, kde rotující set použili vůbec poprvé. Podobně vznikala i kultovní sekvence, během níž postel zaživa pozře Johnnyho Deppa. Inspirována Osvícením, tato scéna si vyžádala značnou část z 500 galonů umělé krve, které byly na natáčení spotřebované. Netřeba už asi dodávat, že pokoj byl ve skutečnosti vzhůru nohama, aby mohla krev z postele tryskat.

Představitelka Nancy Heather Langenkamp si nejsilnější zážitek odnesla z natáčení scény, při níž se Freddyho rukavice objeví mezi nohama hrdinky ve vaně. Herečka seděla na dvou dřevěných plátech a pod ní umístili nádrž s vodou. Lascivní posunky s rukavicí prováděl tvůrce speciálních efektů Jim Doyle, který si do značně upravené vany vlezl a dle vzpomínek Langenkamp na sobě měl i oblek pro potápění. Natočit scénu prý trvalo 12 hodin, a byť za ni zaskakovala také dublérka, herečka dodnes pociťuje nervozitu, když se má jít vykoupat.

Kreativitu tvůrci prokázali také ve scéně s roztékajícími se schody. Takový efekt vznikl použitím ovesné kaše s lepidlem a sekvenci režíroval Cravenův kamarád Cunningham, byť v titulcích uvedený není. Za zmínku stojí ještě pasáž, kdy se Freddy vznítí. Ta byla natáčená několika kamerami na jeden záběr a Anthony Ceceremu vynesla ocenění za nejlepší kaskadérský kousek roku.

Rozkoly panovaly nad vyústěním příběhu. Craven se původně bránil otevírat dveře pro sequel a natočil pozitivní konec, v němž teenageři odjíždí v autě. Freddy, vystupující v prvním filmu více jako neviděný přízrak, je poražený. Producent Robert Shaye však nesouhlasil a trval na tom, aby se Freddy objevil jako řidič auta. Obě strany se nakonec dohodly na kompromisu a vznikly údajně hned čtyři verze zakončení – to šťastné Cravenovo, to špatné preferované studiem a nakonec dvě verze kompromisů, z nichž vzešla ta finálně použitá a ambivalentní možnost.

Film si odbyl premiéru 9. listopadu 1984 a už o prvním víkendu se v podstatě pokryly jeho produkční náklady. V USA si celkem došel pro 25 milionů dolarů, což byl úspěch, který studio New Line Cinema posunul k přetrvávající prosperitě, v současnosti definované zejména Pánem prstenů (přezdívá se mu ostatně „The House That Freddy Build"). V rychlém sledu docházelo k mnoha celovečerním i televizním pokračováním, na nichž začínala řada známých filmařů jako Frank Darabont, Renny Harlin nebo Brian Helgeland. S každým dalším filmem se rozšiřoval prostor pro Freddyho a Roberta Englunda, kteří se ihned stali kulturním fenoménem. Roku 1991 tehdejší starosta Los Angeles dokonce třinácté září vyhlásil Dnem Freddyho Kruegera.

Wes Craven si znovu uzmul tehdy skomírající pověst hororové ikony a k tématu se vrátil ještě o deset let později v pokračování s názvem Nová noční můra, neboť mu Shaye konečně přislíbil zisky z merchandisingu a sequelů. Přestože je autorem další kultovní série Vřískot a mnoho hororových fandů s úctou pohlíží už na jeho sedmdesátkové počiny, bude to zřejmě Noční můra v Elm Street, která zesnulého žánrového přeborníka nejvíc proslavila a v níž ukázal svou režisérskou kreativitu.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Kinobox, Screen Rant, Bloody Disgusting, New Line Cinema