Zvětšenina: Když umělce nesvede krásná modelka, ale tajemná fotografie z parku

Zvětšenina (Blow-Up) byla v roce 1966 prvním filmem tehdy již důležitého představitele italského neorealismu Antonioniho, který se autor rozhodl situovat na Britské ostrovy do éry a prostředí takzvaného swingujícího Londýna. A celý jej natočil v angličtině a britsko-italské koprodukci. Podobně jako o několik let později Bezstarostná jízda (1969) je tak Zvětšenina kromě originální autorské vize též autentickou výpovědí z druhé poloviny 60. let, kdy se mládež chtěla hlavně bavit, v kurzu byl pop-art, pestrobarevná móda a klubové rockové kapely (ve Zvětšenině vystupují Yardbirds).

Antonioni ve svém druhém barevném filmu vypráví příběh mladého módního fotografa Thomase (David Hemmings), který už je ze všech těch modelek, společenských akcí a velkoměsta pěkně otrávený. Fotografie je pro něj ale stále naprosto vším. Bytostný cynik se jednou připlete k záhadné schůzce milenců v parku, událost se mu podaří vyfotografovat a to, co pod "zvětšovákem" během vyvolávání fotografií objeví, výrazně ovlivní jeho duševní stav.

Scénář tak akorát pro jednoaktovku, řeknete si. Z pohledu dnešního diváka se možná u Zvětšeniny bude leckdo nudit. Antonionimu se však podařilo do snímku dostat jak náladu britské "zlaté mládeže" 60. let se vším cynismem, jedinečným výtvarným ztvárněním a dobovou hudbou (na soundtracku se podílel slavný pianista Herbie Hancock), tak kritiku často bezobsažné zábavy, voyerismu, řadu filosofických otázek a metaforických scén na hranici reality a snu.

Zvětšenina proslula explicitním zobrazením ženské nahoty, hoden obdivu je nicméně především způsob, kterým Michelangelo Antonioni k řadě výrazných scén přistoupil. Filmový fotograf totiž není tím typem, který si po vzoru rockových hvězd společnost ženských vnadů užívá, ale spíše jimi cynicky opovrhuje a bere je spíš jako přítěž. Když vezmeme v úvahu, že se ve filmu objevily takové krasavice jako například Jane Birkin nebo Veruschka von Lehndorff, šlo o jednoznačný autorský vzkaz: "Povrchní nablýskané pozlátko pro mne nic neznamená."

Hlavního představitele Zvětšeniny Thomase naopak svedla jedna vyvolaná fotografie a "nenápadná" žena z parku Jane (Vanessa Redgrave) na ní skrývající možná až příliš drsné tajemství. Jde o zosobnění touhy fotografa, kterého už nemůže nic překvapit, po nepoznaném?

Zvětšenina je hádankou, která dodnes nepřestává rozdělovat diváky i kritiky. Snímek, který si v roce 1967 odnesl Zlatou palmu z festivalu v Cannes a byl nominován na Oscara (režie a adaptovaný scénář), dle jedněch vyprázdněně žongluje s jinotaji a symbolismem. Podle druhých je fascinující výpovědí o podstatě umělecké tvorby, která dokáže pořádně potrápit.

Zvětšenina proslula hned díky několika památným scénám: fotografickým "soubojem" Thomase a dvou modelek na zemi ateliéru, pantomimickým tenisem bez míčku nebo Thomasovou návštěvou rockového klubu, kde skupina Yardbirds rozmlátí své hudební nástroje. Právě tato scéna poukazuje na výraznou charakteristiku celého filmu - Antonioniho osobitou práci se zvukem a tichem, které jsou odrazem duševních pochodů hlavního hrdiny.

Prostě a jednoduše, jestli máte rádi popkulturní historii a její reflexi, Zvětšenina vám ji nabídne. Což je trochu paradox - film vznikl v samotném jejím epicentru a éře největší slávy -, ale je to tak. Současné retrofilmy na podobné téma se často stáčejí k nekritickému obdivu a pouhé působivé estetice. I tu ale Zvětšenina samozřejmě nabídne. Často má svou autenticitou blíž k zajímavému dobovému dokumentu.