Císařovna Sisi v popkultuře strádá stejně jako v životě. Ani Netflix moc neví, co má o ní vlastně vyprávět

Nutno přiznat, že příběh císařovny Sisi je vděčný pro filmovou či seriálovou adaptaci pouze zdánlivě. Podle historických pramenů ji politika nezajímala a většinu času věnovala péči o sebe. Zasloužila se sice například o propagaci turistiky, ale i to byl spíše vedlejší produkt jejího vlastního zájmu o pohyb v horách. Čím tedy nejvíc všechny láká a přitahuje, je především její pověstná krása a láska s Františkem Josefem I.

A tady by bylo na čem stavět, jenže záleží na tom, aby zvolené pojetí nebylo pouze romanticky vyprázdněné jako trojdílný film Sissi s Romy Schneider z padesátých let, který byl ovšem především dítětem své doby. Jako nejlogičtější se v tomto případě jeví feministická perspektiva, ale té jsou tvůrci – jak jinak – dost vzdálení. Co tedy nabízejí?

Téma sňatku z lásky, v 19. století stále spíše výjimečné, má svou přitažlivost. Jenže šlo spíše o vzplanutí, takže nakonec by ho bylo zapotřebí nahlížet spíše kriticky. Ostatně kdo by se v patnácti letech nezamiloval do mocného a mladého císaře, jenž si měl navíc vybrat jinou nevěstu, ale propadl okouzlení půvabnou dívkou? Tak silný námět by dějinám mohl závidět lecjaký scenárista nebo scenáristka romantického žánru. Jenže i tady oběma tvůrčím týmům ujela ruka a kašírují pro nás skutečnost, že císař šel především po kráse. A to dnes nestačí. V obou minisériích proto Alžběta a František dostávají možnost najít v sobě zalíbení i po krátkém poznání, ale obojí je dost nenápadité (byť se to v Sisi povedlo o kousek lépe) a značně stereotypní.

Seriál Císařovna líčí, jak šla mladá šlechtična vypustit ptáčka, který vletěl do komnat zámku, a v parku narazila na Františka Josefa. Pak se letmo setkali ještě několikrát, ale ono dojemné první střetnutí, navíc poněkud pateticky symbolizující budoucí pocity císařovny, která se později ve vídeňském Schönbrunnu cítila podobně, působí lacině. Podnětná je pouze věta Žofie Bavorské, když k volbě svého syna proti vídeňské sňatkové politice poznamená: „Manželství z lásky? Zkoušíme teď něco nového.“ Právě ono procitnutí velmi mladé dívky ve striktně dané roli císařovny – reprezentativní figury, vzoru nejen pro mladé šlechtičny a především rodičky dědice trůnu – se seriál snaží dost nešťastně vykreslit.

Kdyby se totiž rovnou kriticky pustil do toho, jaké to muselo být, znamenalo by to opuštění romantické linie lásky k Františku Josefovi. A to si seriál prostě nemůže dovolit, protože by se rázem dostal do jiné žánrové polohy pro odlišný segment publika. Tvůrci proto lavírují mezi jakýmsi naivním citem a přáním vést harmonický život s jedním z tehdejších nejmocnějších mužů Evropy, a rozčarováním a touhou po nespoutanosti, kterou vedou přes Alžbětino pouto s Františkovým bratrem Maxmiliánem. Nakonec právě určitá míra divokosti a odvahy má imponovat především současným divačkám – v seriálu jsou sestry Heleny, původně zvolené nevěsty císaře, označovány jako „ta neposlušná“ (Sisi) a „ta nudná“ (v seriálu se neobjevuje, takže těžko říct, o kterou z dalších tří sester šlo).

Jenže revoltování Sisi vyznívá tak trochu naprázdno. Ano, snaží se zbavit svazující dvorské etikety, ale chybí tomu určitý přesah, naplnění, na které jsme si zvykli u Diany Spencer, jež navíc ve světě proslula svou charitou. Alžběta se nevzpouzí ani jako odrostlé dítě, což bychom také mohli očekávat s ohledem na její věk. Je jakousi „starou mladou“, idealizovanou ženou vladaře, jejíž odpor pramení především z odlišného dětství, byť jako wittelbachšské princezny stále privilegovaného. Nejvíc cavyků proto nadělá kvůli chození bosky, což nijak zvlášť nepomůže ani jí, ani jejím poddaným.

Právě tady se tvůrci Císařovny pokoušejí chytat stébla, když se více zaměřují na určitou sociální rovinu Rakousko-Uherska v 19. století. Jenže to dělají tak povrchně a nešikovně, že problémy „chudého a obyčejného lidu“ jenom zvýrazňují anachronismus šlechtického rodu, kde ženy nosí pod šaty obrovské kovové konstrukce a žijí v opulentních barokních sídlech, zatímco Evropou už supí železnice, parníky a rostou v ní továrny jako houby po dešti.

Podobně problematické je vykreslení Alžběty jako patnáctileté. V Císařovně ani v Sisi jí to zkrátka neuvěříte. A nejde jen o to, jak staré jsou herečky, které ji ztvárnily, respektive jakým věkem můžou na publikum působit. Ve scénáři ani při ztvárnění císařovny se zkrátka nepodařilo prodat onen nízký věk, kdy pubertální dívka není ani dítětem, ani ženou (přestože evidentně menstruuje a může se stát matkou). Přesto je právě tohle dost podstatné a skýtá to určitý tvůrčí potenciál. V Sisi si ale musíme vystačit s tím, že o devět let starší ženich má evidentně dost sexuálních zkušeností, zatímco Alžběta pouze masturbuje. A v Císařovně zase jisté pubertální chování demonstrují divoké večírky s Maxmiliánem, byť poněkud cudné.

Samozřejmě, že se puberta musela v 19. století projevovat jinak, podstatný byl navíc sociální status. Jenže to je právě ten problém. Seriál Království kdysi využil příběh Marie Stuartovny a udělal z něj současné teenagerské kostýmní drama, které převracelo historické události, aniž by to však někomu nějak zvlášť vadilo. Veliká je zase satiricko-komediální seriál o životě a vládě ruské carevny Kateřiny Veliké, který si záměrně z mnoha historických skutečností dělá legraci. Jenže u Císařovny jde o dramatické zpracování Alžbětina života, kde její starosti i výstřednosti odpovídají spíše někomu o poznání staršímu.

Poslední, co tak na příběhu mladinké císařovny zbývá, je její krása a to, jak se s ní na dvoře zacházelo. Ostatně Sisi je nejvíc známá a dost populární právě proto, že se jí přezdívalo „nejkrásnější žena Evropy“, držela šílené diety, nejspíš trpěla mentální anorexií a naprosto ji děsilo stárnutí a přibírání na váze. Právě způsob, jak ji dvůr držel při této pověsti a nakolik ona sama podléhala tlaku na udržení svého půvabu, by mohl být onou očekávatelnou kritikou společnosti, kde má žena přesně určenou tradiční roli, již nemůže dost dobře zpochybňovat.

Jenže o tom oba šestidílné seriály prapodivně mlčí. Z různých zdrojů lze přitom vyčíst, že Sisi si zakládala na svém absurdně útlém pasu (daném také přísně pevně utaženým korzetem), předlouhých vlasech (které měla v dospělosti až po kotníky a nechávala si je vyzvedávat konstrukcí, když si chtěla odpočinout od jejich tíhy), jak jí tekuté diety zničily zuby a celkově fyzické i psychické zdraví, neboť trpěla těžkými depresemi, a když stárla, odmítala se nechat portrétovat a fotit, takže vražda pilníkem v jedenašedesáti letech pro ni byla určitým vysvobozením.

Obě minisérie mají velmi otevřený a zvláštně neurčitý konec, jako by počítaly s dalším pokračováním. V Císařovně se Alžbětě nenarodí jediné z jejích tří dětí, v Sisi sice porodí, ale nedočkáme se ani linie, kdy jí tchyně obě starší děti zabaví a vychovává je sama. Seriály tak sice nabízejí podívanou pro oko, spočívající především v krásných kostýmních róbách a účesech, povinných jkruhových jízd kamery ve scénách, kdy se tančí valčík, a určitého patologického vztahu Františka s matkou Žofií, ale to je asi tak všechno.

Vyprázdněná revolta Sisi, která nevychází z určitého vnitřního principu, ale jen ze skutečnosti, že ji nebaví nechávat se omezovat dvorskou etiketou, je pramálo. Uvidíme, jestli přijdou další řady a jak se bude příběh císařovny vyvíjet. Ale už teď mají obě minisérie nakročeno někam do nepříliš jasně vymezeného středu, kde mýtus Sisi neslouží ke kritickému přemýšlení, ale spíše k opatrnému idealizování populární šlechtičky, ztracené v progresivním století páry.

Po dlouhé době vzniknul v Česku tak ambiciózní historický životopisný film. Režisér Petr Václav přitom nikdy podobný projekt nedělal. Největší pastí by bylo hledat v něm nového Amadea. Il Boemo se vydává vlastní cestou.