Už mi lásko není dvacet let – když starší herci ztvárňují mladší postavy

Kdyby o filmové produkci rozhodovala výhradně naše posedlost nízkým věkem, byli bychom svědky obsazování vždy tak mladých herců, jak jen to je možné. Mnohdy ale vidíme přesně opačnou tendenci. Producent vybere raději známé jméno, jemuž jde skoro uvěřit nižší věk, než novou tvář.

V praxi filmového procesu můžeme vypozorovat neochotu ke generační obměně, která dává smysl, když o natáčení začneme víc uvažovat jako o reálném pracovním ekosystému, kde se každý stará o své místo, má důvod udržovat statut quo, opakovat úspěšné postupy a zaměstnávat osoby, které v minulosti adekvátně splnily zakázku. Popkultura zná z oscarového filmu Sunset Boulevard příběh Normy Desmond, herečky nahrazené mladší generací a zapomenuté světem. Spousta opravdových mladých herců by ale mohla vyprávět o tom, že nebyli obsazeni, protože byl nakonec zvolen starší, zkušenější či populárnější herec.

Neřešme však nyní tuto situaci z pohledu herce či herečky, jak děláme většinou, ale z pohledu publika. Co to vše znamená pro dojem z filmu? Máme taktně předstírat, že to nevidíme?

Vezměme si třeba aktuální novinku Poslední závod, kde čerstvě čtyřicetiletý Kryštof Hádek ztvárňuje šestadvacetiletého sportovce Bohumila Hanče. Ačkoli jsme si zvykli, že je Hádek typově obsazovaný do rolí evokujících nižší věk, 26 už neutáhne a snímek (nejspíš rozumně) nevyužívá ani žádnou z tradičních metod jako make-up nebo matoucí osvětlení, aby působil mladší. Vlastně není úplně jasné, jak si máme Hádkovo obsazení vysvětlit – jestli postavě má být pořád jako Hančovi, nebo jestli ji tvůrci udělali pro potřeby příběhu starší. Přitom pak mluvíme o dvou zcela jiných lidech.

Hanč s manželkou (Judit Bárdos) usilují o první dítě, takže zvlášť v kontextu raného 20. století je zásadní, jestli je postavě 25, případně 35, když budeme k Hádkově vizuálnímu věku shovívaví. Jeho ohlášený odchod do sportovního důchodu má zcela jiné vyznění, když chce Hanč skončit před dovršením svého potenciálu, neboť mu zbývá už jen několik málo sezón, kdy může realisticky stačit světové špičce. Jeho pasivita, nerozhodnost a nejistota vyznívají úplně jinak, pokud si je projektujeme do relativního mladíka, nebo když už hrdina dosáhl středního věku.

Ahistorické obsazení film automaticky nedegraduje. Většina publika Hančův skutečný věk nezná a postavu čte v kontextu toho, co vidí a vnímá. Z principu pak není nic špatně na umělecké licenci co do věku postav, tvůrci fikčního filmu nejsou historii nic dlužni. Hančovi může být v jejich podání klidně čtyřicet nebo padesát. Klidně se na konci může vrátit na svou rodnou planetu. Pokud byl ale scénář napsaný o pětadvacetiletém muži, jenž je v obraze reprezentovaný o patnáct starším hercem, mohou vzniknout disonance, které málokdo pojmenuje, ale leckdo pocítí. Tento problém film sám o sobě nepoloží, může k tomu ale přispět.

Poslední závod ale není první, poslední ani nejhorší provinilec nepadnoucí castingové volby. Jedním z nejdiskutovanějších případů aktuální popkultury je jistě adaptace veleúspěšného broadwayského muzikálu Dear Evan Hansen z minulého roku, kde v době premiéry sedmadvacetiletý Ben Platt ztvárnil sedmnáctiletého titulního hrdinu. Toto jediné rozhodnutí vyvolalo dokonalou bouři vedoucí místo k plánované oscarové lobby ke slušnému potenciálu půlnočních projekcí.

V první řadě je příběh přímo založený na dětskosti a zranitelnosti, takže je zcela zásadní, abychom hrdinu skutečně vnímali jako sedmnáctiletého chlapce. Ben Platt proto s nešťastnou vehemencí imituje dětskou gestikulaci, mluvu a pohyb, což chvílemi působí až perverzním dojmem. Nalíčený je způsobem, který ho má dělat mladším, ale vznikl nepříjemný efekt voskové figuríny v divné paruce. Celý film jako by byl celovečerní adaptací memu se Stevem Buscemim se skejtem na zádech.

Dojmu nepomáhá, že snímek byl produkovám Plattovým otcem a Ben s naivní arogancí rozdával rozhovory o tom, že film mohl vzniknout buď s ním, nebo vůbec. Dear Evan Hansen se tedy rychle stal symbolem bezměrného hollywoodského nepotismu. Je třeba dodat, že Platt ztvárnil Evana Hansena už v původním jevištním muzikálu a za svůj výkon dostal cenu Tony, takže lze trochu pochopit, proč nebyl ochotný vzdát se role a přenechat ji jedné ze svých mladších alternací. Výsledek je však přesto odstrašující příklad absence tvůrčí i lidské sebereflexe, který bude producentům a hercům nejspíš ještě dlouho sloužit jako memento – filmová kariéra jinak talentovaného Platta utrpěla ránu, z níž se bude nejspíš ještě chvíli vzpamatovávat.

Není to mimochodem poprvé, co adaptace jevištního muzikálu vedla k podobnému rozkladu. Pro filmovou verzi svého času vlivných (dnes nahlížených poněkud kritičtější optikou) Bohémů se Chris Columbus rozhodl využít co nejvíc z původního ansámblu, aby publiku předložil autentický zážitek. Příběhu o mladých trpících umělcích ale příliš nepomohlo, že je ztvárnili i o dvě dekády starší herci. Malichernost, sobeckost a nepraktičnost hrdinů ztrácí punc kontrakulturního gesta a působí spíš poněkud trapně.

Snad je trochu nefér, že z chudáka Platta se pro rok 2021 stal chodící mem, když obsazování dvacátníků, někdy dokonce třicátníků do rolí středoškoláků má v americkém filmu dlouhou tradici, kterou většinou přijímáme s úsměvem a nadsázkou. Stačí si vzpomenout na Travoltu a Newton-John z Pomády. Obecně je těžší najít film ze střední školy, v němž věk herců odpovídá věku postav. Vysvětlení je ryze praktické. Zaměstnat dospělého je legálně mnohem jednodušší než zaměstnat dítě, zpravidla se s ním také lépe pracuje. Je třeba si uvědomit, že tu mluvíme o potřebě angažovat pro jednu produkci několik desítek dětí. Nejen do hlavních rolí, ale i těch vedlejších. Pro divácký komfort je totiž lepší, když je všem „šestnáctiletým středoškolákům“ vizuálně pětadvacet, než kdyby byli jako komparz najati dospělí a protagonistu rozvíjel věkem odpovídající herec, nebo opačně. Kdyby se věkový rozdíl zpřítomnil ve scéně, celá iluze by se rozpadla. Co do autenticity je to tedy buď všechno, nebo nic.

Mnohé filmové příběhy s hrdiny tohoto věku navíc pracují se sexualitou, kterou je bezpečnější nechat zahrát dospělého. Známým případem je ještě mladší Lolita, jež byla pro filmové adaptace postaršena přímo v ději z dvanácti na čtrnáct let. Stanley Kubrick pak navíc aktivně hledal co nejdospěleji vyhlížející herečku, aby film vyhověl cenzorům. Tyto volby bohužel vedly k tomu, že Lolitu dnes v popkultuře vnímáme jako sexuálně dráždivou koketku, která svádí starší muže, přičemž Nabokovův román je znepokojující zprávou o sebeklamu zakomplexovaného predátora.

Snaha ochránit mladé herce před explicitními sexuálními scénami vede k efektu, jenž byl hlasitě kritizován třeba u populárního seriálu Riverdale. Když už totiž tvůrci mají k dispozici nerealisticky krásné dvacátníky, to by v tom byl čert, aby se jimi pořádně nepochlubili! Mužské i ženské tělo je v tomto seriálu vystavováno velmi často a vždy jde o tělo zhruba pětadvacetiletých herců, jež má reprezentovat tělo sedmnáctiletých teenagerů. Seriál tím stírá hranice dospělé a nedospělé fyziologie a normalizuje uvažování o teenagerech jako o biologicky plně dospělých lidech.

Při tak těsném vztahu věku a sexuality se samozřejmě dostáváme na nejtenčí led. Zajímavým případem je i Dej mi své jméno, jinak velmi chválený a respektovaný film. Mezi postavami tu má existovat věkový rozdíl, Elimu je sedmnáct, Oliverovi čtyřiadvacet. Jenže zatímco Timothée Chalamet by teenagera uhrál bez problému ještě dnes, Arniemu Hammerovi bylo během natáčení devětadvacet. Navíc vizuálně naopak patří mezi osoby, jimž bychom měli tendenci věk přičítat klidně v řádu deseti let. Věkový rozdíl postav je tedy exponován a snímek v některých čteních nabral poněkud predátorské vyznění. Zvlášť zpětně po rozpoutání mediálních kauz okolo skutečného Hammera.

Všechny tyhle patálie jsou často zapříčiněny jednoduše tím, že se producent či režisér rozhodnou, mnohdy ještě před dokončením scénáře, pro obsazení konkrétního herce, jehož popularita je samozřejmě dána poctivě odpracovanými lety. Důsledek pro dílo pak může být celkem drastický – velmi známým dominovým efektem je třeba obsazení Alana Rickmana do role Severuse Snapea v adaptacích Harryho Pottera. Rickmanovi bylo v době natáčení prvního dílu čtyřiapadesát, jeho postavě by přitom nemělo být ani pětatřicet. J. K. Rowling však nepřipustila alternativu, Rickmana obdivovala a chtěla ho mít ve „svém“ filmu. Vlastně se nepletla – Rickman si tuto roli přivlastnil a stal se miláčkem publika.

Jenže Snape byl spolužákem Harryho rodičů, kteří měli zemřít v jednadvaceti letech nedlouho po dokončení školy. Pokud je starší Snape, musí být ve flashbacích starší i rodiče. I z nich jsou tedy pro filmové potřeby čtyřicátníci. Totéž platí o obsazení rolí jako Sirius Black (Garry Oldman) a Remus Lupin (David Thewlis), kteří hrají v pozdějších knihách velmi aktivní roli a byli přáteli Harryho rodičů. V důsledku obsazení Alana Rickmana tedy musela být pro filmovou adaptaci o dvacet let posunuta celá jedna generace prominentních postav. Těchto dvacet let přitom v „lore“ série, tedy v celkovém objemu dostupných kanonických informací, není čím zaplnit – je třeba tento fakt přijmout a nepřemýšlet o tom, že důležité charaktery dvě dekády svého života zdánlivě seděly na židli a nic nedělaly.

Ještě důslednějším posunem prošla Hra o trůny. Přítomnost explicitních sexuálních scén mohla být zachována jen tehdy, pokud je budou ztvárňovat dospělí. A protože série buduje bohatý svět plný plný konkrétních rodinných vztahů a dynamika starších a mladších postav je v dynastickém boji o trůn celkem zásadní položkou, bylo nakonec nutné alespoň o deset let posunout věk víceméně všech postav. Jon Snow má na počátku série čtrnáct let, Kittu Harringtonovi bylo aspoň dekádu víc. Jeho otčímovi Nedu Starkovi je v knize třicet sedm, Seanu Beanovi bylo přes padesát. Daenerys je v knize třináct, v seriálu kanonicky šestnáct a herečce Emilii Clarke bylo necelých pětadvacet. A tak by se dalo pokračovat.

Ne vždy je ale třeba soustředit se na tak velké měřítko. Frances McDormand zvažovala odmítnout roli ve Třech billboardech kousek za Ebbingem, která jí později vynesla Oscara. Vadilo jí, že jí je v jejích skoro šedesáti o nějakých patnáct let víc, než by její postavě z logiky příběhu o matce truchlící nad smrtí své jediné náctileté dcery být mělo. Bála se, aby to film nepoškodilo.

McDormand si naštěstí nechala pochyby vymluvit. Je třeba nakonec zdůraznit, že i když v tomto textu rozebíráme problémy, které mohou při ztvárnění mladší role starším hercem vzniknout, byla by chyba chápat herectví a dramatické umění jako exaktní vědu. Existuje jistě způsob, jak nepadnoucím obsazením zlikvidovat film, jak dokazuje Dear Evan Hansen, to je ale spíš výjimka než pravidlo. Problémem tohoto filmu bylo, že vše od mediální kampaně po základní koncept i šeptandu strhávalo na Plattův věk pozornost.

Ve většině případů ale diváci nebudou herce tímto způsobem pitvat, což je dobře. Skoro v každém vyprávění se skrývají nesrovnalosti v časovém harmonogramu, příběhy ale nepotřebují mít po ruce kupu neprůstřelných strukturovaných životopisů. Pokud chceme vysoký věk herce použít jako výtku vůči filmu, je třeba poukázat na konkrétní negativní efekt pro divácký zážitek, který vznikl. Popřípadě, pokud preferujeme takový přístup k výkladu umění, lze diskutovat o negativních společenských důsledcích konkrétní volby.

V případě Posledního závodu, u nějž jsme začínali, se při prolétnutí reakcemi nezdá, že by Hádkův věk byl pro publikum problém, přestože z něj pro vyznění příběhu vyplývají celkem zásadní důsledky. Zdá se, že film byl přijat prostě jako příběh o posledním hurá stárnoucího běžkaře. V mnoha ohledech jde o věc zvyku. Jakmile se na daný aspekt nesoustředíme, tak ho nevidíme a vzniklé nesrovnalosti v mysli automaticky zahlazujeme. Pro někoho bude možná nejlepší tento text co nejrychleji zapomenout, pokud by teď měla být jeho divácká pozornost stržena tímto jedním směrem.

Nikdo by si přece nechtěl zkazit Absolventa jen proto, že Dustinu Hoffmannovi v něm zcela zjevně není jednadvacet let. Překážkou by nemělo být ani rovné čtvrtstoletí, které má nad svým filmovým bratrem Tomem Cruisem v Rain Manovi. V divadle nebo třeba v opeře by bylo absurdní vůbec vznášet nárok exaktní věkové shody herce a jeho role. U filmu jsme si sice obecně zvykli klást větší nároky na realistickou estetiku, zároveň se jí ale nemá smysl nechat svázat nad rámec potřeby, pokud dokáže dílo samo sebe obhájit.