Seriálový Cyberpunk je stejně nedodělaný jako jeho počítačový předchůdce. I v něm je ale pořád kus práce a dobré zábavy

Navýšení prodeje se po premiéře dočkala dokonce dva roky stará hra, což je pro její tvůrce dobrá zpráva – Cyberpunk 2077 byl svého času velké fiasko. Polská společnost CD Projekt si přitom sérií Zaklínač získala skvělou pověst, její třetí díl mnozí považují za jednu z nejlepších videoher všech dob, pokud ne vůbec nejlepší.

Společenský kapitál před uvedením ambiciózní retrofuturistické temné fresky měli tedy autoři obrovský. Když se pak ukázalo, že jednu z hlavních postav nadabuje Keanu Reeves a že bude vymodelovaná podle něj, fanoušci se mohli zbláznit. Měla nás čekat (další) nejlepší videohra všech dob.

Jaké pak bylo rozčarování, když vydaná verze obsahovala tolik technických chyb, že ji mnohdy nešlo ani dohrát (v bezprecedentním kroku musely být některé konzolové verze staženy z prodeje) a premiéru provázely zvěsti o toxickém pracovním prostředí a bezohlednosti vedoucích projektu.

Svět AAA videoher (ekvivalent filmového blockbusteru) se poslední roky plní zprávami o šílených pracovních podmínkách, uspěchanosti a lhaní zákazníkům. CD Projekt měl přitom pověst etického studia, kde vývojáři milují svou práci a své zážitky sdílejí s fanoušky. Gaming je mnohem komunitnější sféra než filmový průmysl, vývojáři často udržují silný kontakt s hráči (nebo aspoň jeho zdání), kteří chtějí věřit, že jsou v celém procesu všichni na jedné lodi. Dynamika zadavatel/výrobce/zákazník je co nejvíc upozaďována a CD Projekt byl v tomto stylu komunikace mistrem.

Čím dál tím víc se však ukazuje, že je to jen dobře kurátorovaná iluze, za níž se skrývá tvrdý korporátní dril. Cyberpunk se, vzhledem k jeho kontrakulturní estetice paradoxně, stal symbolem kapitalistické reality za maskou bratrství a pospolitosti. Jeho vydání bylo nejvýraznější z mnoha podobných kauz napříč celým průmyslem.

Během dvou let se pověst hry přesto trochu zlepšila – studio vydalo opravné patche, díky nimž už vše šlape, jak má. Noví hráči tedy nemají narušený zážitek a průměrné hodnocení stoupá. Otázka férového a důstojného produkčního zázemí je naším očím samozřejmě ve větší míře skryta, studio se ale dušuje, že i zde došlo k nápravě.

Přesto je jasné, že pro CD Projekt jde o krušnou vzpomínku. Vydání se brzy dočká několik dodatečných kapitol, v plánu jich ale původně bylo mnohem víc včetně plnohodnotných pokračování. Vývojáři se však raději rozhodli udělat za Cyberpunkem tlustou čáru a jako marnotratní synové se vrátili k ukončenému Zaklínači, aby si navázáním na svůj největší úspěch napravili reputaci.

Co tedy se světem Cyberpunku? Jde o extrémně propracované prostředí, jež vzniklo s cílem strávit v něm několik her. 2077 se jen otřelo o vše, co si tvůrci přichystali. Snad i proto anime zatím nepříliš známých režisérů Hirojuki Imaišiho a Akiry Amemijase s podtitulem Edgerunners šlape o tolik lépe než většina adaptací počítačových her. Vstupuje totiž do světa, jenž vznikl s myšlenkou, že do něj budou včleněny další příběhy.

Navíc jde o fikční svět založený na mnoha dobře známých popkulturních klasikách. Design ve svých nejlepších momentech připomíná Blade Runnera a svět augmentovaných lidí na hranici mezi biologií a robotikou si vypůjčuje z tuctu nejlepších japonských anime. Příběh Edgerunners má velmi blízko ke klasickému Tetsuovi – chlapci/muži, který byl pohlcený svou agresí a transformovaný ve stroj.

Hrdinou příběhu je sedmnáctiletý David, který žije se svou matkou přímo ve chřtánu hříšného Night City. Vysílená žena dělá vše pro to, aby syna udržela na prominentní škole zaštítěné všemocnou společnosti Arasaka, jejíž absolvování zaručuje lukrativní pracovní pozici a snad konečně lepší život. Jednoho dne se však oba připletou do pouliční přestřelky a David se stává sirotkem.

Ve vzteku si nechává voperovat experimentální augmentace a přidává se ke skupině nájemných renegátů. Zde dospívá, nachází lásku i cíl, ale zároveň implementací dalších a dalších technických udělátek riskuje, že ztratí svou lidskost. Ve světě Cyberpunku totiž příliš intenzivní užívání mechanických vylepšení připraví člověka o rozum. David je výrazně odolnější než jiní, přesto i on má limit, který se nebezpečně blíží.

Námět tedy jistě fanoušky a fanynky anime nezaskočí, to vše je velmi snadné přijmout a pochopit, protože jsme to už nejednou viděli. Antikorporátní a antikapitalistická rétorika je s tímto subžánrem tradičně pevně spjatá a sama o sobě by nám asi nestačila. Je tedy skutečné štěstí, že se děj odehrává v tak bohatém světě s tak hlubokou tradicí. Střípky informací o propracované změti zájmů a cílů dovoluje světu Cyberpunku dýchat a při sledování můžeme věřit, že život tu pokračuje i za rohem.

Přesto se zdá, že by bylo lepší, kdyby vznikl jeden film než deset epizod tvořících dohromady čtyři hodiny. Obzvlášť prostřední třetina se skládá ze zaměnitelných kapitol a struktura vyprávění beztak počítá s tím, že příběh spolkneme na jeden dva zátahy. Nutnost rozkouskovat ho na deset částí, které musí mít aspoň v náznaku vlastní začátek a konec, jen narušuje plynulost a zbytečně prodlužuje stopáž.

Technické zpracování pak naznačuje, že rozpočet nebyl bezedný. Dialogové scény jsou mnohdy řešené švenkem přes statický obrázek, i pozadí jsou často poněkud lacině vyhlížející. Design Cyberpunku je pěkný a plně využívá původní videohru (její příznivci budou jako doma – vždyť i telefony mají stejné vyzváněcí tóny a některé exteriéry doslova kopírují herní mapu), provedení ale občas hapruje.

Energii si tvůrci zjevně schovávali pro akční scény, které jsou chloubou projektu, i když i ony jsou občas nepřehledné a mohlo by se na nich pracovat o trochu déle. Naštěstí kvůli nedodělkům v seriálu alespoň nemůže zamrznout počítač.

Edgerunners je tedy pěkná jednohubka především pro fanoušky herní předlohy. Potěší zjevná obeznámenost s jejím světem a jeho detaily stejně jako schopnost odvyprávět samostatný, ucelený a uzavřený příběh. U násilí se neuhýbá očima, daří se udržet pochmurnou neonoirovou atmosféru a celý seriál se zábavným způsobem odvolává na řadu klasik. Tahle pastiš má pořád ostré hrany a vady, ale strávit s ní čtyři hodiny je nakonec fajn.

Filmy z Jižní Koreje se vyznačují tím, že jen málokdy mají jeden žánr. Proto je Podezřelá nejen krimi thrillerem, ale i romancí a komedií. A stejně jako předcházející díla režiséra Parka Chan-wooka (Old Boy, Komorná) jde o podmanivou výtvarnou podívanou.