Zdeněk Svěrák: "Hlášky ke mně chodí samy."

Úplně původně jsem chtěl být spisovatelem. Pamatuji si, jaký jsem prožíval pocit blaha, když se mi povedla slohová práce a pan učitel nebo učitelka mě vyzvali, abych ji přečetl nahlas a třída se na některých místech smála. Tehdy jsem si říkal, že humoristické povídky by mi mohly jít, ale také jsem si všiml, že zatímco u nás v béčku, kde se všichni známe, se smějí, v áčku se nesměje nikdo a že by bylo dobré, aby se mým povídkám smáli i v áčku.

Jenže co studovat, aby se člověk stal spisovatelem? Říkal jsem si: „Jirásek byl kantor a co toho po práci stihl napsat.“ Vystudoval jsem tedy český jazyk a literaturu, jednak abych se naučil pravopis a jednak abych věděl, co už napsali jiní. Jenže na škole kvůli horám diktátů a slohů moc času na psaní nebylo, takže jsem po třech letech rád přijal nabídku stát se rozhlasovým redaktorem.

Mým velkým cílem bylo napsat nedělní rozhlasovou pohádku. To bylo ještě v době, kdy televize nebyla tak rozšířená a kdy prakticky nebylo rodiny, která by po nedělním obědě neposlouchala rozhlasovou pohádku. Ležel jsem na gauči, maminka myla nádobí, tatínek trávil... Když se mi pohádka nelíbila, usnul jsem, když jsem mi líbila, vydržel jsem až do konce.

Nakonec se mi tenhle sen splnil, napsal jsem pro rozhlas asi tři nebo čtyři nedělní pohádky.

V rozhlase jsem působil v armádní redakci, takže ne vždy se hodilo používat humor a fantazii, ale pamatuji si, jak jsem jednou v přímém přenosu posluchačům zprostředkovával jakousi vojenskou přehlídku a měl u sebe budějovického redaktora, aby se ode mě něčemu přiučil. Ve chvíli, kdy tanky jely už nějak dlouho a příliš dlouho hřmotily, povídám: „Milí posluchači, dívám se na špalír diváků na protějším chodníku a vidím zdravotní sestry v bílých pláštích, mezi kterými stojí černoch. Je to nádherný pohled, úžasný kontrast snědého těla a bělostných plášťů...“ Budějovický redaktor mě po přenosu chválil, jaký mám báječný postřeh, že on si žádných zdravotních sester nevšiml a já mu povídám: „Ale vždyť tam taky žádný sestry nebyly.“

S Jaroslavem Uhlířem jsem začal spolupracovat ve stejném roce, kdy vzniklo Divadlo Járy Cimrmana, tedy v roce 1967. V rámci armádní redakce existovala i Pionýrská jitřenka, ze které nás oslovili s tím, jestli bychom jim na každý kalendářní měsíc nesložili jednu písničku. Tak vzniklo prvních dvanáct kousků, chytilo se ale jen Září a Prosinec, ostatní písničky zahynuly.

S myšlenkou. že si založíme vlastní divadlo, přišel Jiří Šebánek, ale i nám ten nápad přišel divnej. Ptali jsme se ho, kdo v něm bude hrát? A on, že si v něm budeme hrát sami, v tom že to právě bude vtipný. Dlouho jsme to nebrali vážně, což režisérku Philippovou zlobilo a jednou se na nás rozkřikla, abychom si uvědomili, že nás to bude jednou živit a abychom se podle toho chovali. Tehdy jsme se jí smáli. Jak jsme mohli tušit, že má pravdu? Napsali jsme jednu hru, prostě to zkusili a najednou měli diváky. Říkali jsme si, dokud budou chodit, budeme tu hru hrát; až přestanou chodit, napíšeme další. Jenže oni chodili pořád, takže jsme bez ohledu na to začali psát další a další a dnes už jich máme patnáct. Taková náhoda.

Když jsme po roce 1969 z rozhlasu společně s Jiřím Šebánkem a Miloněm Čepelkou odešli, domnívali jsme se, že se tam budeme moc dál živit aspoň externě, jenže to nešlo. Dělat jsme mohli jedině pod cizími jmény. Když jsem tak přemýšlel o svém pseudonymu, složil jsem ze jména dědečka a rodného příjmení mojí ženy Emila Synka. Ve své hlouposti jsem ale netušil, že Emil Synek byl velmi slavný dramaturg Národního divadla.

Pro divadlo už jsme napsali tři nebo čtyři hry, když za námi přišel dramaturg Sergej Machonin, jestli bychom nechtěli něco napsat i pro film. Napsali jsme Vraždu v salónním kupé, ale scénář se na Barrandově nelíbil. Přišel jim moc secesní, chtěli nějaké současné téma, tak jsme sedli a napsali film Jáchyme, hoď ho do stroje! Tehdy počítače byly veliké jako celá místnost, fungovaly na bázi jakýchsi děrných štítků, což jsem nikdy nepochopil, ale líbilo se nám, jak se díky nim rozmohla móda horoskopů. Lidé věřili, že počítače jsou schopné vám vypočítat vaše šťastné dny.

Nakonec se dostalo i na Vraždu v salónním kupé, kterou Láďa Smoljak natočil v polovině 80. let pod názvem Rozpuštěný a vypuštěný.

Ano, taková zkušenost tam je. Pamatuji se třeba, jak jsme se s Láďou chytali za hlavu, když jsme na natáčení filmu „Marečku, podejte mi pero!“ poprvé viděli Ivu Janžurovou. Jak je naklíčená, jakou má paruku, jak vysokým hláskem mluví. Takhle jsme si ji při psaní nepředstavovali. Zdálo se nám, že je karikovaná až moc. Dneska už si ji jinak představit nedokážeme, ale tehdy jsme z toho nadšení opravdu nebyli.

Byla to divná doba. V rozhlase jsme dělat nemohli, ale do televize nás vzali. Šéfem televizní zábavy byl tehdy Vladimír Dvořák a ten si nás prosadil, ačkoliv ho soudružka z rozhlasu varovala, takže jsme s Miloněm Čepelkou pro Československou televizi napsali tři mikrokomedie. Nebo když se ředitel Divadla Na zábradlí Vodička dozvěděl, že nemáme kde hrát, dal nám k dispozici na nějaký čas svoje divadlo. Vždycky záleželo jen na osobní statečnosti jednotlivců.

Úplně jsme se cenzuře postavili u filmu Nejistá sezóna. To je vlastně skorodokument. Řekli jsme si, že do toho filmu dáme jenom to, co se opravdu stalo, že si nebudeme vůbec nic vymýšlet. Při psaní jsem se například bál chvíle, kdy se dostaneme k momentu, kdy zemřel jeden člen souboru a Láďa mu nepřijel na pohřeb a radši zůstal na horách. Když už k tomu došlo, povídám: „Tak co, přijdeš na ten pohřeb nebo ne?“ A on statečně řekl: „Když jsem nepřišel tehdy, nemůžu přijít ani teď.“

Mimochodem, právě u tohoto filmu jsme se rozcházeli s Láďou v názoru, jestli máme zůstávat v jedné, navíc ošklivé budově nebo jestli máme vzít divadlo někam na zájezd tak, jak s divadlem běžně jezdíme. Já chtěl zájezdy. Myslel jsem si, že to film rozsvítí, ale Láďa trval na tom, abychom zůstali zavřeni v jedné budově, že to podpoří dojem stísněnosti, že díky mantinelům z příběhu vyprýští víc šťavy. Dneska vím, že měl pravdu.

Nejistá sezóna šla do kin v roce 1988, to už v Sovětském svazu díky perestrojce a glasnosti tály ledy. Mnohem víc než u nás. Před schvalovací projekcí jsme řekli: „Schvalte to celé, jak to je, nebo to celé zakažte, my na tom nehodláme nic upravovat.“ Film skončil, vyšli ven a řekli: „Schváleno.“ Sami jsme se divili. Najednou to šlo. Ale pomstili se nám jinak, film do hlavních kin nepustili.

To mělo svůj vývoj. Když jsme točili Obecnou školu, scénář byl tabu. Honza o něm nepochyboval ani v nejmenším, šlo jen o to, aby to celé nepokazil. Později, když se ukázalo, že scénáře umí točit moc hezky, začal do scénářů zasahovat čím dál tím víc. Vyvrcholilo to na Vratných lahvích, kdy mi zavolal a řekl mi, že už kompletně připravený film zastavuje, protože není přesvědčený o tom, že je scénář opravdu dobrý. To mě samozřejmě hodně mrzelo a ani nemůžu říct, co všechno jsem na jeho adresu tehdy řekl. Manželka mi říkala: „Neříkej mu hajzl, je to tatínek tvých vnoučat.“

Přišlo mi líto práce a energie, kterou jsem do toho vložil, a zařekl se, že dřív než za rok se na ten scénář ani nepodívám. Když jsem se k němu pak vrátil, řekl jsem si, že začnu synopsí. Zkrátka a dobře že si na papír napíšu, o čem to vlastně je. Najednou jsem přišel na to, že některé scény se mi převypravovat nechce a že když je nechci vyprávět, je zbytečné je točit. Ukázalo se, že Honza měl pravdu a všechny tyhle scény letěly v další verzi ven.

Udělal mi velkou radost. Jen jedna věc mi nedošla – že ve filmu nemluvím živou postavu, ale loutku, lesní stvoření. Nechtěl jsem se při namlouvání Hergota nijak hlasově pitvořit, jednak mi to přišlo zbytečné a jednak ani nevím, jestli bych to uměl. Jenže ostatní se pitvořili a dobře udělali, protože nemluvili sebe, ale někoho jiného. Už několik lidí mi řeklo, že můj hlas si s loutkou nespojili, pořád jsem jim do toho lezl já.

To ke mně chodí samo. Třeba větu „Chčije a chčije“, kterou říká děda Komárek v podání pana Kemra ve filmu Na samotě u lesa, řekl jeho předobraz pan Lukšíček. Stál na zápraží, díval se, jak venku prší, a řekl: „Chčije a chčije.“ A náš Honza, to byl ještě malý, ho slyšel a honem běžel za maminkou, aby jí řekl, že „chčije a chčije“.

Prakticky veškeré repliky, které v tomhle filmu říká Dana Kolářová, jsou repliky mojí ženy. Když jsme se hádali, tak jsem jí říkal: "Jen mluv, mluv, to všechno bude ve scénáři."