Český lev 2010: Do síně slávy vstoupí Zdeněk Svěrák!

Zdeněk Svěrák se kdysi vyjádřil v tom smyslu, že život je dost špatně napsaný scénář. "Má obstojný začátek, uprostřed to vrcholí a potom sešup dolů. Vždycky končí špatně. Sice s hudbou, ale tu už neslyšíme," tvrdí. "Myslím, že humor a smích je pokus jak tomu čelit," vyznává se dvojnásobný držitel Českého lva za scénáře k filmům Kolja a Vratné lahve. "Humor ví, že je smrt, že lidé mají děsivé vlastnosti, umí se však na jednotlivé scény tohoto scénáře podívat tak, že se nám líp snášejí," říká a de facto tím formuluje  svoje životní krédo.

Narodil se 28. března 1936 v Praze v rodině vyučeného zámečníka a elektrikáře, nadšeného čtenáře a všestranného samouka. Dětství prožil nachlup stejné jako desetiletý Eda v Obecné škole: přišel na svět po brzké smrti staršího bratra stejného jména, aby ho rodičům nahradil, a proto byl hýčkaným děckem, které muselo útrpně snášet kšandičky na rovnání zad, rybí tuk pro správný růst i zas a znovu svádět předem prohraný souboj s houslemi.

Z filmu se už ovšem nedozvíte, že tatínkův služební byt, patřící elektrárně, museli uprostřed války postoupit důležitému Němci, takže poslední dva roky protektorátu prožili na venkově v Kopidlně u Jičína. Mladší sestru (mihla se třeba jako jedna ze svatebčanek ve Vratných lahvích) se Zdeňkovi odvážili rodiče pořídit teprve s koncem války.

Miloval psaní slohů a zbožňoval, když je mohl před třídou číst nahlas. O hodinách chemi ovšem přicházel s docela jinou iniciativou: "Pane, učiteli, zazpíváme si..."

Tatínkův sen, že se syn stane inženýrem, se rozplynul ve chvíli, kdy si Zdeněk Svěrák podal přihlášku na vysokou školu pedagogickou, obor český jazyk a literatura. Při konkurzu do školního dramatického kroužku se snažil prosadit  recitací Balady rajské. O pět let starší student, který kroužek vedl, mu ovšem vytýkal příliš zastřený hlas. Kdo z nich tehdy mohl tušit, že je to osudové setkání a že ze dvojice Ladislav Smoljak - Zdeněk Svěrák se stane legenda.

Učitelskou praxi zahájil v Měcholupech, s vlídnou tváří učitele-kamaráda ale příliš mnoho úspěchů neslavil. Na další štaci v Žatci už byl prý výrazně přísnějším kantorem, ale ani tak ho tahle profese příliš nenaplňovala. Pro samé opravování diktátů a slohových cvičení neměl čas na vlastní tvorbu. Počátkem 60. let proto přijal místo redaktora Československého rozhlasu. Byl to sice další krok správným směrem, ale pořád ne ten definitivní. Zdeněk Svěrák totiž vždycky ze všeho nejvíc toužil být spisovatelem, přičemž tohle přání se mu splnilo až ve třiceti. "Do té doby to byly jen pokusy, nabízení povídek do redakcí a čekání ne na jejich publikování, ale na vrácení. Byla to doba neustálého pochybování, jestli jsem se dal správnou cestou," vzpomíná dnes.

Ten správný záblesk přišel až se zábavnými reportážemi z imaginární vinárny U Pavouka, které autorsky připravoval s kolegou Jiřím Šebánkem a jazzmanem Karlem Velebným. V rozhlasovém pořadu založeném na účelové mystifikaci se český národ musel poprvé vyrovnat s faktem, že z jeho řad vyšel zneuznaný génius Jára da Cimrman. V roce 1966 vzniká divadlo nesoucí jméno tohoto českého génia a všeuměla světového významz, přičemž jeho hlavními protagonisty se stávají právě Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák.

"Napsali jsme jednu hru, prostě to zkusili a najednou měli diváky," vzpomíná Svěrák. "Říkali jsme si, dokud budou chodit, budeme tu hru hrát; až přestanou chodit, napíšeme další. Jenže oni chodili pořád, takže jsme bez ohledu na to začali psát další a další a dnes už jich máme patnáct."

Po premiéře hry Vražda v salónním kupé na začátku 70. let oslovil úspěšnou autorskou dvojici Sergej Machonin s myšlenkou přepsat hru pro film. Sedm zásad inspektora Trachty se ale na Barrandově neujalo. Scenáristická prvotina šla k ledu s tím, že je příliš staromódní a společensky neaktuální (dostalo se na ni až v polovině 80. let a dnes ji známe jako Rozpuštěný a vypuštěný). Nicméně druhý Smoljakův a Svěrákův scénář už se nejen točil, ale co víc - stal se z něj absolutní hit. Komedie o nesebevědomém venkovském mládenci ve víru velkoměsta Jáchyme, hoď ho do stroje! se stala divácky nejúspěšnějším českým filmem 70. let!

Zdeněk Svěrák přijímá místo scenáristy ve Filmovém studiu Barrandov. Úvazek? Každé dva roky jeden realizovaný scénář. Na samotě u lesa, "Marečku, podejte mi pero!", Ať žijí duchové, Kulový blesk...

"Jednoho dne někdy koncem 70. let telefonovali Zdeňku Svěrákovi z Národní třídy, kde sídlily tvůrčí skupiny Filmového studia Barrandov, že mají malér," popisuje režisér Jiří Menzel neuvěřitelnou historku o tom, jak vlastně vznikla legendární Vesnička má středisková. "Zítra čekají kontrolu a právě zjistili, že námět filmu Na samotě u lesa byl kdysi autorům omylem zaplacen dvakrát. Viděli jediné řešení: do druhého dne napsat sedm až deset strojopisných stran z venkovského prostředí, aby revizní pracovník našel ke dvěma honorářům dva náměty."

Šibeniční termín Zdeňka Svěráka nejdřív vyděsil. Když ho ale ujistili, že jeho text s největší pravděpodobností nebude nikdo číst, že jeho úkolem je vlastně napsat zamítnutý námět, pustil se do psaní s neuvěřitelnou lehkostí. Leccos v tom příběhu bylo ještě jinak, než jak ho známe dnes (třeba Otík nebyl Otík, nýbrž Plachťák), režisér Menzel se ale nemohl ubránit pocitu, že těch pár stránek bylo napsáno ve šťastné chvílu. "Tuhle látku si u tebe objednávám, tohle chci točit," pravil Menzel a nakonec z toho byla pro Českou republiku nominace na Oscara. První po téměř dvaceti letech.

Na přelomu 70. a 80. let se filmové cesty Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka tak trochun rozcházejí. První stále víc tíhne k režii, druhý začíná psát scénáře převážně sám. "Osamělé psaní má své výhody i nevýhody," svěřil se svého času v rozhovoru s Magdalenou Bičíkovou. "Ve dvojici se věci rodí pomaleji, ale výsledek bývá ověřenější už proto, že když se jeden zasměje nad tím, co vymyslí ten druhý, je tu šance, že vtip zabere i u publika. U samotářského psaní taková záruka chybí, ale je to proces rychlejší a řekl bych niternější. Člověk se sám před sebou nestydí napsat i věci daleko srdečnější a něžnější, než když pracuje v týmu a všechno musí říkat nahlas..."

Ve stejné době se začíná Zdeněk Svěrák stále víc prosazovat i jako herec. Dosud představitel výhradně komických (a navíc většinou jen epizodních) rolí příjemně překvapuje jako tragikomický hlavní představitel filmů režiséra Víta Olmera a kameramana Oty Kopřivy Co je vám, doktore? a Jako jed.

"To, že je Honza nesporný talent, jsem si poprvé uvědomil při famáckém filmu Vesmírná odysea II," říká Zdeněk Svěrák o svém synovi, který na FAMU studoval a absolvoval katedru dokumentu. "Zaujalo mě, jak dokázal na malé ploše vytvořit dojemné drama o dvou babičkách, pro které je problém přejít zasněžené sídliště. Přestože byl ještě student, překvapivě ho zajímali staří lidé, a do krátkého školního cvičení dostal po svém i to, co vždycky obdivoval na amerických filmech."

Přesto! Když Vít Olmer kvůli Tankovému praporu odmítl režii Obecné školy, bál se Zdeněk Svěrák svůj scénář svěřit synovi. "Říkal jsem si: Kdyby to vyšlo, bylo by to fajn, ale kdyby to nevyšlo: Škoda, takový pěkný scénář..." Vyšlo to přímo neuvěřitelně. Pětadvacetiletý tvůrce dokázal film prosadit až do oscarových nominací!

Kongeniální spojení otce a syna Svěrákových prošlo nejrůznějšími peripetiemi. K těm okamžikům z nejsladších určitě patří Oscar a Zlatý glóbus za Kolju, k těm poněkud nahořklým Hollywoodem ukradený scénář Tmavomodrého světa (podobnost zápletek příběhu o českých pilotech a velkofilmu Pearl Harbor je neuvěřitelná), k těm vyloženě trpkým tři měsíce před první klapkou zastavené natáčení Vratných lahví.

"Když jsme točili Obecnou školu, scénář byl tabu, Honza o něm nepochyboval ani v nejmenším, šlo jen o to, aby to celé nepokazil," vzpomíná Zdeněk Svěrák. "Později, když se ukázalo, že scénáře umí točit moc hezky, začal do scénářů zasahovat čím dál tím víc. Vyvrcholilo to na Vratných lahvích, kdy mi zavolal a řekl mi, že už kompletně připravený film zastavuje, protože není přesvědčený o tom, že je scénář opravdu dobrý. To mě samozřejmě hodně mrzelo a ani nemůžu říct, co všechno jsem na jeho adresu tehdy řekl. Manželka mi říkala: Neříkej mu hajzl, je to tatínek tvých vnoučat.“

Zdeněk Svěrák se ke scénáři ale s ročním odstupem přece jen znovu vrátil, přepsal a synovi znovu nabídl. "Já to chci," slyšel pak synovu odpověď a nejtěžší krize filmového tandemu Svěrák a Svěrák byla překonána. Vratné lahve se staly po Koljovi druhým divácky nejúspěšnějším českým filmem v historii samostatné České republiky.

Zdeněk Svěrák kdysi řekl: "Jsem vděčný každému, kdo dokáže šeď okrášlit, kdo dokáže jiným sloupnout z duše škraloup.“ Z duší českých diváků jich on sám dokázal sloupnout bezpočet. Do síně slávy českého filmu vstupuje sice jako osmnáctý, ale jako vůbec první scenárista a herec. Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii přebere v sobotu 5. března 2011 na 18. ročníku výročních filmových cen.

FOTO Z TISKOVÉ KONFERENCE: ONDŘEJ ŠEDIVÝ