„Díky Ivaně Chýlkové a Janu Hřebejkovi jsem si připadal výjimečný,“ říká Vladimír Hajdu

Musel jsem vyrazit na konkurz, protože jsem zjistil, kolik mých kolegů má o tuhle úlohu zájem a aktivně o ni usilují. Jakmile se mi ale do rukou dostaly dva obrazy, které se na oněch konkurzech zkoušely, věděl jsem, že tahle práce musí být moje. Nemluvě o jménu Jana Hřebejka, pod nímž točit je pro každého herce splněný sen.

Ta, v níž Viktor vypráví své dceři o zážitcích s Erdoğanem. Přesně jsem věděl, co musím udělat. Zavolal jsem kamarádovi z Turecka a ptal se ho na nějakou písničku, která je s jejich prezidentem spojená. On mi poslal jeho předvolební spot. Naučil jsem se ho a na Hřebejka na konkurzu vší silou vybafnul. Začal se smát a myslím, že se mi okamžitě podařilo ho získat. Ano, stálo mě to trochu trapnosti, ale konkurzy jsou trapné vždycky, tak co. Musím říct, že se mi obsazení hodně vyplatilo, protože okamžitě, jak se rozkřiklo, že budu mít hlavní roli v Hřebejkově seriálu, začaly chodit nabídky jako nikdy. Byl jsem hned obsazený do jednoho filmu a snad do dvou seriálů.

Jednalo se o unikátní situaci v tom, že se natáčelo uprostřed covidu, takže jsme všichni měli o hodně víc času než jindy. Především díky zavřeným divadlům jsem tomu mohl věnovat tři a půl měsíce intenzivní práce. Byla i spousta času na to poznat dobře scénář, sladit se s ostatními herci a herečkami… Jsem hodně rád, že se to týkalo právě seriálu Jana Hřebejka, kde hraju vedle Ivanky Chýlkové.

Smutné bylo jen to, že když se natáčelo v Praze, neměl jsem příležitost volný čas dost využít v osobní rovině – setkávat se s přáteli, užít si s nimi město. Mohl jsem si Prahu procházet jen sám, což jsem taky dělal. Ale to jsme si v té době prožili všichni. Naše důslednost a sebekázeň každopádně vedly k tomu, že na covid nikdo neonemocněl a nemusel se překládat jediný natáčecí den.

Samozřejmě, že mít hlavní roli v tak skvěle napsaném a obsazeném pořadu ve mně vyvolávalo nervozitu, někdy jsem den před natáčením zvlášť náročných scén nemohl usnout. Ale to je normální, nejsem jediný herec, co se potýká s nejistotou ohledně svých schopností. Proto bylo důležité, že jsem byl obklopený kolegy, kteří mě maximálně podporovali. Díky Ivaně a Janu Hřebejkovi jsem se během natáčení cítil jako výjimečný, úžasný herec, protože jsem z jejich strany cítil velké množství pozitivní energie a radosti z toho, co nám vzniká pod rukama. Ivanka se obdivovala všemu, co jsem dělal, čímž mi dodala hodně sebedůvěry. Taky je dobře, že se začalo akčnějšími, legračnějšími scénami, jako je kradení obrazu, při nichž jsme se mohli sžít a připravit se na jemnější okamžiky.

Víte, u nás na Slovensku jsme jedna velká dědina, takže mnoho politiků osobně znám. A musím říct, že povětšinou jde o velmi nekvalitní lidi, kteří ještě v tom lepším případě někdy měli nějaké ideály, ale pak se dostali k moci a zbláznili se z toho. A to je i případ Viktora – člověka, kterého pobláznila moc, o kterou ale právě přišel. Má ještě naději se vzpamatovat, ale zvládne to?

Ta samota, prázdnota a situace, kdy jste najednou vyvrhelem a lidé, kteří se vám dřív klaněli, nebo se vydávali za vaše přátele, vám najednou neberou telefon, ho může buď úplně zničit, nebo napravit. Jediný jeho záchytný bod nyní představuje manželka, kterou deset let zanedbával, ale právě ona ho může uvést zpět do reálného života. Naštěstí Viktor je v jádru dobrý člověk, kterého politika jen zašpinila. Alespoň z mého úhlu pohledu – politika je oborem založeným na kompromisech, které děláte tak dlouho, až zapomenete, o co jste vlastně původně usiloval. A já jsem moc starý na to, abych ve své kariéře mířil ke kompromisům. Proto bych nemohl být politik.

Ten text je velmi kvalitní, jak s paní Dzurindovou, tak s panem Nagyem jsem se pracovně nestřetl poprvé. Nepotřeboval víc než skvělého režiséra, jímž pan Hřebejk rozhodně je. Jeho zvykem je před každou scénou usednout a pobavit se o ní. Když nějakou roli chvíli hrajete, můžete vycítit něco, co by bylo v daném okamžiku dobré, ale nedalo se to tušit dopředu. Samozřejmě, režisér může říct, že to je blbost, trapné nebo na to není čas, ale dá se o tom mluvit, zkusit to, trochu experimentovat. Nic velkého, co by výrazně změnilo vyznění scén, přesto se prostor pro rozmluvu s panem Hřebejkem vždy našel.

Jinak ale i scény, které by se vám mohly zdát jako improvizované, jsou mnohdy slovo od slova ze scénáře – tak poznáte jak dobrý text, tak režii. Ostatně Hřebejkovou výtkou často je, že scéna je „moc hraná“ a je třeba udělat ji přirozenější. Vždycky si v takovou chvíli vzpomenu na dřívější zkušenost, kdy jsem se učil, jaký je rozdíl mezi hraným a opravdovým běháním.

Já jsem nejmladší ze čtyř sourozenců, samých kluků, takže moje matka musela být nesmírně silná žena, aby nás ukočírovala. To měla po babičce. Obě byly původem slovenské Němky a musely se o sebe umět postarat. Asi proto vyhledávám a obdivuju silné ženy. Taková je moje manželka a taková je i Ivanka Chýlková, která skvěle ztvárnila moji seriálovou polovičku, další silnou figuru. Má žena má s tou fiktivní společnou vlastní slušnou kariéru, manželka je ředitelka úseku jedné pojišťovny. Rád bych však věřil, že jsem mnohem lepší manžel než Viktor – snažím se o svou ženu starat, dát jí lásku a pobýt doma. Vytvářet atmosféru, ne být stále někde pryč. A na oplátku vím, že v ní mám oporu, když o sobě pochybuju, potřebuju klid a povzbuzení.

Proto je tak důležitý poslední díl, kdy se Viktor v choulostivé chvíli veřejně postaví za svou dceru a riskuje tím, že si ublíží politicky. Já s Viktorem soucítím – taky jsem se někdy dostal do situace, kdy jsem například kvůli nemoci vypadl na chvíli z povědomí, přestaly mi chodit nabídky a já si připadal odstrčený a bezradný. A v tu chvíli jsem potřeboval svou rodinu, abych se o ni mohl opřít. Viktor se ale potřeboval naučit i to, že musí být v nutnou chvíli na oplátku oporou pro druhé.