Hřebejkův Vítěz prohrává. Sympatičtí herci coby nesympatické postavy nemají co hrát

Čerstvý slovenský expremiér Viktor (Vladimír Hajdu) právě opustil svůj úřad a jen těžko se smiřuje s tím, jak rychle začal být považovaný za zcela irelevantní veřejnou figurku. Nezbývá mu nyní než se začlenit zpět do své rodiny, v níž poslední roky značně absentoval, najít cestu ke své ženě, doktorce medicíny Saše (Ivana Chýlková) a svým třem dcerám (Natalia Germani, Rebeka Riggová, Petra Dubayova). Zároveň si začne pohrávat s představou potenciální prezidentské kampaně.

Přímočarý námět, který by zdánlivě měl velmi snadno zaplnit tři hodiny stopáže. Tím spíš, že se na scénáři podílela Zuzana Dzurindová, dcera bývalého slovenského premiéra, jež musí mít ve spojitosti s tímto tématem mnohé na srdci. Bohužel možná právě její účast způsobuje, že místo ostré či trefné satiry tu máme mdlý, vyprázdněný a patologicky smířlivý pohled na protagonistu, jenž se vyznačuje zjevnou hrůzou zjevnou hrůzu, že by řekl něco nepříjemného, takže se jen patlá v nepovedených situačních gazích.

Před tvůrci se otevřel bezpočet možností, jak k tématu přistoupit. Mohli natočit satiru, jež odkrývá pozadí toho, jak funguje reálná politika. Nebo se šlo soustředit na rodinnou linku a přiblížit jistě v mnoha ohledech bolestivou každodennost rodiče, pro nějž kariéra znamená vše. Také nelze přehlédnout, že v seriálu sledujeme muže ve vysoké politice, jenž je v osobním životě obklopený takřka výhradně ženami, tedy manželkou a dcerami, z nichž některé mají vlastní politické ambice. To otevíralo hned několik tematických dveří. Nic z toho není v minisérii v nejmenším zužitkované.

S Viktorem se nakládá, jako by měl být roztomilý popleta. Je to opravdu nesnesitelné vzhledem k tomu, že jde o buranského, nevzdělaného, neempatického, šovinistického a sebestředného ignoranta vůči všemu a všem, a to po dobu pěti epizod z šesti. V té poslední se v něm má trochu hnout svědomí, ale vzhledem k předchozímu ději to je příliš málo a příliš pozdě. Přijmout ho jako chybující postavu, jež prochází morální nápravou, už není možné – na to by tvůrci museli položit tomuto dějovému oblouku nějaké základy.

Aby byl Viktor zajímavá postava, musel by být buď schopný, nebo dobrosrdečný. Může být hrdina, antihrdina nebo postava, jež má být záměrně nepříjemná a nemáme jí fandit. Jistě by se dal vymyslet i nějaký další koncept. Jenže jsme u toho, že Vítěz žádný jasný koncept nemá. Viktor je v určitý okamžik tím vším, ale děj z nepochopitelného důvodu počítá s tím, že mu nakonec přejeme úspěch. Dost troufalý předpoklad.

Rodinka se jednou potýká s Viktorovým portrétem, jednou s milencem jeho dcery, která neví, že otcem jeho dívky je nenáviděný politik. Žánrově se skáče od ztřeštěné komedie po romantické drama, nepřekvapivě bez toho, aby byl kterýkoli z těchto žánrů uspokojivě naplněný. Není přímo chyba, že se seriál vyhýbá tomu, aby jasně pojmenoval, k jakému politickému směru Viktor patří a jaké hodnoty zastává. To je ve skutečnosti u filmových a televizních politiků celkem běžné, protože tvůrci nechtějí tímto způsobem rozdělovat publikum. I v takovém případě je však normální vymezovat se vůči univerzálním nedostatkům, jako je neschopnost, patolízalství, nepotismus a tak dále. Vítěz však nemá jasno ani v tom. Někdy to je špatné, někdy to máme přehlédnout. Podle toho, co káže aktuální scéna.

Je politováníhodnéé, jak špatně jsou postavy napsané a koncipované, protože Hajdu by hlavní roli bez problému utáhl, kdyby bylo možné jeho výkon jakkoli ukotvit a dát mu jasný tvar. Totéž platí pro Ivanu Chýlkovou, jež by rozhodně měla schopnost vložit i do okrajové role dost charismatu, aby si získala naši pozornost. O vedlejších postavách však platí totéž, co o hrdinovi – jejich chování, vlastnosti a intelekt se mění ze scény do scény. Je velmi těžké přijmout kohokoli jako přesvědčivý charakter, když inteligence každé figury může z obrazu do obrazu spadnout na rovinu předškolního dítěte.

V režijním křesle seděl Jan Hřebejk, jeho účast se však na minisérii nijak zvlášť neprojevuje. Seriál jistě neobsahuje patrné řemeslné lapsy, ale stylisticky nevyčnívá. Zcela však chybí dřívější Hřebejkova schopnost propůjčit život i postavám, které se stěží mihnou na scéně. Vítěz je vskutku přesně opačnou situací, kdy sama hlavní postava nepůsobí ani jako živoucí bytost, ani jako definovaná karikatura. Natož kdokoli další.

Spíš, než že by byl Vítěz třeskutě špatný, je nekonečně nijaký. Nezajímavé a nesympatické postavy bloumají šesti epizodami, aby se nakonec objaly a řekly si, jak se mají rády. My je mít rádi nemůžeme. Nedopřávají nám emoce, humor ani témata na přemýšlení, není důvod se o ně zajímat. A když se v šestém dílu začne velmi opatrně něco dít, nezbývá než říct, že tohle měl být začátek, nikoliv konec série.