„Herectví je pro mě především radost, kvůli roli trpět nebudu,“ říká Ivana Chýlková

Váš kolega Vladimír Hajdu musel kvůli své roli projít konkurzem. Jak jste se ve Vítězi ocitla vy?

Myslím, ale je to jen má dedukce, že jediný důvod, proč mi Honza Hřebejk roli nabídl, bylo naše setkání na jedné narozeninové oslavě. Protože po třech týdnech mi volal s tím, jestli se chci přidat do jeho chystaného seriálu. Vzpomněl by si na mě i tak? Těžko říct.

Už hodně dávno, pokud nepočítám Chatu na prodej. Jí předcházelo setkání, při němž režisér zjišťoval, jestli si herci sednou a zda je mezi námi potřebná chemie. To by snad šlo považovat za typ konkurzu. Jinak se mi ale dnes režiséři ozývají přímo. Tím nejsem výjimečná, tak je to u nás spíš pravidlem.

No vidíte, na to už jsem úplně zapomněla. Teď si vybavuju, jak jsme každý den museli dělat testy. A je pravda, že jak jsme nespěchali, bylo mnohem víc prostoru na práci. Kdybysme potřebovali, můžeme správný záběr hledat třeba tři hodiny. Obvykle je vše na minutu naplánováno, protože každý má svůj přesný harmonogram plný dalších závazků.

Myslím, že jsem měla nějakých dvacet natáčecích dní.

Štáb byl kompletně český, herci s výjimkou mě skoro bez výjimky slovenští. Natáčení také probíhalo  z větší části v Česku, tedy s výjimkou nezbytných exteriérů. Všechny interiéry se točily u nás v ateliérech, vlastně kousek od mého bydliště. Mnohdy jsem šla do práce pěšky, bylo to opravdu za rohem, takže pro mě šlo o dost pohodlný zážitek.

Jedná se o vzájemný pocit. Doposud jsme se blíž neznali, nyní už na příští rok společně chystáme divadlo. Nerada bych o něj přišla, když jsme se tak skvěle sešli. Je svobodomyslný, inspirativní, veselý, bez hvězdných manýr a otevřený úplně všemu. Pracovat s ním bylo za odměnu.

Nevím, jestli tomu říkat nervozita, ale bez ohledu na to, kolik toho máte za sebou, u nového projektu začínáte odznova. Potkáváte se s novými lidmi, takže je vždy otázka, jestli si všichni budou rozumět. A ztvárňujete novou roli, která má svá vlastní specifika. Navíc, jak člověk stárne, náročnější role se spoustou textu nejdou do hlavy stejně snadno jako dřív. Mnohdy už nestačí přečíst si text večer před natáčením, což s sebou neslo určitou lehkost a svobodu. Dnes se s rolí cítím mnohem víc uzavřená, vynakládám na ni víc námahy. Tenhle typ překážek mě nikdy nenapadlo očekávat, to vše poznáte až s věkem.

Najdete v něm komedii i drama, a tím je, myslím, velmi autentický a pravdivý. Protože životu taky nevládne jedna nálada, zažíváte tragédie a neúspěchy, které se postupem času stávají zdrojem zábavy. Scenáristka Zuzana Dzurindová ví dobře, jak jsou tyhle emoce v prostředí života vedle vrcholného politika rozložené, v jejím textu se to skvěle odráží. Je patrné pochopení člověka, který deset let vládl zemi, nějak dobře a nějak špatně, a pak se vrátil ke své rodině, aby si uvědomil, že ji vlastně nezná. Přichází teď mezi své blízké jako slon v porcelánu a oni si z něj dělají srandu. Ale s láskou, a to je velmi důležité.

No to jste, podle mě právě ta láska, která je přes všechny přešlapy v rodině přítomná, je jádrem celého seriálu. Protože politik není člověk, politik je povolání. Člověk je až za ním. Může mít různou morálku, zájmy a sny. A ten náš má štěstí, že za ním stojí rodina, která mu dostatečně pomůže se z toho šoku nové reality vzpamatovat. Stejně tak vidíme, že má manželku, s níž má rovnocenný vztah a která si dokázala vybudovat vlastní, nezávislou kariéru. Lze to považovat za znamení, že i když se teď kvůli Viktorově pozici ve vysoké politice trochu odcizili, v jádru musí být jejich soužití zdravé. V minulosti si museli navzájem pomáhat a prokazovat pochopení, na což teď mohou navázat. Nyní potřebuje víc pochopení on, protože se jeho život výrazně změnil.

Šťastný člověk!

Rozhodně to moc komplikujete, ten seriál se politikou nezabývá v tak doslovné rovině. Jeho zájmem je rodina a vztahy v ní. Že je Viktor premiérem, je druhořadé. Spíš jde o záminku k tomu, aby se mohl rozjet skutečný příběh. Jeho žena mu byla vždy oporou, jak mohla a jak potřeboval, ale sama se přitom dokázala prosadit v jiném oboru. Nyní k sobě musí najít znovu cestu. To stačí.

Ani ne. Když vezmu roli, tak se mi scénář líbí, nevidím tedy důvod něco na něm měnit. Požadovat změny by navíc mohlo negativně ovlivnit kontinuitu scén, protože když už něco ve scénáři je, tak z nějakého důvodu, v další scéně na to může třeba něco navazovat. Upravit se na místě můžou jen ty nejvíc dílčí věci, jako jsou konkrétní fráze.

Jsem intuitivní hráč. A musím říct, že nejstálejší věc na mém přístupu je, že mě hraní dělá nesmírně šťastnou. Je mi jedno, jestli dělám psychologické drama, nebo zábavu, v obou případech cítím stejnou radost, že u toho můžu být.

Taková vážně nejsem, na to mám moc velký pud sebezáchovy. Herectví je pro mě skutečně hrou, předstíráním. Jako si děti hrají na prince, princezny nebo vojáky, tak si hraju já ještě dnes. Určitě necítím potřebu se sžít s psychologickým profilem postavy a sdílet ho – pro roli smutného člověka nepotřebuju být sama smutná. Jistě, snažím se tu roli pochopit, vysvětlit si ji, přemýšlet o ní, ale jen v racionální rovině, její emoce nemusím přímo cítit. Uvnitř mi i ta nejtrýznivější role přináší radost do života.

Vlastně ji nemám. V životě jsem už dostala víc, než o čem jsem mohla snít, že je možné dostat. Pronikla jsem do víc dveří, než jsem věděla, že mě do nich kdy někdo pustí. Ráda bych ale ještě vešla do takových, o nichž vůbec nevím, takže mě ani nenapadá o nich snít. Ráda budu ještě něčím překvapená. V nic lepšího doufat nejde.

Pokud existovalo, neexistuje po covidu. Ten ukázal, že stream je budoucnost. A kdo je rozumný, ten se tomu přizpůsobí. Tady je budoucnost a myslím, že to je svým způsobem vzrušující.