Portrét Michaela Kocába láká na rozpor, který neexistuje. Hudebního i politického revolucionáře známá filmařka nekriticky oslavuje
Zkušená dokumentaristka Olga Sommerová sice stále natáčí i kratší televizní formáty, na poli celovečerních filmů se však už dlouho specializuje na vycizelované profily výrazných osobností. Snímky Věra 68, Magický hlas rebelky a Červená pojednávaly o třech odvážných ženách (Věře Čáslavské, Martě Kubišové a Soně Červené), do jejichž životů se zásadně zapsaly společenské a politické proměny 20. století.
Následně přesunula svou pozornost na muže. V roce 2019 si z Karlových Varů odvezl diváckou cenu dokument o nenápadné, avšak podstatné figuře české kultury 20. století. A na snímek Jiří Suchý – Lehce s životem se prát nyní Sommerová navazuje portrétem další kulturní osobnosti, jejíž vliv dalece přesáhl hudební sféru, z níž vzešla. Nyní osmašedesátiletý Michael Kocáb je podle Sommerové hodný a čestný člověk, který se navíc dokázal vzepřít komunistickému režimu a navzdory omezením dál tvořil.Stejně jako v případě Suchého se však vkrádá otázka, zdali podobně mramorizační a nekonfliktní dokumenty nejsou přece jen trochu přežitek.
Zbytečná kašírovanost
V úvodu filmu se dostavuje pocit, který vyjadřuje nepěkné anglické slovíčko „cringe“. Sommerová se členy štábu v bolestně zahrané scénce zvoní u Kocábova domu a otevírá jim Artur Ropotámo – fiktivní člen kapely se známou maskou sešlého starce, pod níž se obvykle nachází novinář Richard Šíma. Vede šokovaný štáb do útrob domu, kde v drákulovském duchu vstane z rakve Kocáb. Podobně zinscenovaných momentů je ve snímku s podtitulem Rocker versus politik víc, ale povětšinou se jedná o nepříliš zdařilé pokusy o humor, jež nepřínosně rozmělňují výpovědní hodnotu portrétu.
Kocáb následně vzpomíná na své studium na konzervatoři, po němž mu byla předurčena dráha varhaníka. Hudební vzdělání ve své tvorbě následně bohatě zužitkoval, přestože se od klasiky odvrátil směrem k avantgardě a experimentování. V roce 1976 založil jazz-rockové uskupení Pražský výběr, jež se během dalších let (hlavně s příchodem Michala Pavlíčka) přeorientovalo směrem k žánru new wave, populárnímu především ve Velké Británii.
Letos se Kocáb připomněl hudebním dokumentem Pražský výběr: Symphony Bizarre, který zaznamenal nejen velkolepý koncert kapely z roku 2016, ale i její čtyřicetiletou historii. Vedle toho Kocáb především v 80. letech skládal i hudbu k množství filmů, Sommerová se však věnuje pouze experimentálnímu muzikálu Pražákům, těm je hej zaměřenému samozřejmě na tvorbu Pražského výběru. A nostalgické ohlédnutí si vyslouží i velkolepý projekt Odysseus pro Laternu magiku. Dílo z roku 1986, na němž se vedle Kocába podílel i Michal Horáček, totiž originálně kombinovalo balet s audiovizuálními prvky.
Neexistující protiklady
Propagační materiály (a koneckonců i název) lákají na Kocábův rozpor mezi hudebníkem a politikem. Kocáb byl od založení Pražského výběru trnem v oku socialistického dohledu, přestože kapela nevystupovala proti režimu tak otevřeně, aby čelila silným perzekucím. V první polovině 80. let měl však Pražský výběr (tedy vedle Kocába a Pavlíčka ještě Vilém Čok a Jiří Hrubeš) několikaletý zákaz hraní, než mu postupně se rozvolňující komunistický režim opět umožnil vytupovat. Prostřednictvím těchto sporů s režimem se tedy především Kocáb etabloval jako antiestablishmentová figura, z čehož však po sametové revoluci jednoznačně těžil.
Jako poslanec Federálního shromáždění se zasadil o odsun sovětských vojsk z československého území, což je dodnes připomínané jako jeden z nejvýraznějších kroků v odstřižení od komunistické minulosti. Tento úspěch netřeba umenšovat, přesto na základě předkládaného snímku rozhodně nelze říct, že by rocková minulost či současnost Kocábovi jakkoli komplikovaly jeho politický a občanský aktivismus. „Z komunistů jsou podnikatelé a my se stáváme odpovědní za ten guláš, který si uvaříme. A budeme si ho muset taky sníst,“ hlásal za nadšeného ryku fanoušků a fanynek na jednom z koncertů Pražského výběru počátkem 90. let.
Kde je tedy onen slibovaný konflikt? Spíše se zdá, že se Kocábovi podařilo obě kariéry efektivně skloubit a v obou zaznamenávat úspěchy. Potvrzením toho může být i fakt, že finalizaci odsunu vojsk v roce 1991 oslavil koncertem Pražského výběru, zahrnujícím také jedno z posledních veřejných vystoupení slavného Franka Zappy. Klobouk dolů, jistě, ale obsahuje tedy film vůbec nějaké napětí či nejednoznačnost?
Uctivé vzpomínání
Kocáb ve snímku vystupuje jako starý mládenec, který bydlí s rodinou včetně maminky Darji. Ta jej i navzdory pokročilému věku stále kontroluje a jejich dynamika působí značně úsměvně. Jeho dcera Jessica v jednu chvíli řekne, že její „rodina je plná dominantních osobností“. V archivním záběru Kocábovi jeho otec vyčítá, že si nevybral jasný směr života i hudby a že odmítl jít po jednoznačných cestách. Nezdá se však, že by protagonista měl s vlastní nezařaditelností nějaké problémy.
Ani rodinné vztahy tedy nenabízejí skutečně nečekané nahlédnutí pod povrch – možná i kvůli rozhodnutí Sommerové vyhnout se potenciálně bulvárním tématům. Ve filmu se proto (na rozdíl od Kocábovy bývalé manželky Marshy a všech dětí) neobjevuje Lejla Abbasová, s níž měl Kocáb poměr během jejich společného působení na ministerstvu pro lidská práva a národnostní menšiny.
Nejlépe proto film působí ve střední části, kde je velký prostor věnovaný okolnostem sametové revoluce. Kocáb během plavby lodí po Vltavě vypráví o tehdejším dění den po dni. V rámci okruhu lidí kolem Václava Havla se totiž účastnil mnohých jednání a vystoupení, na což v dokumentu vzpomíná třeba s politologem Oskarem Krejčím a generálem Mojmírem Zachariášem. Krejčí byl před revolucí poradcem premiéra Adamce a zprostředkovával jeho jednání s iniciativou MOST, v jejímž čele byl vedle Kocába i Michal Horáček, která se snažila zahájit dialog mezi KSČ a disidenty.
Zachariáš i díky domluvě s Kocábem naštěstí neschválil zásah armády během 17. listopadu 1989. Tyto vzpomínky připomínají, jak nesamozřejmý průběh sametová revoluce měla a jak velké množství lidí se muselo zachovat správně, aby nedošlo k nežádoucímu vyhrocení situace. A Kocábova úloha v tomto období rozhodně nebyla zanedbatelná.
Dalšími etapami Kocábova života se však Sommerová už nezabývá, vyprávění v podstatě končí na začátku 90. let. O jeho současné tvorbě či třeba ministerské kariéře se nic nedozvíme. I tak se stopáž dostane na přiměřených 100 minut, vyplněných (vedle zmíněných hraných pasáží) především povídáním samotného Kocába i jeho blízkých a také různými archivními materiály.
S nejbližším kamarádem z dětství zase Kocáb vzpomíná na to, že byl obětí šikany, a snad i proto měl v pozdějším životě soucit s lidmi odsouvanými na okraj společnosti. Závěr snímku zahrnuje úryvek z Kocábovy návštěvy slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, a tak se nabízí myšlenka, zdali Kocáb nezvažuje kandidaturu na prezidenta. Voličům by mohl nabídnout návrat havlovských hodnot, umělecký přesah a neustálé zdůrazňování svobody a pravdy, jak explicitně zmíní i patetický konec filmu. Celé dílo tedy podobně jako film o Jiřím Suchém působí jako neproblematická oslava výrazné osobnosti, což Sommerová dokáže zpracovat lákavě, i když nepříliš invenčně.
hodnocení: 55 %
Kinolog: Sex za socialismu nám kazili patriarchální fotříci. Jinak byl možná lepší než teď
Česká televize ukrývá jeden ze svých nejlepších dokumentárně vzdělávacích pořadů jen na webu a nevysílá ho celoplošně. Osmidílná Kronika orgasmu o dějinách sexuologie v Československu bude bavit mladší i starší publikum.