Viditelné umění, neviditelný umělec a důležité ticho. Tomáš Bojar a Šimon Špidla představují rafinovaný dokument o českých válečných letcích

Tomáš Bojar: Hlavní bylo nechat vyniknout přednosti textu a obrazu, které dostáváme do rukou. Uvědomit si, že pracujeme s mimořádně dobrými prvky. My jako filmaři máme úkol vytvořit pro ně co nejpříhodnější filmovou konfiguraci. František Fajtl a Filip Jánský jsou hrozně dobří vypravěči, pozorovatelé světa. Navíc vtipní, lidští, uvěřitelní, nepatetičtí, nepředvádějící se. To samo o sobě představuje důležitou kvalitu. A do toho máme mimořádně dobře komponované obrazy kameramanů, se kterými je radost pracovat. Naše úvaha byla vytvořit nějaký tok filmu, ve kterém tohle všechno ožije a kvality se prosadí. Náš vklad bude v citlivém přístupu ke všem jednotlivostem.

Šimon Špidla: Definitivní rozhodnutí padlo, když jsme viděli materiály Jiřího Weisse v NFA, když nám je promítli z pětatřicítky. Viděli jsme, že máme dostatečné množství materiálu pro opravdu dobrý základ. A potom proběhla velká rešerše, kterou dělala Marta Nováková. Zhruba dva měsíce procházela různé materiály z evropských archivů, vyhledávala na základě textů a klíčových slov, které připravil režisér Tomáš Bojar. S tou rešerší jsme začali pracovat a pak už v průběhu střihu, na základě toho, jak jsme budovali příběh, jsme další záběry průběžně dohledávali online.

Šimon Špidla: S found footage jsem zvyklý pracovat. S Janem Šiklem jsem dělal jeden díl Soukromého století, což byl komplet ze soukromých archivních materiálů, z rodinných filmů. Pak jsem dělal Rekonstrukci okupace o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Samotná práce se starými filmy mi není cizí, ale tohle bylo jiné v tom, že se materiál v průběhu práce ještě dohledával. Pomyslné natáčení probíhalo současně se střihem.

Šimon Špidla: U dokumentárního filmu je vklad střihače markantní. Ale záleží, jaký střihač pracuje s jakým režisérem. Ale práce střihače se těžko hodnotí zvenku. Jedna zahraniční asociace střihačů mluví o viditelném umění a neviditelném umělci, v tomto duchu. Z povahy věci se hrozně těžko hodnotí práce střihače, jaký je jeho vklad. Ale obecně u dokumentů je práce střihače zásadní. A u dokumentů found footage o to víc. My jsme s Tomášem nějakou hierarchii moc neřešili, spíš jsme si rozdělili práci. Tomáš se víc zabýval režií hlasů, já jsem se pochopitelně hodně zabýval střihem.

Tomáš Bojar: Koncepce byla taková, že vůbec nejde o to všechno ilustrovat, vytvořit co nejrealističtější, neplastičtější zvukovou stopu. Spíš šlo o to s několika málo zvuky – autentickými, částečně i z databank, případně dotáčenými – pracovat jako s nějakým druhem razítka či akcentu. Ten film má hodně výraznou hudební složku, ale potom je v něm také důležité ticho, zvuk filmového pásu. Když nám to přišlo dramaturgicky důležité nebo silné, udělali jsme akcent. Třeba slyšíte, jak se v Londýně zametá roztříštěná výloha, najednou slyšíte velmi fyzicky to sklo na zemi. Má to evokovat, co asi v Londýně ti lidé mohli zažívat. Ale má vám to evokovat v takové velké zkratce.

Šimon Špidla: Tenhle film je komponovaný ve střižně, Tomášem, mnou a Daliborem (hudebním skladatelem, pozn. red.). Zvuková složka spočívá v tom, že film musí nějak pracovat s imaginací. Myslím, že kdybychom to komplet oruchovali ve studiu a připravili novou zvukovou stopu, tak to potlačí imaginaci. Bylo by to zbytečně popisné. My však hledali spíš významotvorné momenty. Když použijeme v dlouhé němé scéně jediný zvuk, například natažení závěru pušky, získá ten zvuk větší váhu a publikum toho paradoxně slyší víc, než kdyby byla scéna kompletně ozvučená.

Šimon Špidla: Měli jsme nějakou hierarchii, co je z finančních důvodů lepší používat, a co ne. Záběry se často objevují ve více archivech, v různé kvalitě. Samozřejmě jsme rádi vybírali ty drahé záběry (smích), ale zásadní limit tam nebyl, kromě jednoho francouzského archivu, který byl mimořádně předražený.

Šimon Špidla: Kdo ho nezná, ten si ho nevšimne. Je tam jako neoznačený, může být kterýmkoliv z těch pilotů. Ale kdo ho zná... On má dost výrazný obličej, jako jediný nosil vousy, dokonce na to od britského krále dostal výjimku. Rádi jsme ho tam dali, ale ve filmu jde o zobecnění. Tihle dva (Fajtl a Jánský) uměli psát, byli všímaví, ale bojovali tam všichni hoši, i ti, co neuměli psát, a bojovali všichni stejně statečně.

Tomáš Bojar: To přesně nevím... Ale co můžu říct určitě, je, že na začátku ve mně rezonovala slova malíře Vladimíra Kokolii, se kterým jsem se trochu blíž poznal během práce na filmu z Akademie výtvarných umění, který to během přijímacího pohovoru jednomu uchazeči velmi hezky a přesně říká. „Je důležitý nestát se sám sobě kánonem.“ A já si posledních pár let sám říkal, že ty observační filmy mi sice pořád ještě přinášejí nějakou radost, vidím v nich nějaký smysl, ale ta metoda by se mohla vyčerpat. Měl jsem touhu zkusit pracovat úplně jinak. Stříhat v rychlejším tempu, pracovat s hudbou, pracovat třeba s vnitřním hlasem. To pro mě předtím byly zakázané věci, já jsem si vždycky stanovoval hodně pravidel, co se nesmí.

Tomáš Bojar: Je to zajímavé, protože nakonec je kinematografie opravdu jenom jedna. A i u Good Old Czechs mě dostihlo to, jaký jsem a co je pro mě v tvorbě drahé. Ta uvěřitelnost, civilnost vyprávění, i ten tragikomický rozměr existence se tam stejně nějak dostane.

Podle mě z toho mála, co jsem zatím u hraného filmu vyzkoušel, hlavní rozdíl spočívá v tom, že hraný film je o poznání dražší a místo sociálních herců se pracuje s normálními herci, což vyžaduje od režisérů nějaké jiné druhy dovedností. Ovšem nakonec kinematograficky mi jde o velmi podobnou věc. Ale já se to teprve učím a ty zkušenosti nemám velké.

Co chystáte po Good Old Czechs? Čemu se chcete věnovat? Pravdou je, že jste toho teď měl hodně, Zkoušku umění ve Varech, Good Old Czechs...

Tomáš Bojar: Trošku musím vydechnout. Ale pracuji na scénáři k hranému filmu, který ovšem nechci sám režírovat. Ten film by měl nějakým způsobem sledovat vězeňský osud básníka Jana Zahradníčka. Sevřený, hodně temný, existenciální film by to měl být, pokud se to podaří. Ale to je ještě daleko, tam mě čeká spousta práce, najít nějakou správnou kinematografickou šifru bude obtížné.

Nejdražší český film Jan Žižka přišel na 450 milionů korun. Slavného vojevůdce představuje v době, kdy ještě neexistovalo husitské hnutí. Jedná se tedy nikoli o historický film, ale o fantasy. A recenze této fantazijnosti vychází vstříc.