„Ženám může Girl Power dodat odvahu jít za svým snem.“ Sany představuje dokument o graffiti.

Sany vystudovala marketingovou komunikaci. Je jedna z mála aktivních writerek v České republice. Graffiti se věnuje téměř 15 let. Je členkou dvou čistě ženských graffiti crew – Girl Power a PUFF. Aktivně se podílí na pořádání kulturních akcí v Praze a v zahraničí. V Praze produkovala několik graffiti a street art festivalů např. Martha Cooper Files či Past Present Future. Je pravidelně zvána na graffiti jamy a diskuze s genderovou tématikou po celé Evropě. Její práce jsou součástí mnoha graffiti publikacích.

Jak ses dostala ke graffiti?
Na přelomu tisíciletí mi bylo 15 let. V Modřanech jsem dojížděla do základní školy každý den. Byla tam dlouhá tramvajová trať a já si všimla, že na ni každý den přibývají graffiti jména. Jeden den tam byl Ash a druhý třeba Today. Pak jsem šla ke škole a viděla jsem je tam znovu, začala jsem tedy hledat souvislosti. Říkala jsem si, kdo a kdy ty věci dělá a jak vypadá. V té době jsem také nemohla chodit v noci ven, a tak mě to fascinovalo. Začala jsem to na papír zkoušet také a pak jsem začala malovat s mojí kamarádkou. Pak jsme poznaly další holky, co chtěly malovat a založily jsme crew Girl Power. Časem s tím však holky přestaly a já jsem zůstala v Praze sama.

Jaké je postavení holek na graffiti scéně?
Já jsem nikdy graffiti nedělila na kluky a holky, ale ta scéna dělila nás. Proto jsem se o to téma začala zajímat, rozhodla se podpořit ženy v graffiti atd. Pokud se bavíme o České republice, tak je to rozhodně mnohem lepší, než to bývalo. Dříve mi kluci kradli barvy nebo moje graffiti záměrně ničili nápisy
„Vrať se do kuchyně“. To je naštěstí pryč a holkám, co teď začínají, se to neděje. Já maluji téměř 15 let, namalovala jsem toho hodně i po světě. Organizovala jsem v Praze hodně akcí na podporu graffiti komunity, například výstavu graffiti writerek Girl Power Forever, dále výstavu legendární fotografky Marthy Cooper Martha Cooper Files, graffiti street art festival Past Present Future nebo promítání slovenského graffiti videa Show Must Go On.

Natočila jsem dokument o graffiti, který jde do kina a bude ho vysílat Česká televize. Pomáhám také dalším menším projektům. V graffiti jsem svým způsobem obstála, dokázala, že to je moje vášeň a životní styl. Takže dnes už nejde říkat, že není pro holky. Bohužel si pořád myslím, že jako holka toho musíš dokázat víc než kluk, nebo být extrémně výjimečná, aby tě scéna přijala. To platí i v jiných oblastech, kde dominují muži. Celkově dnes maluje víc holek, protože mají vzory, které jim ukazují, že to jde. Na druhou stranu nedávno vyšla knížka All City Queens, která mapuje světovou holčicí graffiti scénu. Ta knížka ukazuje, že holek, které u graffiti vydrží a jsou skutečně dobré, je pořád velmi málo. Možná to tak má být. Graffiti, především jeho ilegální část, není pro každého. Je ale úplně jedno, jestli jsi holka nebo kluk. Ale jde o to, jestli v to věříš a děláš to s totálním nasazením.

Kdy a proč ses rozhodla natočit dokument Girl Power?
V roce 2009, kdy jsem začala s natáčením, jsem byla v Praze jediná holka, která aktivně malovala. Věděla jsem, že ve světě je už docela dost holek, které jsou také aktivní. Dost. Tím myslím pár desítek, oproti tisícům mužských graffiti writerů. Zajímala mě motivace ostatních writerek, proč něco tak nebezpečného dělají a samozřejmě jsem je chtěla poznat. V neposlední řadě jsem ženy v graffiti chtěla podpořit a udělat něco, co nám už nikdo nevezme. Netušila jsem ale, jak moc mi to rozhodnutí změní život. Že to bude dlouhá a trnitá cesta.

Jak ti to změnilo život?
Před natáčením jsem žila dva životy, které se vzájemně doplňovaly a já je zaměňovala podle potřeby. Pro natáčení Girl Power jsem se postupně vzdala věcí, které by normálnímu člověku přišly nelogické. Přišla jsem o dobře placenou práci manažerky, přerušila studium na vysoké škole a zadlužila se. To samozřejmě ovlivnilo můj osobní život. Ale nelituji toho. Vím, že to za to stálo.

Financování každého dokumentu je boj. Jak probíhal ten tvůj?
Ve filmu je dobře vidět, kam až je člověk ochoten zajít a obětovat, pokud si jde za svým snem. Od začátku jsme věděli, že i když budeme pracovat bez nároku na honorář, celkový rozpočet se vyšplhá na několik miliónů. Po roce hledání jsme konečně našli producenta, řešili předběžnou smlouvu a natáčení dotovali z vlastních peněz. Nakonec náš producent prodělal v jiném projektu desítky miliónů a řekl nám, že o Girl Power nemá zájem, ať se s ním klidně soudíme. Věděli jsme, že to nemá smysl, dostali se do velkých finančních problémů, ale v natáčení jsme pokračovali dál. Rozjetý vlak nešlo zastavit. Tohle vše v Girl Power uvidíte, protože se z toho stala jedna dějová linka.

Film jsme dotočili díky podpoře městských projektů BU2R, které film podporují od roku 2012, kdy jsem je oslovila. Stál před námi ale další úkol: probrat 120 hodin natočeného materiálu. Když jsme ho dostali do konkrétnějšího tvaru, našli jsme kooproducenta, získali podporu Státního
fond pro podporu a rozvoj české kinematografie a České televize. Díky nim jsme mohli Girl Power zpostprodukovat. Ačkoliv dostat film do plusových čísel vnímám jako běh na dlouhou trať, věřím, že se to podaří.

Stálo to za to?
To je otázka, kterou si pokládám skoro každý den. Pokud bych se tak nerozhodla, byla bych úplně jiný člověk. Otázka je, zda lepší. Ale myslím, že to určitě stálo za to. Film jsem natáčela 7 let, a to je dlouhá doba, která se jeví ještě delší, když neustále utíkáte před problémy. První rok natáčení nás zradilo hodně lidí, kterým jsem věřila. Tím vznikaly zádrhele, které se táhly celou tu dobu. To je však už samotný příběh Girl Power. Často potkávám holky, které říkají, jak se na film těší. Myslím si, že mnoha ženám může Girl Power dodat odvahu jít za svým snem.

Jaký je Girl Power vlastně dokument?
Film, který by nedokázal natočit nikdo mimo graffiti komunitu - navíc v tak velkém rozsahu. Je to první dokument, který mapuje toto dosud nezfilmované téma. Také boří některé stereotypy. Ve filmu navíc uvidíte mnoho míst, kam se pravděpodobně nepodíváte, a situací, které člověk jen tak nezažije.

Koho jsi přizvala ke spolupráci na Girl Power?
Kameramana Ondřeje Rybára, který se vždy pohyboval okolo pražské hip hop scény. Dodnes si vlastně nedokážu představit jiného kameramana, který by šel do těch všech akcí a situací, které byly někdy i životu nebezpečné. Dále pak Jana Zajíčka, který pracoval na dokončení Girl Power jako spolurežisér. Je nejen uznávaný režisér, ale i průkopník graffiti scény v Čechách. O střih se postaral Zdeněk Marek, který stříhal například dokument Český sen. Zvuk jsme svěřili talentovanému Petru Hofmanovi, hudbu zkomponoval Ondřej Skala, kterého můžete znát z projektu Ježíš Táhne na Berlín.