Retro recenze: Hugo a jeho velký objev je úchvatnou poctou filmařině

Hugo (Asa Butterfield) neměl v životě moc štěstí. Napřed mu život vzal matku a později při nehodě v muzeu zahynul i jeho otec, který se živil coby opravář všeho možného. Synek talent podělil a po jeho smrti přechází pod dohled strýce alkoholika (k nepoznání nalitý Ray Winstone), jenž na pařížském vlakovém nádraží pracuje jako seřizovač nádražních hodin. Po strýcově zmizení Hugo pokračuje tajně v údržbě, zatímco se snaží opravit jedinou věc, která mu po otci zbyla - robota s klíčovou dírkou ve tvaru srdce. Při snaze o získání součástek se Hugo seznámí s nerudným prodavačem hraček Georgesem (Ben Kingsley) a jeho neteří (Chloe Moretz), která na krku nosí onen Hugem hledaný klíč. Honba za dobrodružstvím může začít.

Režisér Martin Scorsese byl vždy hračička. Milovník rodného New Yorku celou svou kariéru tíhne k silným postavám. Ať už jsou smyšlené, či ne, téměř každý Scorseseho film stojí na postavě, o níž vypráví. Mění se pouze prostředí. Od rodných ulic k fiktivním mafiánům, od skutečných osobností k ryzí fantazii. Zázemí určuje vývoj a umožňuje Scorsesemu žánrový rozptyl.

Pokud si v poslední době Scorsese hlavně hraje (Skrytá identita / 2006/ i Prokletý ostrov /2010/ jsou především o boření diváckého očekávání), je Hugo a jeho velký objev vrcholem tohoto stylu. Co začíná jako další běžný rodinný film se velmi rychle mění v cestu za posláním, které má v tomto případě přesah do skutečnosti a co víc, přesah k samotným filmařům. Málokdy u nějakého filmu platí, že ho ocení hlavně ti, kteří se o fenomén opravdu zajímají. A teď nemyslím lidi typu „koukám na Kim Ki-duka, protože vidím za horizont“, ale zájem o to, kdo to byli bratři Lumièreové a Georges Méliès.

Není náhodou, že toho trailer příliš neprozrazuje. V podstatně z něj pochopíte pouze to, že se film odehrává na nádraží, chlapec má robota, je tu jakási dívka a čeká je velkolepé dobrodružství. Proč takové tajnosti? Neboť právě onen zlom, který rozjede druhý plán (a jenž se ukáže být skutečným hlavním dějem) je natolik kouzelnou poctou filmařině, že stojí za trochu onoho mlžení.

Tím si na sebe Scorsese upletl bič. Hugo je díky tomu de facto neprodejný. Pokud má překvapit, musí ukrývat svůj největší trumf a marketing nemá na čem stavět. To se ostatně odrazilo na mizerných domácích tržbách, které nepokryly ani třetinu rozpočtu. A to jde prosím o film, o němž James Cameron prohlásil, že lepší 3D tu nebylo (mimo Avatara /2009/, samozřejmě) a jehož americké recenze se předháněly v superlativech. Ani to na zájem publika nestačilo.

Částečně za to může i zavádějící reklama. Hugo rozhodně není (vzhledem k vývoji děje) typickým rodinným filmem. Je poctou zasněné Paříži (ani ta užitá angličtina nevadí). Je poctou filmu, který nikdy nebyl krásnější, než v dobách, kdy lidé z kin zděšeně utíkali před jedoucím vlakem. A je poctou… ale to už bych prozradil příliš (o tom níže v ne/vděčném spoileroidním dodatku). Snad jen vedlejší postavy mohly mít více prostoru. Jejich vliv na celkové dění je zanedbatelný.

Pro Scorseseho bude Hugo dost možná nejsmutnějším majstrštykem jeho kariéry. Bez debat půjde o snímek nejen ceněný, ale i oceněný (již nyní má na kontě Zlatý glóbus pro nejlepší režii). Jen bude trvat, než si najde k divákům cestu. Jsem rád, že mi v kině neunikl. Podobných silných zážitků se rodí jen pár za dekádu. Ale vlastně i trochu závidím těm, kteří ho teprve objeví.

Hodnocení: 90%

To, co budu rozebírat v následujícím odstavci, není žádné extra tajemství pro ty, kteří znají knihu (není můj případ), případně o filmu trochu více četli. Pokud znáte Huga jen z traileru, případně o něm víte proto, že „ho točil ten pán, co dělal Prokletý ostrov“, tohle z popisu děje nepochytíte.

Prodavač hraček Georges (hraný Benem Kingsleym) je zmíněný Georges Méliès, průkopník filmu, který natočil počátkem 20. století na 500 hraných filmů, přičemž nejenže jako první pracoval s příběhem, ale dokonce používal i poměrně náročné triky. Zpočátku jsem se bál toho, že jeho přítomnost ve filmu bude jen jakýmsi fórkem, který nikam nepovede. Ve skutečnosti jde ale o milou skorohistorii, neboť Méliès opravdu pracoval v hračkářství na nádraží, kam se musel uchýlit poté, co První světová válka utlumila zájem o kino. To spojení s osudem Huga mi přijde jako naprosto VYNIKAJÍCÍ nápad a co je nejlepší, nepůsobí to násilně sešroubované do jednoho příběhu.

Ve filmu je navíc zrekonstruováno hned několik klasických Mélièsových filmů, které jsou téměř k nerozeznání od originálů. Divák má tudíž jedinečnou možnost vidět Mélièsova zásadní díla (ač formou kratičkých fragmentů) na velkém plátně. Něco takového se nepoštěstí každý den.

Hugo je ve výsledku hlavně poctou tomuto tvůrci a bez okolků přiznávám, že jsem byl na konci velmi dojatý a vzpomněl si na mládí, kdy jsem fascinovaně Mélièsovy filmy sháněl (uchovalo se jich pouze několik desítek). Škoda, že to běžný konzument zdaleka nedocení tolik, jak by si bývali Scorsese i Méliès zasloužili. My, co "víme", ale máme důvod k neskutečné radosti.

P.S. Kdyby vás zajímalo, proč má Hugo tak divoký sen o demolici nádraží vlakem, i v tomto případě nejde o fikci, ale o připomenutí jedné skutečné události.