Recenze: Bůh masakru Romana Polanskiho vyžaduje velkou pozornost

Po rvačce jejich synů se rodiče setkávají v bytě, za účelem vyřešení pojistky. Právník Alan (Christoph Waltz), který je těžce závislý na svém mobilu a jeho manželka Nancy (Kate Winslet) s mírným nezájmem dořeší všechny potřebné maličkosti a chystají se odejít.

Rodiče oběti, Michael (John C. Reilly) a Penelope (Jodie Foster), je ale pozvou na šálek kafe, který ze slušnosti přijmou. Toto nevinné pozvání se nevyvine zrovna tak, jak očekávají a z původně klidné návštěvy se stane slovní přestřelka, odhalující pravdivé tváře všech zúčastněných.

Bůh masakru (2011) je dalším důkazem, že ke kvalitnímu filmu není třeba obrovských explozí a veliké akce. Stačí chytrý scénář, skvělí herci a zkušený režisér, který si s přehledem poradí s čistě konverzační látkou.

Koneckonců u Polanského jsme se s takovýmto "ukecaným" stylem již párkrát setkali. Ať už Hnus (1965) nebo Nájemník (1976), vždy šlo o velice solidní snímky s hustou atmosférou a výtečným režijním vedením, kdy se děj odehrává v klaustrofobním prostředí s pouhou hrstkou upovídaných postav.

Zvolení herci pro Boha masakru jsou v každém ohledu perfektní. Foster (dva Oscary), Winslet (jeden Oscar), Waltz (jeden oscar) i Reilly (nominován) si své role vychutnávají a přeměny charakterů zvládají bez sebemenších zaváhání. Morálně a inteligentně podávané vtipné dialogy (především ze strany Waltze, kterému Alan neskutečně padnul) dodávají snímku na hodnotě a odlehčují napjatou atmosféru.

Plusem je i kamera, která nádherně spolupracuje s místnostní a dodává pocit uzavřeného prostoru, z něhož není cesty ven.

Scénář je adaptací divadelní hry a film stojí převážně právě na dialozích. Za celých osmdesát minut se snad jednou na několik málo vteřin objeví scéna, kde nikdo nemluví. Nudit se ale i přesto rozhodně nebudete.

Hodnocení: 80%