Vedlejší pokoj Pedra Almodóvara není pro každého. Ukazuje jeho největší klady i slabiny

Vedlejší pokoj je v mnoha ohledech pro španělského matadora opravdu zásadním počinem. Jedná se o jeho vůbec první čistě anglicky mluvený film, v němž se obešel i bez svých tradičních hereckých tváří jako Antonio Banderas či Penélope Cruz. Tento mírný krok do neznáma mu navíc hned napoprvé vyšel. Na filmovém festivalu v Benátkách získal Zlatého lva pro nejlepší film. Toto hlavní filmové ocenění přitom na trojici nejprestižnějších filmových festivalů (Cannes, Benátky a Berlinale) ještě nikdy předtím nezískal. I přesto se jedná o dílo, které zřejmě nebude vyvolávat tak enormně pozitivní nadšení jako jeho klasiky Mluv s ní či Vše o mé matce.

Komorní a velmi intimní příběh se zaměřuje na úspěšnou spisovatelku Ingrid (Julianne Moore), která se dozví, že její dávná přítelkyně Martha (Tilda Swinton) bojuje s rakovinou. Svou kamarádku z novinářských dob navštíví, Martha jí rekapituluje své nejzásadnější životní momenty a obě k sobě znovu najdou cestu. Jenže lékařská léčba selže, a tak se Martha čím dál připravuje na svou smrt. Život hodlá ovšem ukončit za svých podmínek a chce, aby jí v posledních okamžicích života byla na blízku právě Ingrid.

I když je Vedlejší pokoj z hlediska jazyka i hereckého obsazení menším krokem do neznáma, ve své podstatě se jedná o sázku na režisérovy nejprověřenější prvky, jež jeho fanoušci znají už několik dekád. Dostáváme tedy důraz na silné ženské hrdinky, jejich intimní i silné dialogy, výrazné pastelové barvy, prvky melodramatu a znovu se režisér otírá i o otázky sexuality a genderu. To vše servíruje ve své řemeslně precizní režii, v níž se nikam nespěchá, podporují ji poutavé záběry kameramana Eduarda Graua a samozřejmě výtečné herecké obsazení, kdy Julianne Moore i Tilda Swinton opět naplno ukazují svou hereckou extratřídu. A do toho se k nim ještě občas přidá neselhávající John Turturro.

Jenže zatímco v režisérových předešlých počinech to vedlo k lavině emocí a citelnému napojení na diváka, čemuž pomáhalo právě tvůrčí zatížení k melodramatu, jeho novinka se na publikum napojuje poměrně stěží a vyznívá chladněji. Do značné míry za to může právě i přechod ze španělštiny do angličtiny, v níž jako by se ztrácel tvůrcův cit pro melodramatičnost, poetiku i jistou přepálenost. Dialogy tak zejména v první polovině působí mnohdy dosti nepřirozeně, uměle a společně se zvoleným hereckým stylem až moc teatrálně.

Což v jistých okamžicích funguje, v jiných to naopak ubírá dialogům o smrti patřičnou hloubku a jemnost. Almodóvar tak jako by právě ve své jinak silné disciplíně, tedy interakcích mezi postavami, ztrácel pověstnou půdu pod nohama a postavy i kvůli tomu působí dosti odtrženě od světa i samotného diváka, jehož sice zaujmou jednotlivá povídání či metafory o smrti, ale silnější emocionální propojení se tentokrát nekoná. Almodóvar je přitom ve svém stylu svým způsobem extrémnější než obvykle. Jeho scénář je naprosto doslovný a přidává i zbytečné flashbacky, které tu jsou pouze kvůli tomu, aby v nich mohl režisér ukázat další svůj typický motiv.

Vedlejší pokoj je tak přehlídkou jeho tradičních silných stránek, které se zde ovšem paradoxně v jistých momentech mění v jeho slabinu. Přechodem do angličtiny částečně ztrácí přirozenost a téma okolo vyrovnávání se smrtí očima dvou názorově odlišných žen není z hlediska scénáře vytěženo tak silně, jak se nabízí. Žádný jeho typický dějový háček tentokrát nepřijde a snímek trpí v poslední třetině už mírnou repetitivností. Na druhou stranu, všechny řemeslné složky v čele s režií, herci a kamerou jsou tu stále na velmi nadprůměrné úrovni a rozhodně se nedá říci, že by slavný tvůrce neměl co říct. Jen to tentokrát neříká publiku s takovou vervou a razancí, jak jsme byli u něj v minulosti zvyklí.

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů. A nezapomeňte se mrknout také na žebříček nejlepších filmů tohoto roku.