Epický Gladiátor II nezná míru a zkouší divákovu trpělivost. Jedničce ale ostudu nedělá

Navazovat na jeden z nejslavnějších historických a sandálových filmů všech dob, kdy na nelítostných soubojích v aréně a charismatu Russella Crowea vyrostla minimálně jedna generace diváků, je opravdu těžký úkol, jenž hraničí takřka s bláznovstvím. Jestli se ale někdo podobných výzev nebojí, tak je to právě Ridley Scott, režijní veterán, který před pomalu blížící se devadesátkou už prakticky nemá co ztratit a může si točit, co chce. A to udělal právě i v případě druhého Gladiátora. Ten svou velkolepostí zase jednou bere dech a Scott navrch přidává poměrně smysluplný sequel, v němž ale zároveň trochu zkouší, co všechno divák a fanoušek prvního dílu snese.

Druhý díl se logicky odehrává mnoho let po konci jedničky, kdy je Řím za vlády šílených císařů Caracally a Gety zaplevelen korupcí a na slova Marka Aurelia o dokonalém Římu se prakticky zapomnělo. Jenže právě jeho vnuk a syn samotného Maxima, kdysi malý Lucius, tato slova Římanům velmi krvavě a hlasitě připomene. Lucius sice žil poklidný a utajený život v jedné z afrických kolonií, po smrti své lásky a dobytí města na příkaz generála Acacia je ovšem odvezen zpátky do své domoviny jako otrok.  Zde si jeho zuřivosti a touze po krvi všimne v aréně „pán gladiátorů“, vypočítavý Macrinus. Ten Lucia ihned vezme do své stáje, a jelikož ví, že touží pouze po Acaciově hlavě, rozhodne se ho využit pro své vlastní politické hrátky a cestě k moci.

Pokud jste po prvním traileru, jenž byl střižen do zvuků mnohými kritizovaného hip-hopu, báli podstatně modernějšího pojetí, můžete zůstat v klidu. Druhý Gladiátor svou atmosférou a stylem po všech stránkách navazuje na první díl a přináší za doprovodu povědomé hudby feeling sandálových filmů, antiky a hlavně dnes již takřka staromilské historické epiky, která je zde kombinována s digitálními výjevy. Ty sice mají často své rezervy (zejména souboj s digi opicemi si zasloužil více péče), v kombinaci s poctivě postavenými kulisami, velkorysou výpravou, detailními kostýmy a obřími akčními sekvencemi ovšem i přesto fungují bez větších problémů.

Už po úvodním římském dobývání je divákovi jasné, že Ridley Scott před námi rozkrývá naprosto epický kolos, který dokáže svou velikostí několikrát vyrazit dech. Režijní veterán si dal opravdu záležet, aby v gladiátorském duchu jedničky pokračoval po této stránce co nejsvědomitěji, což se mu povedlo. V druhém Gladiátorovi Ridley Scott naprosto využívá své exkluzivní postavení, jelikož ví, že přemrštěný rozpočet okolo 300 milionů dolarů za historickou epiku už by dnes nikdo jiný nedostal, a na plátně je to vidět v každém záběru.

Na druhou stranu, když se více podíváme na samotný příběh a vystavíme film nelítostnému srovnávání s prvním Gladiátorem, je to celé samozřejmě trochu složitější. Scott se totiž utrhl z řetězu nejen v případě rozpočtu a velkoleposti, ale také samotných dějových linek. Dvojka už nemá tak jednoduše přímočarý příběh o pomstě a jednom charismatickém hrdinovi, ale je více spletitou politickou hrou, v níž je Lucius jen jedním z mnoha hráčů na šachovnici a prakticky každý tu má svou vlastní agendu. Pletichaření je tu však po vzoru zhýralého Říma často dosti přepálené, a i když je politická hra svým způsobem zajímavější a zábavnější než v případě jedničky, její částečné přestřelení v rámci počtu zvratů a podrazů nemusí sednout každému.

Může za to i fakt, že kvůli vydatné porci událostí se zde řada věcí stane poměrně zrychleně, nemá příležitost dostatečně vyznít a kvůli mnoha postavám nemá řada charakterů či vzájemných vztahů dostatek prostoru. Některé zvraty se tak zdají být ušité horkou jehlou, což má negativnější dopad na divácké emoce. Ridley Scott se tu zkrátka rozhodl být podobně dekadentní a šílený jako samotný Řím a je tentokrát tzv. „over the top“ nejen v soubojích, kdy se do arény podívá i nosorožec či žraloci, ale i v samotném ději.

Rozprostření mezi více postav navíc neprospívá zejména hlavnímu hrdinovi, kdy Lucius nemá ani šanci stát se tak ikonickým a divácky vděčným hrdinou jako Maximus. Paul Mescal v této roli sice obstojí, jeho charisma a herecký talent ovšem nikdy nemá prostor dostatečně vyniknout a u diváků v nevděčném srovnávání s Crowem vyleze jako ten poražený. Velkou výzvu přitom uhrál se ctí, stejně jako Pedro Pascal, jehož generál Acacius je bohužel dosti upozaděn.

Kdo však dokáže využít každý moment na plátně na maximum, je démonický Denzel Washington. Ten sice v jistých pasážích budí dojem, že jeho postava právě připlula z nějakého amerického hoodu a Ridley mu dal před natáčením jen pokyn „prostě se utrhni ze řetězu,“ i přesto je na jeho nevypočitatelného Macrina radost pohledět a Denzel si roli užívá naprosto lahůdkovým způsobem. Ani zbytek obsazení si však neutrhne ostudu a návrat Connie Nielsen fanoušky také velmi potěší.

Gladiátorovi II se toho dá tedy vytknout poměrně dost a negativní reakce na stranu scénáře se dají pochopit. Příběh opravdu předkládá až příliš mnoho postav a motivů, kdy řadu z nich jen nakousne a už se k nim nevrátí, finále je pak totálně uspěchané a logické lapsy se zde nevyplatí počítat. A jestli u jiných Scottových historických filmů milovníci dějin omdlévali, tak tady je čeká rovnou infarkt.

Jenže i přesto je druhý Gladiátor i díky své přestřelenosti velmi zábavnou podívanou, která sice nenabízí tak ikonické a nesmrtelné momenty jako jednička, pořád ovšem neztrácí své kouzlo a atmosféru poctivého hrdinského eposu, jenž sice ještě více přitlačil na patos, ale neztratil nic ze své divácké atraktivity. Ridley Scott se zkrátka rozhodl co nejvíce vyblbnout a natočit jednu z největších antických podívaných vůbec. A to se mu i přes pár zaškobrtnutí povedlo.

Podívejte se na žebříček nejlepších historických filmů podle Kinoboxu a tipujte, jak vysoko se druhý Gladiátor nakonec vyšplhá v žebříčku nejlepších filmů tohoto roku.