Aneta nabízí víc otázek než odpovědí. Záhadná smrt dívky vyvolá v divákovi silné emoce

13 ran nožem, z toho 9 bodných do oblasti hrudníku, z nichž některé z nich mířily do srdce. Přesně tak zemřela před 10 lety třiadvacetiletá Aneta. Její smrt ovšem byla velmi záhy policií označena za sebevraždu, dle oficiálního stanoviska následkem toxické psychózy. Jenže je to skutečně pravda? Vážně do sebe může člověk zasadit tolik závažných bodných ran? To jsou jen první otázky, které smrt dívky vyvolává.

Případ Anety Rodové je totiž plný nejasností, kdy bylo při vyšetřování přehlédnuto několik detailů a faktů. Svědkové během času měnili výpovědi, policie je následně vůbec neprověřila, záchranka strávila na místě podezřele mnoho času… celkově se na místě činu i během vyšetřování stala řada chyb a pochybných rozhodnutí, jež vedou k úvaze, zda ke smrti opravdu došlo tak, jak policejní složky tvrdí. Nemyslí si to minimálně matka Anety, Anna Rodová, která je přesvědčena, že její dceru někdo zavraždil a již 10 let se snaží o to, aby byl případ řádně vyšetřen a ona se dozvěděla pravdu. Při této snaze kontaktovala právě i tvůrce filmu v čele s Jiřím Sádkem, který se se svým týmem postavil ke kontroverznímu případu asi nejdůstojnějším způsobem, co mohl.

Aneta totiž naštěstí není emocionální výpovědí dojmů, která vám jasně řekne, co si máte myslet a jak se k celé kauze postavit. Je spíše precizní dokumentární rekonstrukcí, jež předkládá jednotlivá fakta a možné verze tragédie, a i když (jak Sádek říká v samotném úvodu) má každý člen štábu na případ svůj jasný názor, nechávají diváka, aby si po změti otázek a občas útržkovitých odpovědí udělal svůj vlastní obrázek. Pomáhá si přitom detailním prozkoumáním policejních spisů, pozváním zahraničních kriminálních expertů, kteří tak zajistí vnější nezaujatý pohled, i rekonstrukcí tragické události, kvůli níž byla v ateliérech postavena kopie bytu, v němž k úmrtí došlo.

I když se tvůrci snaží držet faktů, výsledek vůbec nepůsobí dokumentárně chladně či odtažitě, naopak v divákovi celkem rychle začne budit nejen zájem, ale hlavně silné emoce. Sádek moc dobře ví, jakými prvky naplnit z divácky atraktivního hlediska žánr true crime a po této stránce vykonává velmi precizní a efektivní práci. Autoři se pečlivě a postupně věnují jednotlivým tématům a otazníkům. Údernosti a síle látky pak nepomáhá jen samotný případ, ale také střih, který dravě a přitom přirozené prostřihává mezi jednotlivými aktéry a otázkami, tepavá hudba přidávající na tempu či výtečná kamera. Ne, tady vážně nečekejte formálně rutinní dokument s mluvícími hlavami, ale moderně střiženou true crime podívanou, která dokáže vyvolat ty správné pocity.

Autoři se přitom mohli vcelku snadno spálit a výsledek mohl vyznít jako jednostranně zaměřený dokument. Většinu času se ostatně snímek věnuje zoufalé matce hledající pravdu a valná část respondentů s ní na případu buď už dlouhodobě spolupracuje, nebo její verzi aspoň částečně podporuje. Sádek je ovšem po celou dobu věrný svým slovům o tom, že se bude věnovat zejména faktům, matce v žádném ohledu „nenadržuje“ a v druhé polovině překládá i informace, jež i do její verze vsunují pochybnosti. Velmi se pak vyplácí také sázka na zahraniční experti, kteří do celku vkládají správný prvek nestrannosti i překvapení. Těch ostatně není v šokujícím případu nikdy dost a tvůrci dokážou v hezky strukturovaném vyprávění šikovně dávkovat zvraty i nové nečekané informace, takže udržují diváka v napětí a touze dozvědět se další otázky či případné odpovědi.

Těch se ale z logických důvodů úplně nedočkáme, což je věc, která se dá vzhledem ke stavu případu očekávat a nelze to autorům v žádném ohledu vyčítat. Snímek ovšem kvůli tomu končí diplomatickou remízou a chybí zde ještě o něco údernější závěrečná tečka, díky níž by snímek v publiku více rezonoval. Filmu navíc chybí výraznější konflikt s druhou stranu sporu v podobě policie, státního zástupce či pochybných svědků. Jejich absence je vysvětlena neochotou se natáčení zúčastnit, což v případě jistých jedinců vyvolává okolo případu ještě větší háv tajemna, a autoři je nahrazují alespoň oficiálními zprávami či názory jiných kriminalistů. I přesto zde tento názorový střet vzhledem k ladění díla, zvolenému formátu a vážnosti tématu trochu chybí.

I přesto je Aneta velmi zdařilým počinem, jenž ve své hlavní misi neselhává – otevírá jeden stále nejasný případ, k němuž přidává nová fakta, která se snaží co nejvíce nezaujatě interpretovat. Důležitých odpovědí se sice divák nedočká, jako upozornění na jednu kontroverzní sebevraždu, nevysvětlitelné chyby všemožných složek i zobrazení tažení zoufalé matky proti systému, co si skálopevně stojí za svou pravdou, ovšem počin efektně plní svůj cíl a dokáže v divákovi vyvolat celou řadu emocí (závěrečná rekonstrukce za účasti matky patří mezi nejsilnější pasáže filmu). Až čas ovšem ukáže, zda dokáže toto důstojné dílo zarezonovat i na těch správných místech a případ se někdy v budoucnu dočká rozřešení.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých dokumentů podle Kinoboxu.