Tajemství smrti předstírá zájem zamyslet se nad tabu. Jaroslav Dušek v kostnici ale má o pravdě jasno
Právě z cherry pickingu byl opakovaně obviněn Raymond Moody, kontroverzní filosof a psychiatr, dlouhodobě se zabývající zážitky blízké smrti. Moody je společně s psychologem Stanislavem Grofem nejznámějším respondentem snímku (stejně jako v případě Vachlerova díla), v němž dále promlouvají třeba i fyzik Amit Goswami, influencerka Teal Swan, filosof Ervin László či tuzemští psychologové Miroslav Krejčíř a Margareta Johnová.
Jejich promluvy naštěstí nejsou tak fragmentované jako v případě Tajemství a smyslu života, takže je možné se o jejich způsobech přemýšlení něco opravdu dozvědět, lze na nich však vidět jeden zásadní problém celého díla. Tím je totiž jednostrannost a pro vyznavače esoteriky častá neochota pouštět se na kolbiště argumentace.
Přímo ve filmu dokonce zazní, že jsou zpovídáni ti odborníci napříč obory, kteří jsou otevření spiritualitě – což v praxi znamená, že jejich myšlení i práce se od standardně uznávaných metodologických přístupů daných vědních oblastí odchyluje do té míry, že většina jejich oborových kolegů takové závěry odsuzuje jako neprůkazné, spekulativní či spočívající ve zmíněném vyzobávání rozinek.
Pravda tady, pravda támhle
Právě tak působí i celé dílo, prezentující smrt jako transformaci, proměnu energie, a tedy nic, čeho by se měl člověk obávat. Většina respondentů se pouští do metafyzických konceptů o povaze reality, v němž je lidské tělo sice konečné, ovšem duše nikoli; důkazem čehož jsou prý barvité zážitky blízké smrti či Moodyho zkoumání tzv. sdílené smrti, v níž se umírající lidé zjevují svým blízkým.
Film však od začátku pouze vrství tato velmi specifická tvrzení o nesmrtelnosti duše či vědomé povaze vesmíru pomocí těžko obhajitelných či prokazatelných historek. Jistě, na víře v tyto koncepty není nic špatného, na rozdíl však od jejich prezentování jakožto ultimátních pravd, k nimž ti osvícenější vědci už konečně dospěli.
Přitom skutečně zajímavá je u tohoto tématu psychologická rovina, jelikož každý z nás potřebuje něčemu věřit a vztahovat se k něčemu, co jej přesahuje – o tom však dokument mlčí, neboť by touto imanentně lidskou potřebou šlo vysvětlit až příliš mnoho popsaných příhod a anekdotických důkazů, jež jsou zde podány jako definitivní pravda. Přímo také zazní, že kolem smrti „už otázky nejsou potřeba a zbyly pouze odpovědi“ – a i tento snímek spíše odpovídá nežli aby se (v duchu poctivé filosofie či vědy) hlavně ptal.
Jak už to tak u podobných snah bývá, z počáteční myšlenky detabuizovat téma smrti (od něhož v atmosféře pozdního kapitalismu stále raději odvracíme zrak, v tom má režisér a scenárista Viliam Poltikovič pravdu) se však stala hlavně poněkud úmorná a jednostranná indoktrinace esoterickým gulášem, v němž jsou smíchány dílčí lékařské postřehy, drobky z humanitních věd a značná porce nezbytné fascinace iberoamerickou a východoasijskou kulturou. Nechybí tudíž mexičtí guru, amazonští šamani, velekněží vúdú ani buddhistická moudra.
Smrt filmového stylu
Obsahově je tedy snímek problematický, ale svou cílovku oslovit jistě dokáže. O to více zamrzí podivné tvůrčí rozhodnutí podbarvit vyprávění výše zmíněných respondentů často nesouvisejícími až bizarními ilustračními záběry. Občas jde o nenápadité vizualizace vesmíru či neuronů v mozku, jindy zase o úsměvnou procházku po louce věčnosti ve stylu Gladiátora a z nepochopitelného důvodu je velký prostor věnován nebezpečně vypadajícímu tanci s hořící obručí či provazochodectví mezi dvěma hradními věžemi. Samozřejmostí jsou záběry na krajinu s mnoha pohledy do slunce či aspoň jeho odlesky v protisvětle. Nelze se tak zbavit dojmu, že vizuální stránka byla v tomto případě jen nutným a trochu nechtěným přívažkem výpovědím respondentů, jimž by tedy více slušela audio podoba.
Jak bylo naznačeno, promluvám chybí jasnější dramaturgie či členění, a tak se skáče mezi různými podtématy a jedinou jistotou je, že se obraz vždy vrátí k průvodci celého filmu, Jaroslavu Duškovi. Ten v atraktivním, leč repetitivním prostředí kostnice glosuje rozličné myšlenky týkající se smrti a samozřejmě se nevyhýbá ani výtkám vůči konzumeristické a uspěchané společnosti.
Zájem o přesahová témata nelze Duškovi ani hlavnímu autorovi Viliamu Poltikovičovi upřít; ostatně druhý jmenovaný se na toto celovečerní dílo rozcvičil už třináctidílným seriálem Brána smrti (2015). Škoda, že výsledek kvůli nevhodnému vizuálu působí spíše jako nadšenecké video z raných dob YouTube.
Až v závěrečné třetině se přitom dočkáme těch nejsilnějších materiálů, když spekulativně mudrující staré muže nahradí výrazně autentičtější příběhy několika žen ukazující skutečný potenciál tématu – totiž vyprávění o reálných kontaktech se smrtí v nejbližším okolí a resilientním hledání cest, jak se s nepřízní osudu vyrovnat a smířit. A ačkoli jde převážně o recyklaci záběrů použitých už v Bráně smrti (a hlavně jejím sedmém díle), humanistický závěr filmu aspoň trochu zlepšuje dojem z jinak spíše unylého a argumentačně pochybného díla.
Výsledné hodnocení není zas tak důležité, už od zveřejnění traileru totiž bylo jasné, o co tu jde. Tajemství smrti cílí podobně jako loňské Tajemství a smysl života na esotericky laděné publikum, které mu odpustí nepříliš zajímavý či přímo banální vizuál i recyklování často nekoherentních a roztroušených myšlenek, a naopak se rádo nechá hodinu a půl ovívat energií bezesporu charismatického Jaroslava Duška.