Venom se loučí ve stylu svých předchůdců. Stále ale zůstává hvězdou pochybného universa

Dosavadní dva díly Venoma totiž zaujaly hlavně znatelným rozporem mezi relativně negativními recenzemi a výrazně pozitivním diváckým ohlasem, jenž se přetavil i ve výrazné kasovní úspěchy. Jde o poměrně zajímavý fenomén, díky němuž jsou oba Venomové z hlediska tržeb nesrovnatelně zdařilejšími tituly nežli další dva příspěvky do komiksového mini-univerza od Sony – Morbius i Madam Web si totiž vysloužili unisono výsměch úplně od všech.

První Venom z roku 2018 i jeho o tři roky novější pokračování s podtitulem Carnage přichází se však mohli chlubit i o poznání vyšší kvalitou. Ne takovou, která by přepisovala žebříčky nejlepších komiksovek, ale přece jen dostatečnou na neurážející jednorázové pokoukání. A zhruba totéž nabízí i trojka, jež se v žádném ohledu od předchozích dílů neodlišuje a jako svérázná oldschoolová jednohubka poslouží.

Je však třeba jí leccos odpustit, především co se týče příběhové logiky. Ve velmi zrychleném prologu se tak dozvídáme o superzlém božstvu jménem Knull, které je na jakési zlověstné planetě uvězněné, z nějakého důvodu mu však svítá naděje – jeho zabijáčtí posluhovači připomínající obří brouky z Hvězdné pěchoty dostanou za úkol proběhnout všechny možné světy a najít macguffin jménem covex, jež se samozřejmě nachází přímo v těle Venoma/Eddieho.

Na konci předchozího filmu musel Eddie utéct do Mexika a právě tam jej také na začátku nacházíme. Karty se rozdají rychle a zpocený, unavený a ztrhaný hrdina s kocovinou se ocitne na útěku před policií, armádou i téměř nesmrtelnými broučími nepřáteli z dalekého vesmíru. Hlavně první polovina stojí na tradičně humorném špičkování mezi Eddiem a jeho symbiontem, následně se děj přesouvá do nevadské pouště, kde se podíváme do Las Vegas i Oblasti 51. Tam už jsme svědky rozmáchlejších akčních scén, které Venomovu trilogii zakončují poměrně důstojně.

Bitky jsou ale také trochu nepřehledné v tom, že není úplně jasné, podle jakých pravidel se hraje. Venom a další symbionti jsou ďábelským broukům občas důstojnými soupeři, jindy však zřetelně tahají za kratší konec – prostě podle toho, co režisérka a scenáristka Kelly Marcel, která se podílela i na psaní předchozích dílů, zrovna potřebuje. Je tudíž třeba filmu opravdu leccos odpustit a neustále naskakující otázky „proč“ a „jak“ vytlačovat za hranice vědomí.

Problém však je, že téměř dvouhodinový snímek nenabízí natolik dechberoucí a zapamatovatelné momenty, aby divákovi tuto snahu adekvátně splatil. Podílí se na tom i nejisté rozkročení mezi hororovými a komediálními momenty, takže v jednu chvíli sledujeme Venoma, jak s gustem ukusuje hlavy padouchům, a vzápětí vystupují v interakci s Eddiem jak hašteřiví manželé po dvaceti letech. Obecně lze říci, že oproti prvnímu dílu se na násilnostech a „zlých“ vlastnostech Venoma výrazně ubralo, aby šlo o divácky přívětivější a soucit lépe vzbuzující postavu.

Obdobně se i Tom Hardy jakožto Eddie Brock snaží budit sympatie třeba tím, že většinu snímku stráví hledáním padnoucích bot a v kocovině – výraznější aluze na divácky milovaného bručouna Johna McClanea ze Smrtonosné pasti snad už ani vymyslet nešlo. A ani nové postavy nejsou k zahození, ačkoli se o nich něco málo dozvíme jen ze zkratkovitých flashbacků. Platí to hlavně pro vědkyni s tváří Juno Temple či zástupce armády Stricklanda v podání Chiwetela Ejiofora.

I s jasně rozdanými kartami (tedy idealistické vědkyně motivované traumatem či pragmaticky nedůvěřivého zeleného mozku) se díky schopným hercům daří vykřesat trochu tolik potřebných emocí. Ty pak nejlépe fungují v závěru, který navzdory přemíře nezbytné digitální akce představuje vcelku sympatické a důstojné rozloučení s venomovskou trilogií.

Dojem z celého filmu podtrhuje i soundtrack, zahrnující osvědčené kusy třeba od Davida Bowieho, Cata Stevense či Queen – čili prověřených stálic, jež v rámci dané scény příjemně rezonují, avšak už příliš nemají čím překvapit. Je tudíž jedině dobře, že bromance Eddieho a Venoma zde v této podobě končí. Marvelovské hrátky s multiversem samozřejmě nabízejí nekonečně možností, jak s divácky zjevně velmi populárním Venomem pracovat do budoucna, ostatně i oněch pár vedlejších postav (v čele s padouchem Knullem) by mohlo v komiksových plánech Sony nadále figurovat; to je však hudba budoucnosti. V tuto chvíli je podstatné, že pokud jste si předchozí dobrodružství Venoma užili, nyní zklamáni nebudete – o vytažení série z šedi průměru se však přesto hovořit nedá.

Snímek Venom: Poslední tanec můžete vidět od zítřka v kinech. Prvního Venoma si můžete připomenout na Netflixu a Canal+, podívejte se také na náš žebříček nejlepších komiksových filmů.