Výjimečný stav sází na lidovost až příliš. Vetchý, Dyková a Hřebejk bojují s fake news pomocí stereotypů

Redakce magazínu Reflex se v minulosti ráda pohybovala na hraně takzvané korektnosti a dobrého vkusu, což se poměrně svérázně projevuje i ve filmových počinech některých jejích členů. Radek Bajgar, bývalý šéfredaktor týdeníku, natočil úspěšnou, ačkoli značně sexistickou komedii Teorie tygra (2016), v podobných tématech pak pokračoval i v Kurzu manželské touhy (2021). Nejpodivnější je však jeho Teroristka (2019), jež pod rouškou nadsazené řachandy vyloženě vybízí k násilnému vystoupení vůči voleným zástupcům ve chvíli, kdy s jejich službami není lid spokojen.

Do podobně přinejmenším ambivalentních morálních rovin se pouští i Výjimečný stav, který původně napsal dlouholetý redaktor Reflexu Milan Tesař jako divadelní hru. Obhroublým a přehnaně sexualizovaným kreacím Josefa Poláška bylo publikum Divadla Na Fidlovačce vystavováno zhruba dva a půl roku, nyní se tahle provokativní legrace přesunula na filmové plátno.

Za scénářem opět stojí Tesař, jenž musel pro naplnění celovečerní stopáže leccos upravit a třeba přidat celou vedlejší linku o sousedech ústředního páru, která však působí stejně nepochopitelně jako hlavní zápletka. Její překombinovanost však nevadí zdaleka tolik jako místy až fyzicky nepříjemný způsob, kterým se snímek vyjadřuje k palčivým otázkám současnosti.

V centru dění je oceňovaný, ale léty praxe už přece jen trochu znavený rozhlasový reportér Karel Beran (v podání tradičně charismatického, přesto občas znatelně přehrávajícího Ondřeje Vetchého). Ten se momentálně nachází ve fiktivní blízkovýchodní zemi Kambur (natáčení těchto pasáží probíhalo v „sousedním“ Jordánsku), v níž mají proběhnout důležité volby rozhodující o budoucnosti země.

Zkušený zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu však pojme podezření, že je mu jeho partnerka a zároveň kolegyně Marta s tváří Tatiany Dykové nevěrná s arabským stážistkou Khaledem (Jordan Haj), na což zareaguje tím nejhorším možným způsobem – nastoupí na první letadlo do Prahy a domnělé milence ve svém vinohradském bytě skutečně nachytá. Nenechá si vysvětlit, že se sešli jen kvůli lekci arabštiny, a maniakálně se ohání zbraní.

Zároveň však v Kamburu po ohlášení výsledků voleb vypukne revoluce a Karel musí dostát svým povinnostem. Za pomoci kuchyňského náčiní tudíž simuluje zvuky války a každou půlhodinu přináší, ehm, objektivní a veřejnoprávní zpravodajství o aktuálním dění. Co na tom, že jde o výmysl, když poslechovost stoupá do závratných výšin?

V duchu situačních komedií se zápletka samozřejmě stále více zamotává a pro Karla je čím dál tím obtížnější nechytit se do vlastní pavučiny lží. Vedle nepřiznaného profesního selhání ještě musí vyřešit svůj nepříliš bytelný vztah a možná se setká i se sousedy, jejichž linka během stominutové stopáže vcelku zbytečně rozmělňuje hlavní dění. Sledujeme zde učitelský pár v podání Jaroslava Plesla a Jany Plodkové, jejichž vztahové patálie (nesouvisející s čímkoli jiným v tomto filmu) částečně naruší propadnutí dezinformacím.

Ty zde zastupuje třeba eticky pochybný, leč rétoricky zdatný akademik v podání Jiřího Havelky, jenž v rozhlase hovoří o tom, že vkládání sledovacích čipů v rámci banálních operací je již zcela běžnou praxí. Šokovaný ministr zdravotnictví se nezmůže na odpověď a tváří v tvář nevyvratitelným dezinformacím selhává i moderátorka Marta.

Právě v těchto momentech, kdy se vyprávění podobně jako třeba v loňské Barbie zpomalí, aby se tvůrci společně s diváky mohli zamyslet nad nějakou nebanální otázkou ohledně novinářské etiky či současného mediálního prostředí, se ukazuje, že filmaři v čele s Hřebejkem i Tesařem si uvědomují, že pod povrchem odbržděné komedie se skrývají hlubší a důležitější témata – a o to více pak zaráží, s jakou samozřejmostí je po drtivou většinu stopáže bagatelizují či ignorují.

To podtrhují třeba i neustálé rasistické posměšky, jimž musí Khaled ze všech stran čelit. Ačkoli se však Karel v jednu chvíli zastydí, že se k zástupcům jiných kultur staví přezíravě, dalšímu gejzíru výsměchu vůči muslimově neochotě pít alkohol to nijak nebrání. Stejně tak téma radikalizace vlivem vyčlenění ze společnosti je naťuknuto čili nelze říct, že by se tvůrci nad něčím takovým ani nezamysleli, nemá to však žádný dopad – což platí pro většinu amorálních, nelegitimních či nelegálních rozhodnutí, jež zde slouží jen jako munice do crazy-komediálních výstupů.

Ty přitom z hlediska řemeslného provedení leckdy docela fungují a lidovost předkládaných šprýmů umocňují i zvukové efekty jak ze sitcomu či sebeshazující hudební doprovod. Je tedy dost možné, že pro leckoho bude snímek jako oddechová komedie bez jakýchkoli výpovědních ambicí fungovat a k nenáročnému zabití hodiny a půl poslouží. Jenže to je, obzvláště vzhledem k ožehavosti tématu, značně problematické, protože se tím vytváří dojem, že zesměšňování práce zahraničních zpravodajů je zcela v pořádku a že beztak kdo ví, jak to ve skutečnosti je. Dílo, které by někde (velmi) hluboko v jádru možná rádo vystoupilo proti dezinformacím, tak v důsledku spoluvytváří společenské podhoubí, na němž mohou fake news a konspirační teorie spokojeně bujet.

Vytvořit funkční žánrový film, jemuž se daří udržet na správné straně této tenké hrany a nestává se nakonec tím, proti čemu brojí, je velmi náročný úkol. To však nic nezmění na tom, že v něm tento tvůrčí tým neuspěl. Popularitu tohoto díla nejde vyloučit, na to jde publiku až příliš na ruku a nabízí dostatek prvoplánově uspokojivých atrakcí v čele s oblíbenými herci, svižným tempem a velkou kadencí frků; nesmíme však zapomínat, že i takto přiznaně odlehčené kusy se podílejí na společnosti, v níž žijeme.

Komedii Výjimečný stav můžete od tohoto čtvrtka vidět v českých kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších tuzemských komedií poslední dekády.