Kingův revoluční román ve filmové verzi tápe. Prokletí Salemu na Max zatne tesáky jen spěšně

Sám King na sociální síti X litoval toho, že studio Warner Bros. nedalo hororovému dvojboji režiséra a etablovaného scenáristy Garyho Daubermana (adaptace Kingova To) prostor v kinech. Dlouho očekávaný film, který po pětačtyřiceti letech reaguje na původní televizní adaptaci v režii Toba Hoopera (Texaský masakr motorovou pilou),  spisovatel ocenil pro trpělivou expozici jako ze staré školy a pro završení navozující pocit satisfakce.

Jeden má přitom po zhlédnutí 110minutového díla nutkání přemítat, jestli King od dob své revolty proti Kubrickovu Osvícení hodně neslevil z autorských nároků. Nové Prokletí Salemu je totiž starosvětské leda v atmosféře sedmdesátých let, již tu ale loudí tematicky začleněná skladba Sundown od Gordona Lightfoota. Vedle ní nás do minulosti transportuje velmi moderní žánrová nostalgie ve stylu Stranger Things a příběh o spisovateli Benu Mearsovi (Lewis Pullman), jenž po mnoha letech přijíždí vzývat inspiraci do rodného města stigmatizovaného osobní dětskou tragédií, je paradoxně typickým streamovacím hororem dnešní doby.

Nad městem ční ještě starobylé sídlo opředené snůškou legend, pověr i prokázaných neštěstí. V něm se díky pomoci lidského služebníka Strakera (Pilou Asbæk) usídlí starobylý démon noci vstávající z rakve, který rázem zadělá na evoluční změny Darwinovi nepřizpůsobené - kdo by taky v době, kdy v autokinech běží Psí odpoledne, ještě přistoupil na možnost vyhlazení mytickým plemenem couvajícím před svěcenou vodou, česnekem, denním svitem či naostřeným kůlem?

Kingova kniha dokázala hrozbu vinoucí se z tajemného domu prodat velmi živě, s citem pro barvitou charakterovou rošádu maloměsta a také pro vzrušující vícegenerační dobrodružství zaváté do žánru, který pod samými drakulovskými adaptacemi dávno stagnoval. Daubermanův film zpočátku hezky vykreslí lokalitu zalévanou sluncem, jež se věčně sklání k hororovému západu. Když ale během série archetypálních epilogových scén a rozhovorů představí skupinu zásadních postav, pěkná nostalgie mu přestává stačit.

Kingovi hrdinové (nejčastěji antihrdinové) s sebou vláčí také duševní bolístky, pod nimiž by se úpěnlivě prohnul i olympijský vzpěrač s doktorátem z psychologie. Právě z leporela soukromých i regionálně zakořeněných traumat vyvstává organická komunitní identita, což se týká i charakterově členitého Jerusalem’s Lot. V románu pociťujeme mrtvolný zápach zevnitř hnijícího města, jehož zhoubu může zvrátit pouze vynucené hrdinství nepravděpodobných spasitelů.

Filmové Prokletí Salemu uvádí na scénu jednoznačně vytvarované i rozvržené postavy, jež navíc zpočátku staví do pochybně dějotvorných situací. Jedenáctiletý osamělý protagonista Mark (Jordan Preston Carter) spráská místního dětského gaunera, jenž mu slibuje pomstu a potom se už nikdy neukáže. Po Mearsovi okamžitě jede jeho náruživá čtenářka, místní testosteron nabuzující kráska Susan (Makenzie Leigh). Ostatní chlapi na něj žárlí a nechtějí ho mezi sebou, což je ale v součtu úplně lhostejné. Valnou hodnotu nemá ani bezpáteřní šerifský lajdák s tváří Williama Sadlera, jenž od svého prvního výstupu reprezentuje bezmoc a nečinnost zákona. A to hlavně v porovnání s církví, která má proti nesvatým bytostem víc es v rukávu a již zde zastupuje nasávající kněz Callahan (John Benjamin Hickey).

Scénář po zmizení první oběti a úvodních nadpřirozených projevech v domě ředitele Burkeho rychle zaostří na formování povstalecké skupiny, jíž z pohledu morálky šéfuje chladnokrevný badass Mark a z perspektivy sympatií vévodí Burke v balení vždy spolehlivého Billa Campa. Mears je naopak k uzoufání nevýrazným a strnulým protagonistou, jemuž ostatní většinou jen všechno vysvětlují. A brzy nás může štvát, že právě on má toporně vymodelovanou pozici upírobijce, jemuž reálně nic nehrozí.

Jestli ale tenhle rutinní charakterový výhonek z popkulturně vyzobávaného záhonku Stranger Things něčím uspokojuje, pak právě relativní neodhadnutelností upírského apetitu a dobře zvládnutými hororovými konfrontacemi. I když jeho kartografie je v porovnání s Kingem absolutně odfláklá, svět filmu s bující apokalypsou má svá rozpoznatelná pravidla a umí na nich stavět. To se přitom netýká jen projevů a potlačování hrozby, nýbrž i vztahování se ke konzervaci filmovým médiem. Film je nápadně retro stylizovaný a často i okázale nasvícený, přičemž důležitým dějištěm se stává autokino podobně jako v případě letního blockbusteru Twisters.

A obdobně jako u ničivých tornád z toho klíčí poměrně originální koncepce, která si v tomhle případě trochu šibalsky pohrává se staronovými dobovými trendy - zatímco eklektismus ve formě postklasicistních inspirací a sebereflexe je v módě dnes, tulit se k sobě v autech u promítání filmů patřilo k zásadním pářícím rituálům tehdejší doby. A když z kufrů aut hromadně vylézají upíři pod dohledem svého patriarchy, jde o sympaticky tematizovaný průnik dvou žánrových i kulturních epoch.

To ale upřímně docení málokdo a víc pozornosti lidé upnou na jinak všední akční finále, které postrádá atmosférickou nadstavbu knihy. A také víc odhaluje titulního netvora Barlowa, jehož design uctívající Upíra Nosferatu obstojí jen tehdy, když se na umělou masku nemusíme dívat víc než tři vteřiny. To už bychom se raději zakousli do pěkně „očesnekovaného” tataráku a čelili s ním o tolik reálnější s většinou i děsivější hrozbě v podobě lidských energetických upírů. Ti ze Salemu tu přece jenom mrhají daleko větším potenciálem.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.