Druhý Joker se rád ukájí sám sebou. Nezakryje svou zbytečnost a bezradnost

První Joker sebou nesl vlnu velkého diváckého nadšení, které chválilo nejen oscarový výkon Joaquina Phoenixe a nečekaně funkční režii do té doby komediálního Todda Phillipse, ale zejména zasazení komiksového záporáka do realističtějších kulis a výtečně zpracovanou psychologickou stránku ústředního charakteru i nastavení zrcadla společnosti.

Skvělá atmosféra pak dávala dohromady celkem funkční pastiš kriminálek 70. a 80. let, jenž ovšem už tolik nesedl části kritické obce. Ta si stěžovala až na přílišné Phillipsovo vykrádání a napodobování slavných společensko-kritických snímků v čele s Králem komedie i na spíše plytkou a mnohdy i problematickou práci s ústředním antihrdinou. Nelze se tedy ani moc divit, že když tentokrát režisér opravdu klopýtl a ztratil půdu pod nohama, ráda si na něj řada lidí ukáže prstem. Úplně nenávistné reakce si druhý Joker nezaslouží, nadprůměrnou podívanou to z něj bohužel ale také nedělá.

Příběh se odehrává zhruba dva roky po Jokerově vražedném řádění, kdy Arthur Fleck čeká v Arkhamu na soudní proces. Jednoho dne při cestě za právničkou potkává záhadnou a na první pohled také tak trochu šílenou Lee Quinzel. Arthur společně s ní začne chodit na hudební kroužek a brzy je z toho láska jako trám. Zatímco právnička se snaží Arthura u soudu obhajovat tím, že trpí rozdvojenou osobností, Lee ho ponouká, ať naplno přijme jokerovskou roli.

Zatímco jednička byla uceleným dramatem vycházejícím z atmosféry i poetiky sedmdesátkových a osmdesátkových kriminálek, přičemž tohoto feelingu se režie celou dobu soustředěně a naplno držela, druhý díl mixuje několik žánrů dohromady. Máme tu opět náznaky staré dobré atmosféry kriminálek, ale také psychologického kousku, soudního dramatu a v neposlední řadě hojně propíraného muzikálu. Jenže v tom tkví jeden ze základních kamenů úrazu. Pod náporem všemožných žánrů se totiž film tvůrcům rozpadá pod rukama a na rozdíl od jedničky nedrží pohromadě.

Žádnému z nastolených žánrů se totiž Phillips nemůže dostatečně věnovat. Jako napínavé či hutné soudní drama Joker většinu času nefunguje, jen rutinně vyplňuje žánrovou škatulku, a muzikálové vsuvky jsou tu vyloženě navíc. Na filmu je strašně cítit, že se autoři snaží najít po špinavých kriminálkách další stěžejní bod a zdroj inspirace, začlenění muzikálů ovšem ve výsledku nedává vůbec žádný smysl a působí spíše kontraproduktivně.

Muzikálové hrátky se autorům nikdy nepodaří pořádně ospravedlnit a jako hudební vsuvky, v nichž se divák více dozví o rozpoložení ústředních postav, neplní účel, jelikož nám většinou sdělují to, co člověku už dávno došlo. Jednotlivé pasáže se tedy mohou pochlubit skvělou scénografií, hezkým retro vizuálem a Lady Gaga samozřejmě hezky zpívá, takřka žádné číslo však divákovi neutkví v hlavě. Hudební výstupy snímek spíše brzdí i rozbíjí a jsou hlavním viníkem toho, proč celek působí tak rozpadlým a nesourodým dojmem.

Všechny tyto žánrové hrátky vyznívající na prázdno pak mají evidentně jasný cíl – zamaskovat, že tady není vlastně vůbec co vyprávět. Phillips a jeho scenáristický parťák Scott Silver se sice snaží, seč mohou, aby si existenci dvojky obhájili a zaplňují film několika společenskými motivy či meta rovinami, ve všech ale kloužou po povrchu a některé dokonce vůbec nikam nevedou. Snímek je tak zejména pitváním a zároveň rádoby dekonstrukcí Jokerovy osobnosti a jeho činů z předchozího dílu, neřekne ovšem absolutně nic nového, co už by divákovi nedošlo po prvním Jokerovi. Film tak nemá vlastně moc co nabídnout, titulní postavu až na samotný závěr nikam příliš neposouvá a pocit zbytečnosti divákovi během postupující stopáže vyskakuje čím dál častěji.

Na druhou stranu označit sledování filmu za utrpení by zase bylo příliš přehnaným tvrzením. Phillips se sice rád ukájí svým manýrismem a pocitem vlastní důležitosti, po řemeslné stránce si ovšem není moc na co stěžovat a i přes scenáristickou a tvůrčí prázdnotu se na celek poměrně hezky kouká. Kamera Lawrence Shera dokáže vykouzlit dostatek působivých záběrů a vizuálně vtahujících scén, hudba Hildur Guðnadóttir je znovu správně hřmotá a pohlcující a sám režisér dokáže pořád servírovat několik skvěle natočených scén, jež umí šikovně pracovat s postavami či napětím.

Toxický vztah mezi Jokerem a Harley Quinn se navíc podařilo vykreslit vcelku uvěřitelně a může potěšit i komiksové fanoušky. A to i přesto, že právě od komiksů se chtějí tvůrci paradoxně co nejvíce vzdálit. Joaquin Phoenix a Lady Gaga zde samozřejmě opět předvádí svůj herecký nadstandard a Brendan Gleeson jim svým věčným charismatem vděčně sekunduje. Dalo by se tedy říci, že většina stěžejních lidí tu stále podává špičkové výkony. Jen je předvádí v počinu, který si za 138 minut stopáže nedokáže obhájit svou existenci.

I přes velmi dlouhou stopáž jsem se tedy vlastně nenudil, jelikož stále bylo v temné komiksovce co zkoumat, zároveň jsem se nemohl většinu času zbavit dojmu naprosté zbytečnosti díla, bez něhož bychom se klidně obešli. Druhý Joker neřekne nic nového, jen se snaží poměrně rozpačitým žánrovým mixem vyždímat z publika poslední dolary. A chvílemi se to bohužel neobejde bez mírné tvůrčí nabubřelosti, která mnoha lidem nedá spát. Extrémně negativní ohlasy si druhý Joker možná nezaslouží, i přesto je škoda, že tolik talentovaných lidí věnovalo svou špičkovou práci tak pomíjivému sequelu.

Podívejte se na žebříček nejlepších komiksových filmů podle databáze Kinoboxu.