Dcera národa sází na moderní kabátek a tragickou hrdinku. Občas ale bojuje sama se sebou

Nápad na seriál to byl poměrně silný a nadějný. Vzít si do hledáčku osobnost pozapomenuté, ale také tragickým osudem obklopené Zdeny Havlíčkové, je jistě podnětné z více úhlů pohledu. Jednak tu máme onen moderní kabátek, který se nese v duchu zahraničních vzorů jako Dickinson či Veliká, užívání současného jazyka, poněkud netradiční pojetí českých obrozenců a pohled na tehdejší „zrádkyni“ národa z perspektivy mladé, ale zejména křehké a zamilované ženy, která zkrátka chtěla poslechnout hlavně své srdce, i když zároveň žila ve stínu svého uznávaného otce. Dokázali ovšem tvůrci tento koktejl namíchat pořádně divácky a do toho se dostat pod kůži silné ženské hrdince?

Sledujeme tedy osud dcery Karla Havlíčka Borovského, kterou se z nuzných podmínek u své tety rozhodnou zachránit obrozenci v čele s Riegerem, Braunerem či Palackým. Ti s ní ovšem mají své vlastní plány – chtějí z ní totiž udělat tzv. dceru národa, tedy symbol češství a něžnou figuru, co se bude účastnit velkých i malých akcí a lid ji bude milovat. To ovšem vedle přechodu do vyšší společnosti zahrnuje i vštěpení přísných pravidel mužů, kteří s ní stále jednají jako se ženou, jež se vždy podřídí jejich vůli a oni jediní jí mohou sehnat správného (samozřejmě stoprocentně českého) ženicha. Jenže o tom nechce vzpurná Zdena slyšet a příkazy obrozenců přestane poslouchat zejména poté, co se zamiluje do polského důstojníka rakouské armády. Z milované ženy národa se tak rázem stává opovrhovaná zrádkyně.

Dcera národa je tedy zejména intimním příběhem dospívající a často dosti přidrzlé ženy, která chce zkrátka jen žít život po svém a ne tak, jak jí to ostatní vštěpují. Což je samozřejmě téma, jež může rezonovat v každé generaci, nejen u mladých dívek. A nutno říci, že ve vyobrazení hrdinčiných pocitů, pohnutek a důvodů jejího jednání funguje scénář Lucie Vaňkové i režie více než solidně a člověk si k sympatické Zdeňce najde velmi rychle cestu. Havlíčková je moderní hrdinkou se vším všudy, zároveň zde ovšem bojuje proti větrným mlýnům, které ani její urputnost, drzost a často i naivita nemohou porazit.

I díky tomu se jedná o hrdinku z masa a kostí, jejíž osud diváka zaujme, a i když v závěru už má její chování mírné scenáristické mezery, stále dokáže být poutavou a zároveň velmi tragickou postavou. Za to může do velké míry samozřejmě skvělá Antonie Formanová, která se své první hlavní seriálové role ujala s totálním sebevědomím, je uvěřitelná v komediálnějších i vážnějších polohách a většinu scén si krade pro sebe. A to i přesto, že často jsou kolem ní na scéně mnohem zkušenější herečtí matadoři.

Sázka na ústřední hrdinku i představitelku se tedy vyplatila, jako to však dopadlo s oním moderním pojetím? Tam už je odpověď malinko složitější. Tvůrcům se jistě povedlo naplnit ambice po výpravné a audiovizuální stránce. Usedlou rutinní dobovku opravdu nečekejte, zde máme svižný a vizuálně dravý zážitek s trendy kamerovými postupy, precizně nasnímanými či nasvícenými scénami, řadou sympatických vizuálních nápadů či chytlavým popíkovým soundtrackem. Do toho si přidejte výtečnou práci s výpravou či kostýmy, které se tu mění např. podle nálad či charakteru jednotlivých postav, a celkově zkrátka parádní scénografii a dostanete titul, na který se hezky kouká a dokáže po celou dobu zabavit svými vizuálními postupy.

Na druhou stranu, sázka na současný jazyk tu zůstala někde na půli cesty. Trendy výrazy jako OMG tu sice úplně netahají za uši, začlenění těchto prvků a současného chování mladých ovšem nepůsobí příliš organicky, nepracuje se s ním úplně pečlivě, a zatímco v řadě scén se mluví prakticky „normálně“, v jiných se moderní mluvu snaží tvůrci prodat až příliš na sílu, což působí kontraproduktivně. Nápad to tedy rozhodně nebyl špatný a v jistých okamžicích funguje, jen s ním měli autoři pracovat o dost citlivěji. Takhle snaha být v některých scénách cool a in výsledku spíše překáží.

Stejně tak seriálu úplně neprospívá, že zatímco na postavu Zdeny Havlíčkové soustředí scénář logicky většinu pozornosti, na větší propracování ostatních figur se tu spíše zapomnělo. Solidně ještě fungují hrdinčiny interakce s mladými kamarády v čele s „nejkou“ Filipkou a zamilovaným Kounicem, obrozenci ovšem velmi brzy spadnou do kategorie jednorozměrných charakterů, co jen ve svém kanclu kují pikle, nijak se s nimi do hloubky nepracuje a jejich šovinistické fórky na téma „žena nemá žádné právo a bude jenom rodit děti“ se po chvíli přejí. Ano, Jiří Langmajer, Leoš Noha či Vladimír Javorský uhrají svůj typický nadstandard a ve slovních přestřelkách jsou hezky sehraní. S osobnostmi obrozenců se však dalo pohrát více, takto se v jistých scénách pohybují na hraně karikatury.

Chlupáček s Groșan si pak rozdělili režii minisérie přesně napůl. Zatímco režisér Úsvitu se ujal první, tonálně lehčí poloviny, talentovaná tvůrkyně měla na starosti závěrečné, už vážnější a pochmurnější epizody. A rozdělení to bylo velmi rozumné. Chlupáčkovi více sedí rozvernější a dravější styl, v němž vynikne jeho cit pro vizuál, Groșan se cítí evidentně pohodlněji v osobnější rovině. I když je pravda, že zrovna rumunská režisérka musí v závěru bojovat s postupujícími neduhy scénáře, kdy se více ukazuje plochost vedlejších postav i neuspokojivé vypořádání s dějovými linkami.

Dcera národa tak rozhodně není bezchybným dílem, svým zpracováním a postavou Zdeny Havlíčkové ovšem pořád umí zaujmout a v některých humornějších pasážích pobavit natolik, aby si udržela diváckou pozornost. Zejména pro mladé se jedná o fajnovou teen žánrovku, která hezky opisuje od zahraničních kolegů a koncept funkčně zasazuje do českých luhů a hájů. Je tu navíc znát i evidentní snaha přiblížit se též starším cílovkám, jejich reakcemi si ale kvůli moderní mluvě a současnějším prvkům nejsem tolik jistý. I tak je Dcera národa poměrně sympatickým svěžím větrem, jen se v něm ústřední prvky měly daleko lépe dotáhnout a citlivěji zapracovat.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých seriálů podle databáze Kinoboxu.