Recenze: Post bellum (TV film)

Je to víc než rok, co se tímhle koutem lesa nedaleko Hradce Králové prohnala válka. Rychlá, zmatečná, nesmyslná, prohraná. Zem nasákla krví, stromy se opevnily vším, co nespolykala měkká lidská těla. Zůstala jen mohyla se zbytky zvadlých věnců, kde si to ke zděšení mladého oficíra, který navzdory svým metálům ještě nesmočil, rozdává stará, ale pořád zatraceně dobrá kurva Mína (Vilma Cibulková) s ometákem z nejvěrnějších Balluchem (Igor Bareš).

Spekulace a fámy už víc než rok provázejí televizní film Post bellum. Prý je příliš drastický, sexuálně odvážný, na veřejno-právní obrazovce nevysílatelný. Místo, jak se ctí uvést novinku jednoho z nejlepších českých scenáristů všech dob, se ale nakonec přece jen našlo. Ve sváteční den, ale po všech projevech, vyznamenáních a beneficích, tedy až po desáté večer.

Přitom jestli něco novince scenáristy Vladimíra Körnera může ublížit, tak pověst laciné senzace. Körnerovi totiž nejde o odhalená ňadra a holé zadky, ale o vyhrocenou emotivní situaci, silné vnitřní memento mori, jímž chce náš neuspořádaný, nespravedlivý, rozhrkaný a do sebe zahleděný svět varovat před opakováním dávných chyb. Stejně jako v Údolí včel, Adelheid, Zániku samoty Berhof, Kukačce v temném lese či snímku Der Lebensborn - Pramen života staví do popředí vyprávění oběti, tedy nejčastěji ženu či dítě nebo jako v tomto případě prvními vousy ochmýřeného mladého muže, jenž je na prahu života a smrti vystaven tvrdým ranám a zkouškám osudu.

Körnerova drsnost, nekompromisnost a stručnost, místy snad až lapidárnost, v sobě skrývají jistou dekadentní poezii, kterou se režisér Jaroslav Brabec s kameramanem Tomášem Syslem snaží umocnit. Kratičké flashbacky z bitvy v sobě nesou víc výtvarné krásy, než válečné ošklivosti. Jen roztřesené záběry jdou někdy proti srozumitelnosti a spíš vyrušují, než aby zesilovaly účinek.

Zobrazení animálních podstat jednotlivých postav svědčí i hercům - zlomené mládí Braňa Holička, krásná únava Vilmy Cibulkové, hořká, byť ironizující bezmocnost Vladimíra Dlouhého, úřednická (bez)páteřnost Jiřího Lábuse, sedlácké frajerství Igora Bareše, obchodnická úlisnost Ladislava Potměšila... Poněkud nedotaženou se zdá snad jen malá, ale důležitá role Pavla Lišky, i když těžko soudit, čí je to chyba.

Zbytečné jsou i úvodní vysvětlivky a vůbec jakákoliv popisnost, například válečných flashbacků mohlo být výrazně méně, protože jednak zdržují a jednak opakují, co už jako diváci beztak dávno víme, čímž se z nich stává manýra. Zamrzí i určitá televizní lacinost, díky Františku Vláčilovi jsme přece jen u körnerovských látek zvyklí na jistou opulentnost, byť v jednoduchosti. Jakékoliv kašírování degraduje obsah sdělení, v případě Körnera obzvlášť.

Post bellum je něco jako Raport Fráni Šrámka, působivá zpráva o životě ve stínu smrti, dotek bolavé minulosti, autentické svědectví, které by bylo škoda neslyšet. Obzvlášť při výročí vzniku republiky.

Snímek v televizní premiéře vysílá program ČT1 dne 28. října 2010 od 22 hodin.