Vladimír Dlouhý: "Byl bych krutější, obvzlášť v těch koncích."

To by bylo na delší vyprávění. Bydlel jsem tehdy na Václaváku, takže po stávkách se vždycky chodilo ke mně. Spousta lidí v jednom bytě, takže jsem neustále uklízel. Když na to tak vzpomínám, tak listopad 89 mám spojený hlavně s uklízením. (smích)

Lidi k sobě tehdy měli nějak blíž, měli se víc rádi. Nebyl jsem tak naivní, že bych očekával  procházku růžovým sadem, ale přece jen – všechno jsem to čekal o něco lepší, to ano.

Vybral bych si asi něco poetickýho. Jen tak bych si vymýšlel a hrál. Líbilo by se mi něco jako Nekonečný příběh.

Mám pocit, že je to tím zvláštním nadhledem, který má. Vidí to odněkud, odkud to nikdo jiný nevidí, z nějaké zvláštní pozice, která nám připadá zajímavá a příjemná.

Četl, ale to bylo ještě ve chvíli, kdy jsem netušil, že bych s nimi měl mít někdy něco společného.

V tomhle případě to byla náhoda, že jsem knížku četl, jinak to nedělám. Točí se scénář, ne knížka! Knížku si rád přečtu, ale až když je práce dodělaná. Myslím, že obecně pro herce není dobré číst knížku, protože scénář nikdy nemůže být jako knížka. Navíc ani knížka není přesným obrazem reality. Je to „jen“ nějaký přístup k ní. Obojí je umění, ale pokaždé jiné.

Povedený film. To určitě. A příjemné natáčení, i když se to točilo v mrazech. Skvělá parta, Hynek Bočan, to mluví samo za sebe.

A právem. Každý, kdo film viděl, musí uznat, že byl skvělý. Už jenom to, jak se připravoval, bylo neskutečný. Cvičil a chodil do posilovny kvůli scéně, kde musí Karla Heřmánka zvednout a nést ho.

Já jsem hubnul. (smích)

Néé, dělám si legraci. To by u mě už ani nešlo. (smích)

Po pravdě, když jsem si přečetl scénář, moc jsem mu nerozuměl. Něco se mi na tom líbilo, ale nevěděl jsem co přesně. Říkal jsem si: "Vždyť to tam je. Ale co?" Já nechávám číst scénáře bráchovi a i některým známým, ale pořád jsem to nemohl najít. Nakonec jsem se nechal vést Petrem. Situacím jsem věřil, to ano, ale oblouk jsem nechal na něm, ten jsem vyčíst neuměl. Jaký je výsledek, to musíte posoudit vy.

Spíš mě překvapilo, jak neuvěřitelně kladně byl film přijatý. Myslel jsem si, že to bude mít u diváků mnohem složitější.

To po mně nechtějte. Já vám tu postavu radši zahraju, než abych o ní mluvil.

Jeho zakomplexovanost. Taky to neměl, chlapec, lehký. Přišel mi jako ze života. Věřil jsem všemu, co se kolem něj dělo.

To je direkt otázka. Těch filmů bylo hodně, nechtěl bych jmenovat jen jeden. Spíš bych složil poklonu českýmu filmu jako takovýmu, protože za těch dvacet let je určitě z čeho vybírat. Tím jsem si naprosto jistý. Jsem náročnej divák, protože jsem línej. Když už něčemu věnuji čas, chci výsledek, nestačí mi si sednout a říct si: "Tak mi něco ukažte."

Česká kinematografie je podle mě v naprostém pořádku.

Jo, to by mě taky zajímalo. Třeba je to tím, že některý ty filmy jsou opravdu dobrý.

A taky si myslím, že český divák má rád české herce.

Třeba se za dvacet let bude o naší generaci také říkat, že byla silná. Třeba to funguje podobně jako na školách, kde vám učitelé říkají: "Ten ročník před váma, ten byl dobrej, ale vy..." Podle mě každá doba má své herce, ale jinak s vámi souhlasím, mně se taky stejská po Sovácích, Brodských, Pivcích...

Mně na tělo roli nikdo nepsal. I když občas Vláďa Körner říkal, že ano, ale nevím, jestli mu můžu úplně tak věřit. (smích) Ale já se do rolí rád oblékám. Když je dobře napsaná role, tak to není problém.

To teprve ukáže čas.

To si až tak nemyslím. Pokud je to téma ze současnosti nebo z doby, kterou většina lidí pamatuje, tak bych byl krutější, obzvlášť v těch koncích.