Recenze: Asi to ukončím - Nejoriginálnější film od Netflixu, který budete milovat či nenávidět

Tvorba scénáristy a režiséra Charlieho Kaufmana je kapitolou sama pro sebe. Jen co se na přelomu tisíciletí ocitl V kůži Johna Malkoviche, pokračoval v hledání vlastního specifického žánru svou oscarovou Adaptací a následně vyzařoval Věčný svit neposkvrněné mysli. Na tyto velebené tituly pak navázal jako režisér s pozoruhodnými filmy Synecdoche, New York a Anomalisa, skrze něž dále rozvíjel osvědčená témata interní lidské zkušenosti či ztráty identity. Nyní skončil podobně jako mnoho známých režisérů na Netflixu a přichází s další osobitou filmařinou, jejíž přijetí bude opravdu silně odvislé od individuálního diváckého vkusu - 'nenávidět či milovat' už dlouho žádný hollywoodský filmový projekt tak nevystihovalo.

Asi to ukončím je adaptací románu Iaina Reida z roku 2016, který disponuje interpretačně bohatým příběhem o ženě, která má velké pochyby o svém vztahu s přítelem Jakem, ale přesto souhlasí s návštěvou jeho rodičů na odlehlé zasněžené farmě. Jde o velmi filozofické rozjímání nad lidským postavením v neúprosném časoprostoru a o rozprášení romantických klišé, tudíž filmová adaptace čelila složité výzvě a předem se odsoudila k tomu, že nebude příliš univerzálně 'divácká'. Zde však nastupuje na scénu osobnost Charlieho Kaufmana, jenž existenciální knihu očividně přečetl několikrát a který si vyloženě užívá každý moment, kdy může diváka vystavit bizarní neutěšené zkušenosti a stále ho vzdalovat od vynucovaného pragmatického hlediska a jasné interpretace.

Od úvodních abstraktních slov vypravěče a série prolínaček na opuštěný

venkovský dům je zřejmé, že nesledujeme typickou produkci Netflixu. Kaufman odmítá tendenční lineární vyprávění a přimyká k postavám, které v autě vedou intelektuální rozpravy, přičemž prostřihává na starce, jenž pracuje jako správce na střední škole. A jen tato sekvence trvá nepřirozeně dlouho a začal jsem se během ní potměšile usmívat při představě, po jak dlouhé době to asi ukončili uživatelé Netflixu, které s každým novým filmem čekají Project Power nebo Vyproštění. Kaufman však udržuje pozornost snovým asociováním různých obrazů a daří se mu zvláštním způsobem podněcovat zvědavost, jak to celé vlastně dopadne.

A tento pocit kulminuje při očekávané návštěvě Jakeových rodičů, jež opět nezapomenutelným způsobem ztvárnila herecká esa David Thewlis a Toni Collette. Zde se příběh posouvá až k psychologickému hororu s černohumornými prvky a začíná být nesmírně vtahující, byť si zároveň udržuje až fyzicky nepříjemnou pachuť a zpočátku také umně vybalancovanou úroveň trapnosti - podobné seznámení s tchánem a tchyní by asi nikdo naživo prožít nechtěl. Kaufman však dává čím dál zřetelněji najevo, že zde nepůjde v prvé řadě o složitou romanci, nýbrž startuje působivou časoprostorovou deziluzi a pokládá interpretačně silné otázky, jejichž zodpovězení se odsouvá a vlastně nikdy diváka prahnoucího po vysvětlení zcela neuspokojí.

Do popředí vystupuje kromě dalších filozofujících či sebeuvědomělých rozprav milenecké dvojice hlavně hra s filmovými žánry, které pomáhají zpřehlednit a definovat každý z jednotlivých dějových bloků - jestliže návštěva u rodičů byla zkouškou Formanovy trapnosti a hororové paranoie, rozhovory v autě inklinují spíše k povídkovému podobenství a v závěru se dostává i na tolikrát vzývaný muzikál jakožto čiré filmové vyjádření, v němž se realistické hledisko již zcela rozpadá. A úplné finále nabízí až surreálné uchopení myšlenek a otevřeně apeluje na diváka, že je pouze na něm, aby si udělal v hlavě pořádek a předchozí dění zkusil individuálně dešifrovat.

S vědomím, že jednoznačná interpretace zkrátka není na skladě a že tenhle spíše pocitový než dějový snímek naštve mnoho sledujících, musím Kaufmanovi vyseknout uctivou poklonu. Neřadím se sice k nadšeným divákům, ne vždy jsem jevil stoprocentní zájem o to, co si postavy vlastně povídají, a samotné formální uchopení závěrečných klíčových minut mě poněkud minulo, ale v průběhu jsem pociťoval velký a upřímný respekt k filmaři, který se nebojí jít proti proudu a točit snímky s matoucím a záměrně nedivákým uspořádáním, jaké vznikaly v dobách uměleckých autorských osobností. Asi to ukončím apeluje na vaše nejniternější cinefilní i smyslové buňky, a přestože se vždy nesleduje úplně pohodlně a divákovi se spíše škodolibě posmívá, tak klíče k vlastnímu pochopení jsou rozesety doslova ve všech koutech a určitě není vyloučené, aby zcela obyčejný divák nemohl tenhle intimní zážitek o ztrátě identity, stárnutí a vnitřním psychickém souboji plně a zúčastněně procítit. Mně se to celkem povedlo a asi se nebráním dalšímu setkání, které může být zase úplně jiným filmem.

Hodnocení: 75%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE