Kleopatra je nejopulentnější filmové fiasko. Rozklad Hollywoodu sledoval celý svět

„Utrpení v Římě,“ hlásal nadpis reportáže magazínu Observer, který v srpnu 1963 mapoval, co vše se v zákulisí Kleopatry pokazilo. Bylo toho tolik, že řadu věcí vynáší Humphriesova kniha na světlo až po šedesáti letech. „I když jsem o problémech během natáčení věděl hodně, při psaní knihy mě marnotratnost produkce uzemnila,“ sdělil autor v rozhovoru pro The Guardian.

Kleopatru si v průběhu padesátých let vysnil kontroverzní producent Walter Wanger, jenž si odseděl tři roky za postřelení muže, který měl poměr s jeho ženou. Přesto se dostal zpět na vrchol a u studia 20th Century Fox prosadil remake Kleopatry z roku 1917. Společnost toužila napodobit souběžně vznikajícího Ben Hura od MGM a za přijatelnou sumu stvořit historický velkofilm s kasovním potenciálem. Rozpočet nejprve činil dva miliony dolarů, hlavní roli měla ztvárnit Joan Collins a natáčecí plán počítal s pouhými 64 dny.

Snímek však dorazil do kin po pěti letech s Elizabeth Taylor, která si jako první herečka zažádala o milionový honorář a deset procent ze zisku. Rozpočet se nafoukl ke 40 milionům dolarů (dnes 400 milionů, tedy víc než v případě Rychle a zběsile 10 nebo sedmé Mission: Impossible) a málokterý původní člen produkce zůstal její součástí i při poslední klapce.

Scénář putoval z ruky do ruky a zdaleka nebyl hotový ani ve chvíli, kdy štáb po šestnácti měsících a šesti milionech utracených dolarů přemisťoval produkci z Londýna do Říma. K dispozici měl pouze osm minut použitelného materiálu, neboť panovaly špatné klimatické podmínky a Taylor závažně onemocněla. Prošla si meningitidou a pneumonií a světová média v jednu chvíli dokonce informovala o její smrti.

Hvězdná herečka byla centrem pozornosti. Po uzdravení a přesunu do Itálie, kdy dosavadního režiséra Roubena Mamouliana nahradil i na její apel Joseph L. Mankiewicz, si začala románek s Richardem Burtonem. Představitel Marca Antonia se připojil až po vynucené natáčecí pauze a přesunu štábu, kdy musel kvůli jiným závazkům odstoupit původně obsazený Stephen Boyd. Změna se dotkla i vedlejší úlohy Julia Caesara, již po Peteru Finchovi převzal Rex Harrison.

Mezi Taylor a Burtonem, kteří byli v té době oba provdaní, to mohutně jiskřilo. Jejich aféra pronikla na veřejnost a dle Humphriese se stala nejsledovanější mediální kauzou své doby. „Bylo to na všech předních stranách. Pokořilo to tribunál s Adolfem Eichmannem, prvního Američana ve vesmíru i kubánskou jadernou krizi,“ popisoval. Článek v Los Angeles Times z dubna 1962 hlásal, že „pravděpodobně žádná novodobá kauza osobně neovlivnila tolik lidí.“

To svědčí zejména o neotřesitelném postavení, na němž se tehdejší filmové hvězdy vyhřívaly. Nevěra byla nicméně něčím, co řada jejich pobožnějších obdivovatelů rozhodně neschvalovala. Tučnou výjimkou byli paparazzi, kteří měli žně a neváhali provádět husarské kousky. „Převlékali se za kněží a klepali na dveře, nebo se dostávali dovnitř jako instalatéři a dělníci,“ cituje Humphriesova kniha vzpomínky Taylor. „Někdy jsme byli na zahradě v obklopení paparazzi. Lezli po zdech, zvenčí si postavili štafle. A nás přitom osočovali, že jsme naši ‚malou aférku‘ dostali na veřejnost…“

Ještě horší však byly neustálé revize scénáře a zmíněná marnotratnost produkce. „Pro představu, šperky na nočním stolku Kleopatry, které ve filmu vidíme jen několik sekund, navrhoval Bulgari,“ vysvětloval Humphries, jenž napsal řadu biografií hudebních legend včetně Boba Dylana či Bruce Springsteena. „V případě klíčové scény, kdy Kleopatra vstupuje do Říma, mě pro změnu šokovalo, že všech 20 tisíc italských komparzistů muselo být oblečeno, nakrmeno, shromážděno a dopraveno na scénu. Kdyby se cokoli pokazilo, třeba chování slona, všechno by muselo začít znovu.“

Britský herec George Cole hrál němého otroka a závazek podepsal na 14 týdnů. Kvůli všemožným odsunům a komplikacím nakonec musel být k dispozici 18 měsíců. „Na výstavbu římského fóra, které ve filmu vidíme, se spotřebovalo víc betonu než na olympijský stadión,“ přikládá Humphries další asociaci, která přibližuje velikost projektu. Nemluvě o manýrech Taylor, která si vyžádala vlastního stylistu z USA a evidentně měla velký vliv.

Kleopatra sice v kinech vydělala 57 milionů dolarů, ale studio 20th Century Fox tíhu produkce málem neuneslo a ocitlo se na hraně bankrotu. Akademie film ověnčila devíti oscarovými nominacemi, avšak v rozhazovačném přístupu pulzovalo vědomí jeho zastaralosti a obchodní sebevraždy. Hollywood prohrával boj s televizí i s levnou nezávislou tvorbou, která byla mnohem lukrativnější než nejisté a chaotické projekty za desítky milionů.

Foxové vše přežili, roku 1965 je zachránil muzikálový fenomén Za zvuků hudby. Kleopatra nicméně zůstává opulentním fiaskem, které průmysl nasměrovalo vstříc novému Hollywoodu. Tedy do období, kdy "sandálové" antické velkofilmy vystřídaly progresivní, evropskými novými vlnami inspirované a levné snímky. A kdy se filmovými osobnostmi stávali mladí režiséři, kteří chápali vývoj média a preference publika. K tomu by zřejmě došlo tak jako tak, Kleopatra si však vytáhla černého Petra.