Manželé Stodolovi nabízí portrét absolutního zla. Je to málo, nebo naopak moc?

Na začátku vyprávění zatím Jaroslav (Jan Hájek) a Dana (Lucie Žáčková) nejsou Stodolovi, protože Dana se na rozdíl od Jardy do manželství rozhodně nežene. Jde jí mnohem víc o… Těžko říct o co. Na jednu stranu jako by snila o lepším životě, než jaký může zažít na českém venkově. Na druhou se odmítá stát vydržovanou ženou chlápka, který jí slibuje cestu do Ameriky a nový zajištěný život. Raději volí přitroublého Jardu, který by jí snesl modré z nebe, ale nemá mnoho šancí s ním dosáhnout jakýchkoliv životních ambicí.

Ve filmu se Dana jeví být vesnickou holkou, která nikdy neopustila dědinu. Tvůrci se rozhodli prakticky vymazat, že před svým soužitím s Jaroslavem strávila skutečná Dana Bábiková nějaký čas v Kanadě a měla dokonce dítě z předchozího vztahu. Není špatně z principu, že tato biografická fakta ve filmu chybí, jen je škoda, že dělají Danu povrchnější postavou bez minulosti.

A panečku, že tu mluvíme o povrchnosti! Celý film zcela spočívá na principu, že ďábelská žena ztělesňující absolutní zlo svedla na scestí naivního a dobrosrdečného ňoumu, který nebyl schopný říct „ne“. Jarda vraždí z toho, co považuje za existenční nutnost, pokud chce zajistit manipulativní Danu a neztratit ji. Jeho partnerka likvidaci důchodců prostě miluje, vyhledává, hledá si k ní záminky a nachází v hrůzném činu uspokojení jako v ničem jiném. Není vysvětleno proč, přestože by k tomu život skutečné Stodolové poskytoval záminky, jde tedy dost možná o vědomou volbu.

Opak by nebyl jednoznačně správné řešení. Obecně vzato může být dokonce nezodpovědné patologizovat každý aspekt života sériových vrahů a pronášet velké hypotézy jako: „Vraždila proto, že ji týrali rodiče.“ Protože z většiny týraných dětí se vrazi nestanou, že ne. Jenže volba druhého extrému nese své vlastní nástrahy, do nichž tu tvůrci padají. Jestliže nemá smysl psychologizovat a snažit se chápat Danu, začneme se soustředit na to, jaký má tento nehybný monolit smysl pro svět okolo. Když s podobně absolutními postavami pracují filmaři jako Haneke a von Trier, zobrazují jejich prostřednictvím stav celé společnosti. To ale tvůrci manželů Stodolových nezvládají a vzhledem k tomu, že vykreslení světa nevěnují dost pozornosti, ani není jasné, jestli se o to vůbec pokouší.

Dana se nemůže stát ani symbolem nenaplněných snů, kdy frustrace nabírá explicitně násilnou podobu, protože není ve své situaci uvězněná, alespoň tedy z počátku. Film nezobrazuje svět, který by jí bránil v rozletu, naopak je jasně a opakovaně demonstrováno, že si Dana svou cestu volí, protože chce, a jakoukoliv alternativu odmítá. S zobrazením Dany se nese i pachuť misogynní tradice vykreslovat zločinecké ženy právě tímto všepohlcujícím způsobem nelogického živelného zla, s níž se žánr true crime a obecně krimi potýká odnepaměti. „Kdyby nebyl Jarda takový slaboch a zvládnul udržet svou ženskou na uzdě, nic z toho by se nestalo,“ vyplývá z takových vyprávění.

Mimochodem způsob, jakým je z Jaroslava prakticky sejmuta veškerá morální vina a snímek ho prezentuje div ne jako největší Daninu oběť, je sám o sobě krajně pochybný. Přestože v jiném ohledu odvádí tvůrci dobrou práci, aby nebagatelizovali rozměr zločinů a utrpení obětí v kontextu celé situace, na Jaroslavovi neulpívá skoro žádná tíha a je dost dobře možné, že publikum opustí snímek s tím, že bude nejvíc ze všech litovat právě jeho, což není šťastné.

Není ambicí tohohle textu hledat, jak to bylo doopravdy. To je ve fikčním filmu úplně jedno. Kdyby Dana po vzoru Scarlett Johansson z Pod kůží přiletěla jednoho dne z vesmíru a začala vraždit, a kdyby to tvůrci funkčně zapracovali, bylo by to v pořádku. Nicméně sledovat takhle černobílé postavy v takto nevykresleném prostoru zkrátka není zajímavé. A nejde tu, chraň bůh, ani o to, že by se ve filmech nesměla objevit záporná a manipulativní ženská postava. Podívejme se však, o tolik propracovanější síť vztahů najdeme třeba v úžasné Fincherově Zmizelé, jejíž Amy je královnou sociopatických manipulátorek požírajících své partnery.

Manželé Stodolovi nedělají mnoho nad rámec uspokojení naší záliby v true crime, černé kronice a zpodobňování lidí, kteří jsou absolutním zlem. Jejich existence je pro nás paradoxně uklidňující, protože pokud mezi ďáblicí Danou Stodolovou a sebou můžeme udělat jasnou a tlustou čáru, daří se nám všechno zlo světa umístit někam na periferii lidské zkušenosti. Na jednu stranu se děsíme z toho, jaké hrůzy se můžeme dočkat od některých individuí, nicméně jsme zároveň uklidněni, že se jedná o excesy vyšinutých jedinců z okraje společnosti.

Můžeme diskutovat o tom, jestli režie Petra Hátla i scénář, na němž spolupracoval s Tomášem Hrubým, jsou monotónní v dobrém, nebo zlém slova smyslu. Část reakcí následující novinářské projekci dává najevo, že si někteří kritici a kritičky velmi užili atmosféru bezvýchodnosti a repetitivní nepoučitelnosti, v níž protagonisté sami sebe uvězní. Někoho to může nudit, někdo v tom naopak najde smysl celého filmu. Manželé Stodolovi si nachází své příznivce mezi těmi, kteří se rádi ztrácí právě v nevysvětlitelnosti, absolutnosti a nesmyslnosti zla, které Dana vypouští do světa.

Na to, že mnoho členů štábu má zkušenost spíš z televize než z kina, se sluší uznat řemeslnou kvalitu díla, tvůrci nalézají svůj vizuální jazyk a netočí tím nejjednodušším způsobem. A daří se jim objevit i několik velmi působivých výjevů. Možná nejvíce sugestivní okamžik celého filmu je, když pár zabijáků po vykonaném činu usedne ke stolu svých obětí a spořádá jejich večeři. To je sám o sobě úžasně mrazivý okamžik, který je příslibem něčeho, co zbytek filmu nedokáže naplnit. Jan Hájek a Lucie Žáčková předvádí skvělé výkony i v rámci svého jednorozměrného úkolu. Ke konci možná 107 minut dlouhý snímek začíná drhnout co do tempa, ale není to žádná katastrofa. Příznivce si tedy tohle dílo najde.

Podívejte se také na žebříček nejlepších českých filmů na databázi Kinoboxu.