Janžurka neví, jestli chce pomník stavět, nebo bořit. Herečka tedy možná ano, ale její portrét ne

Zkušená dokumentaristka Theodora Remundová si v tomto případě ukousla opravdu velké sousto – jen těžko by totiž mohl kdokoli očekávat, že o své matce natočí podvratný, obrazoborecký snímek, jenž by na život a dílo slavné herečky nahlížel ze zcela neotřelého a tím pádem možná až kontroverzního úhlu pohledu.

Oslavným pomníkům se však Remundová podle svých slov snažila vyhýbat a na výsledku je tato touha nebýt nařčena z prázdného pění ód na vlastní matku znatelná. Už samotný úvod upomínající na dvě dekádu starou děsivou událost, kdy na Ivu Janžurovou spadla velká divadelní kulisa, naznačuje, že tady se budou pomníky spíš bořit než budovat. Následuje přiznané přemítání mezi Janžurovou a Remundovou ohledně toho, jak společný dokument vlastně uchopit.

Navzdory tomu, že tvůrkyně o těchto tématech bezesporu přemýšlely, se však nezdá, že by nakonec uspokojivou cestu našly. Vznikl film plný protichůdných energií – v něčem konvenční, v něčem originální, částečně opěvující, částečně se snažící o demytizaci. Především však rozháraný, nesourodý a neuchopitelný.

Osu vyprávění samozřejmě tvoří chronologický průlet životem Janžurové. Herečka se vrací do rodného domu, společně s dávnými přáteli a blízkými vzpomíná na své dětství. Podařilo se tedy vyhnout televizně působícím mluvícím hlavám, namísto toho respondenti vypovídají v terénu, nejčastěji v dialogu se samotnou Janžurovou. Její vlastní vzpomínky pak nepřekvapivě zabírají většinu stopáže.

Tu nafukují i místy ironické, jindy těžko pochopitelné prostřihy do výrazných filmů, v nichž Janžurová hrála. A tak třeba povídání o raném dětství v době protektorátu je doplněno záběry z Kočáru do Vídně (1966). Fanoušci se dočkají i připomenutí dalších slavných rolí v čele s Morgianou (1972), Petrolejovými lampami (1971), Svatbou jako řemen (1967) a mnoha dalšími. Poněkud překvapivě však po proběhnutí herecky nejúspěšnějšího období působí důraz na zapadlé drama Dušana Hanáka Ja milujem, ty miluješ (1980) jakožto podvratnou ilustraci normalizace. To už jsme ale téměř na konci snímku, takže následuje jen rodinná pasáž postavená na Výletu (2002), a to je vše.

Na tom je patrné, že opravdu nejde o faktograficky komplexní průlet hereččinou kariérou, Remundová se spíše snažila ze spousty nasbíraných střípků vytvořit mozaiku osobnosti Janžurové, na poněkud intuitivní styl skládání obrazů za sebou však bude mít spousta diváků a divaček problém se napojit. Vedle chronologického výčtu klíčových životních událostí herečky je film též rámován pasážemi z Beckettovy divadelní hry Šťastné dny. Není však zcela jasné proč, což platí pro většinu dramaturgických rozhodnutí a ačkoli pásmo zmatených scének o protagonistce jistě něco vypovídá, skutečně není snadné říct, co přesně.

„Snažila jsem se v dokumentu odhalit tvoje nitro,“ říká ke konci sama Remundová, ale i když za většinou promluv stojí sama Janžurová, těžko říct, co se o ní dozvíme. Originální rovina či specifický pohled na její život totiž chybí, publikum se tak musí spokojit s výpovědní hodnotou konkrétních momentů – třeba když se vzpomíná na hereččiny partnerské vztahy prostřednictvím procházením starých milostných dopisů nebo při vysvětlování, že se Janžurové podařilo udržet velmi aktivní kariéru i během normalizace navzdory dřívějšímu vystoupení z KSČ – a to díky výběru rolí především v rozmanitých komediích, u nichž by se měl unavený dělník po práci uvolnit.

Podivný výsledný tvar by se jistě oceňoval poněkud snáz, pokud by se jeho stopáž podařilo stlačit do adekvátní hodiny a půl, jenže prezentovaných 110 minut je na dílo tohoto typu skutečně úmorných. Vystříhat by přitom šlo leccos a pravděpodobně by to na celkovém vyznění nic zásadního nezměnilo. Remundová se tedy s portrétem své momentálně třiaosmdesátileté matky pokusila vyrovnat o něco jinak, než by člověk automaticky čekal, výsledek však bohužel skončil na půli cesty.

Snímek Janžurka je v těchto dnech k vidění na karlovarském festivalu a od 26. září jej můžete zhlédnout i v běžných kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších českých dokumentů za posledních deset let.