Zahradníkův rok nedělá dobré jméno Havelkovi ani Čapkovi. Prázdnou satiru zachraňuje Kaiser

Velké ohlasy si zhruba před měsícem vysloužil svižně, poutavě a místy až surrealisticky působící trailer, na jehož základě jsme mohli očekávat vtipnou a lehkonohou satiru nevyhýbající se bizarně hravým momentům. Hned zkraje je však třeba zdůraznit, že výsledný 104minutový film vypadá jako úplně jiné dílo. Natěšené potenciální publikum by mělo být připraveno na to, že vizuálně nejvýraznější momenty z traileru jsou ve snímku pouze ve dvou scénách a tempo i nálada filmu jsou skutečně drasticky odlišné.

Během jednoho roku, konkrétně od března do března, sledujeme zcela nemluvného zahradníka v podání Oldřicha Kaisera. Ten společně se svou družkou (ztvárněnou Kaiserovou skutečnou manželkou, písničkářkou Dášou Vokatou), která během filmu několik replik prohodí, provozuje malé zahradnictví, pro jehož vyhlášené produkty si jezdí lidé z blízkých vesnic.

Rurální idyla, jaké nedosáhl ani Zack Snyder ve svém agrárním sci-fi Rebel Moon, však končí poté, co se objeví Michal Isteník jakožto realitní makléř. Ten zahradníkovi oznámí, že přilehlý zámek koupil nový majitel a že by zahradníkův čerstvý soused měl zájem o odkup i jeho pozemku. Hrdina nepřekvapivě odmítá, na což tajemný boháč zareaguje tak, že na příjezdovou cestu do zahradnictví umístí závoru ovládanou zákeřným sekuriťákem v podání Štěpána Kozuba. Rozehrává se tak klasická sousedská válka, v níž neznámý a nepřítomný soused zhmotněný v postavě sekuriťáka dělá dobráckému a vitálnímu zahradníkovi stále větší naschvály.

Zní to jako poměrně rutinní vyprávěnka o nástrahách soukromého vlastnictví, dosavadní Havelkova tvorba však film navádí spíše směrem ke komunální satiře, nerovnému boji silné individuality s větrnými mlýny. Ty zde samozřejmě zastupují instituce, ať už jde o starostku a jejího právníka, kteří mají kvůli přebujelé byrokracii svázané ruce, či nečinnou policii, podle níž si má zahradník najmout vlastní sekuriťáky a vyřešit své problémy sám. Havelka tyto orgány snímá ze satiricky zesměšňujícího ánfasu, neschopné figurky tak své neuspokojivé promluvy pronášejí přímo k publiku.

To bude během sledování rozhodně pociťovat rostoucí frustraci, ne však pouze tím způsobem, o který tvůrcům šlo. Jde opravdu o film, u něhož se každý musí spravedlivě naštvat a zhrozit se nad příkořími, jimž je kladnými vlastnostmi překypující hrdina stíhán. Což je v případě satir legitimní postup, zde však poněkud přešlapující na místě. Od začátku je totiž jasné, že se bude šikana Kozuba vůči Kaiserovi stupňovat, a to se také děje – však většina problémů je ukázaná už v traileru. Probíhá to však velmi pomalu, předvídatelně a překvapivě nezajímavě.

Ani rámování Zahradníkovým rokem od Karla Čapka, které nám předčítá Kaiser coby vypravěč či hlas z rádia, nepřidává dílu zásadní kvality, jež by nakonec do sebe smysluplně zapadly. Havelka v distribučních materiálech popisuje, že jej k napsání scénáře inspirovalo seznámení s různými případy zasahování do osobního vlastnictví (v čele s kauzou kolem Reného Mandyse, jenž čelil podobným útrapám jako Kaiserova postava) a propojení s odlehčenou Čapkovou klasikou prý přišlo až později. Je rozhodně sympatické, že po přehnaně rozmáchlé a nabubřelé Mimořádné události se Havelka vrátil k uchopitelnějšímu a nohama na zemi stojícímu námětu – jeho zpracování však bohužel vyznívá do prázdna.

Jako sousedské drama je totiž snímek příliš předvídatelný a na poměry psychologického dramatu se o Kaiserově postavě zase dozvídáme moc málo na to, abychom o ní mohli uvažovat nad rámec obyčejného soucitu. Satirický osten je poněkud otupělý a neobjevný, nakonec tak z toho nejlépe vychází přístup k filmu jakožto k oslavě všímavé manuální práce a následnému trudnému povzdechnutí, že útrapám ze strany druhých se člověk stejně nejspíš nevyhne. Což by na opatrný debut čerstvého absolventa filmové školy mohlo stačit, od již etablovaného a cenami ověnčeného tvůrce bychom však chtěli vidět mnohem víc.

Přesto se nelze divit, že si leckdo na snímku dokáže najít množství kladů. Obvykle expresivní herecký projev Oldřicha Kaisera je zde kvůli absenci slov utlumen, jeho mimické schopnosti však k předání klíčových pocitů postačí. Také místy tklivá, místy bojovná hudba Tadeáše Věrčáka příjemně umocňuje vyznění mnoha scén. A sympatické je i tvůrčí rozhodnutí natáčet snímek chronologicky, vždy zhruba dva dny v každém měsíci, aby aktuální stav přírody odpovídal skutečnosti. Škoda, že se tato oddanost projektu neprojevila i dramatičtějším příběhem, emotivnějším vyzněním či pronikavější satiričností.

Snímek Zahradníkův rok momentálně můžete vidět na karlovarském festivalu, do běžných kin se ale dostane už 18. července. Podívejte se i na náš žebříček nejlepších tragikomedií.