Panoptikon ukazuje vlhký sen puberťáka. Film s duší vás ale nenechá chladným

„Není v tom láska,“ vysvětluje Sandro ke konci filmu Natalie, proč jej nebaví sledovat porno. „V dobrých filmech je to víc o lásce a líp poznáme postavy,“ naváže přímou scenáristickou sebereflexí režiséra Sikharulidze. Celý Panoptikon, alespoň na té nejpatrnější a takřka hollywoodsky vypreparované linii o mentálním rozkolu protagonisty, totiž funguje jako ztělesnění nejtoužebnějšího snu puberťáka, jenž porno samozřejmě sleduje a ujíždí na eroticky nárazově stupňovaných, z reality vykloubených zápletkách o nevlastních sestrách či matkách nejlepšího kámoše.

Sandro si hned v první scéně suverénně přisedne k vrstevnici s nápadným výstřihem a loktem se dívčina poprsí snaží dotknout. Následně v metru poplácává po zadnici vybrané protijdoucí slečny a po sprše se záměrně nahý postaví k oknu, do něhož právě nahlíží pohledná sousedka z protější bytovky. Zastánci feminismu už se jistě ošívají, ale Panoptikon nikdy nepřekročí psychologický práh pouhé sexuální zvídavosti. Na tematické rovině Sandrovy troufalé činy reprezentují 180stupňovou odchylku od životní filosofie vštěpované otcem. Toho si chlapec velmi váží a má jej rád, poznáme to jen z několika krátkých a nepříliš hovorných scén, což je ostatně režisérova specialita. Život v jeho filmu plyne a Hollywoodu se v tomto ohledu vymyká směrem k artovější, lehce dokumentaristické formě.

Otec se nicméně odevzdává chlebu, vodě a životu zcela oproštěného od všech pokušení. Matka dávno pracuje v zahraničí a Sandro si z absentujícího otce nezvládá brát příklad. Pod vlivem kamaráda Laša se nechá strhnout i k násilným protestním akcím v ulicích. I sociální argumenty jsou přitom spíš namátkové a v pozadí, že se osamělí lidé nemají růžově, to dostatečně deklamuje poctivá kadeřnice Natalie. A také Sandrův příběh náhle osamoceného člověka, jenž pro vlastní pornozápletku a honbu za vzrušivými momenty obětuje zdravé romantické vztahy. Chodí totiž s umělkyní a spolužačkou Bekou, která mu vyjadřuje lásku a fyzickou náklonnost, což ovšem nepřipraveného hocha viditelně zneklidňuje a sexuálně nestimuluje.

Z toho můžeme vyčíst varování před efekty snadno dosažitelného uspokojení a ocenit, že Sikharulidze v prvé řadě natáčí „dobrej film o erotice, kde líp poznáme postavy“. Tyhle exploatační, konkrétně pornografické prostředky k navázání empatie k situacím protagonisty jsou totiž někdy zatraceně účinné. Zvlášť pro mládež, kterou dnes sexuální podněty internetem samy pronásledují. A v tomto případě i pro vnímavé publikum, neboť Panoptikon je tak dobře strukturovaný, že vtažení do děje a pocitů protagonisty je opravdu živočišné. A nejsou potřeba žádné nepřístupné momenty, zdravé vyvrcholení si přece žádá zdravou duševní rovnováhu.