Zatímco svět čekal na nukleární válku, Kubrick mu dal nejčernější komedii všech dob

Už úvodní titulková sekvence mám dává najevo, co budeme sledovat za film. Po strašidelně znějících slovech o ultimátní zbrani sledujeme montáž předávání paliva mezi dvěma letadly ve vzduchu za doprovodu romantické hudby, jež vyznívá… Podivně sexuálně?

Záběry památné úvodní sekvence nevznikly pro film, režisér ji složil z oficiálních materiálů poskytnutých firmou Boeing, když si všiml, jak bizarně celý proces působí. Skvěle totiž vystihuje paradox situace, v níž se lidstvo ocitlo. Nejmocnější zbraně všech dob má v rukou parta kluků, kteří myslí jen na to, který z nich dočurá dál. Je však chyba považovat tento snímek pouze za výsměch pánům ve vedení, jeho ambice jsou mnohem větší.

Nesledujeme ani tak konkrétního hrdinu, jako spíš situaci. V důsledku mentálního zkratu amerického generála Rippera a bizarní souhře událostí se letadla vybavená atomovými zbraněmi vydala zaútočit na Sověty. Velení Spojených států nemá možnost útok odvolat, pokud nezpacifikuje zabarikádovaného Rippera. Přes veškerou snahu útok zastavit, včetně ochoty k palbě do vlastních řad, jedna posádka přežije. Nezbývá než spolknout hrdost a ve snaze o zastavení armagedonu informovat nepřítele o své chybě.

Rusové oceňují toto gesto, nicméně situace je mnohem komplikovanější. Potají totiž vytvořili automatický systém, který při jaderném útoku na jejich území spustí vlastní absolutní protiútok vypuštěním celého arzenálu. Je zcela nemožné ho zastavit, v tom ostatně spočívá jeho smysl. Američané se o něm měli brzy dozvědět, ale tyto plány předběhla naše zápletka. Pokud tedy poslední letadlo uspěje, svět, jak ho známe, skončí. A my můžeme sledovat hemžení vysoce postavených Američanů, kteří se s tím pokoušejí nějak vypořádat.

Snímek je adaptací knihy Petera George s názvem Red Alert. Nicméně Kubrick, stejně jako o mnoho let později Paul Verhoeven s Hvězdnou pěchotou, se rozhodl veskrze seriózní román pojmout jako frašku. Zatímco předloha se upřímně zajímá o logistiku a logiku předložené situace, detailně rozebírá vojenskou hierarchii a politické nuance, Kubrick se soustředí na vyšinutost a perverznost světa, v němž k něčemu takovému může dojít.

Hlavní roli… Tedy pardon, hned tři hlavní role ztvárňuje Kubrickův milovaný Peter Sellers. Herec, českému publiku známý hlavně z Růžového pantera, platil ve své době za geniálního komika a s Kubrickem spolupracoval už na jeho předchozí Lolitě. Tehdy jim však ještě mluvili do práce cenzoři a adaptaci Nabokova románu považujeme za jeden z Kubrickových slabších a rozhodně problematičtějších filmů. V jeho důsledku si mnozí dodnes myslí, že Lolita je příběhem dívky, jež svedla staršího muže, nikoli vyprávěním kriminálního pedofila, který se vší silou snaží čtenářstvo přesvědčit, že v tom byl nevinně.

Divnoláska byl neméně kontroverzní, nicméně jiným způsobem. Na explicitní zpodobnění sexuality byl Hollywood ještě dlouho pořádně háklivý, zato politická tabu začala po éře represí v padesátých letech polevovat. Kubrick tedy mohl naplno rozjet svou cynickou komedii, v níž sledujeme nekompetenci, aroganci a bezmoc mužů, jimž bylo svěřeno mnohem víc moci, než kolik náleží jakékoli bytosti. Příběh měl mimochodem původně skončit nefalšovanou dortovou bitvou, v níž po sobě členové amerického velení hážou dezerty jak v grotesce, zatímco k nim míří sovětské hlavice. Tento konec byl posléze přetočený a bohužel se nedochoval ani v archivu. Kubrick zvolil o kus usedlejší finiš.

Abychom plně docenili Dr. Divnolásku, musíme pochopit historický okamžik, kdy byl uvedený. Na jednu stranu tu máme zjevné okolnosti, tedy bezprostředně zuřící studenou válku, jež udělala z možnosti okamžité smrti v ohnivém pekle věc, s níž musel počítat každý člen společnosti. Kubrick se ale nespokojuje se zpodobněním všudypřítomného strachu. Dvě země se ostatně nevybaví zbraněmi, jež mohou zničit svět, jen tak ze dne na den.

Je tu totiž stín fašismu, jenž je ztělesněný samotným doktorem Divnoláskou, v angličtině Strangelove, rodným jménem pak Merkwurdichliebe. Podivně excentrickým panákem, jenž se na svém invalidním vozíku pohybuje po americkém velíně a srší moudry, jež nabyl, když za druhé světové války sloužil Hitlerovi. Divnoláska je postavou vytvořenou pro tento film, v předloze nemá ekvivalent, a Sellers ho ztvárňuje jako vyšinutého, přesto zdánlivě neškodného. Sice postrádá morální kompas, má však dost užitečného know-how, aby se vyplatilo ho poslouchat. Když nic jiného, je přece lepší, že ho tu máme my, než aby byl k dispozici nepříteli.

Divnoláska však není jen legrační figurkou, která někdy proti vlastní vůli ze zvyku hajluje. Je potlačeným podvědomím a zmrzačeným černým svědomím USA. Amerika se během druhé světové války definovala jako protipól nacistického Německa, jako představitel dokonale opačných hodnot. Pro mnohé dobové pozorovatele to však bylo poněkud ironické. Spojené státy nejenže čekaly na vstup do války do poslední možné chvíle, dlouhou dobu předtím jim německý režim vyloženě imponoval. A platilo to i naopak – nacistické Německo formulovalo svou ideologii nadřazenosti v mnoha ohledech jako odraz Spojených států, jejichž „Manifest Destiny“ rétorika živila proces genocidy indiánů a etnické segregace společnosti.

Spojené státy a nacistické Německo stály prakticky na stejných hodnotách až do čtyřicátých let, kdy Američané přehodili výhybku. Jenže udělali to doopravdy? Vždyť kde našli mnozí nacističtí vědci, jejichž maskotem byl hlavně Wernher von Braun (ten nedlouho před uvedením Divnolásky točil s Disneym propagandu americké armády), azyl k pokračování ve svém vojenském výzkumu? A kdo rozpoutal studenou válku shozením atomových bomb? A v jaké zemi dál působila problémy ostrá segregace společnosti?

To byly otázky, jež si začátkem šedesátých let začali nahlas klást samotní Američané (mimo jiné i proto, že dřív jim za ně vyloženě hrozila perzekuce). Mnohé z nich nejsou dnes méně kontroverzní, než byly tenkrát. A Kubrick je všechny pokládá na pozadí svého filmu formou více či méně jemných náznaků. Protože společnost, která může svět přivést na pokraj zkázy, nemůže mít tak úplně zdravé kořeny.

Kubrick jistě nebyl komunista a nedělá to vše proto, aby legitimizoval Sovětský svaz – ten je přítomný jako vzdálená a samostatná jednotka, jež se pravděpodobně topí ve stejné záplavě nekompetence a arogance. Spustil přece stroj na zničení světa dřív, než o něm komukoliv řekl, což je vrchol nezodpovědnosti. Pro Kubricka je však důležité rozbít představu závodu ve zbrojení jako vojensko-politické nutnosti, do níž byly Spojené státy vtažené proti své vůli. USA nejsou vojenskou mašinérií, aby se vyrovnaly Sovětskému svazu. Jsou jí, protože jde o logický důsledek jejich historie, ideologie a agendy.

Důležitým tématem je ve filmu i moc propagandy. Spojené státy mají nevýhodu, že jejich politický systém je mnohem kontinuálnější než jeho evropské protějšky. Zatímco na starém kontinentě jsme zvyklí na změny režimů, a tedy na změny propagandy, na Američany působí stále jedna a tatáž. Pro individuální lidi je tedy mnohem větším problémem ji prohlédnout. Proto (následuje spoiler šedesát let starého filmu) Dr. Divnoláska končí jedním z nejikoničtějších výjevů kinematografie, když nadšený americký voják v kovbojském klobouku nasedá na atomovou bombu a s radostnými výkřiky se na ní spouští na nepřítele, aby s přesvědčením dobře odvedené práce odsoudil celý svět k zániku. V tu chvíli jde o jeho individuální volbu, kterou však zasel systém, jenž ho celý život vedl k tomu, aby ji učinil.

Jde o zakončení mrazivé a absurdní, jako celý film. Kubrick nenabízí žádné řešení, protože pro diváky a divačky jeho filmu neexistuje žádný zjevný čin, jímž by něčemu takovému bylo možné zabránit. Ostatně celý systém už se pohybuje silou setrvačnosti a zdánlivě žádný člověk, dokonce ani prezident Spojených států, nemá sílu nic změnit. Pánové ve vedení se můžou starat jen o to, aby jim nevyhasnul jejich obří falický doutník.

Podtitul filmu není náhodný – v šedesátých letech bylo nezbytné naučit se milovat bombu a přestat si dělat starosti, protože jinak by se člověk musel zbláznit. Svět se tehdy ostatně hned několikrát dostal do situace krůček od absolutní války, a to nebezpečí nikdy zcela nevymizelo. Dr. Divnoláska na jednu stranu zestárnul jako každá satira, jež přežije své politické poměry. Má v sobě však i kus nadčasovosti a univerzality. Musíme jen doufat, že není vyloženě prorocký.

Podívejte se na seznam nejlepších filmů všech dob podle databáze Kinoboxu.