Rozezpívaný Protivný sprostý holky jsou fajn. Jen musíte vědět, jaké nároky na ně klást

Snímek nezkušeného režijního dua Samantha Jayne a Arturo Perez Jr. je třeba od prvního okamžiku chápat v kontextu jeho historie. Jde o dílo, které počítá s tím, že znáte a milujete přinejmenším první filmovou verzi, a pokud možno i tu broadwayskou.

Ne že by tu hrozila nesrozumitelnost příběhu, nicméně některé filmy vyžadují specifickou náladu a přístup. Mean Girls rozhodně necítí potřebu okouzlovat zcela nepolíbené publikum, protože na jejich domácím trhu je nepravděpodobné, že by někdo z cílového publika s originálem nepřišel do styku. V Česku není postavení této klasiky zdaleka tak pevné, což bude u zdejšího přijetí prvním kamenem úrazu.

Jedná se o ekvivalent setkání dvou dětských přátel po letech. Během hodiny a půl nad kafem zavzpomínáte na staré dobré časy, to setkání si sami užijete. Ale pokud mají nějaký váš současný známý či známá smůlu, že jsou vašemu švitoření přítomní, budou se dost možná poněkud nudit. Přestože čistě na logické rovině rozumí všemu, o čem se bavíte, nemají emocionální pouto k zmiňovaným lidem a událostem, takže jim vaše nostalgie přijde velmi neobjevná a povrchní.

Asi není zcela nemožné se na snímek napojit jako nově příchozí, jistě u něj ale nebudete mít pocit výjimečné události a možná nebudete chápat, jak zrovna tenhle příběh přečkal dvě dekády.

Cady Heron (Angourie Rice) se přestěhovala zpět do Ameriky z africké Keni, kde od nejútlejšího dětství vyrůstala stranou lidí se svou matkou zooložkou. Nedlouho po svém nástupu na „typickou americkou střední školu“ (čtěte „agresivní parodii všech středních škol ze všech amerických filmů“) zjišťuje, že v nezkrotné savaně neměla nejmenší šanci poznat skutečnou divočinu – s tou se střetně až zde.

Bezelstná a mírně nerdská Cady by ráda zažila svůj první románek, brzy si ji však vezmou do parády místní outsideři Damian a Janis (Jaquel Spivey, Auli'i Cravalho), kteří se rozhodnou z ní udělat svůj nástroj pomsty zamířený proti místní ledové královně Regine George (Reneé Rapp). Cady má infiltrovat Reginin okruh zdánlivě vypatlaných kamarádek nazývaný „plastics“ a přijít na to, jak tuhle nepříjemnou a nadutou holku o pár stupínků srazit. Naše hrdinka však k vlastnímu překvapení zjišťuje, že být součástí zlaté party je dost možná celkem fajn.

Snímek přebírá velmi věrně příběh původního filmu. Změny jsou povětšinou kosmetické – výrazné postavení brandu v queer komunitě vedl tvůrce například k tomu, že z Damiana a Janis, kteří jinak slouží i jako průvodci příběhem, udělali LGBT+ postavy. Snímek však také dědí aspekt muzikálu, jenž se setkal s rozporuplným přijetím. Zdá se totiž, že Tina Fey, jež je hlavní autoritou u všech tří verzí (zde krom scénáře i ztvárňuje jednu z učitelek, stejně jako v prvním filmu), se rozhodla být na Broadwayi a nyní v novém filmu ke svým postavám o trochu hodnější. Vynechává tedy ty největší a nejnepříjemnější hlody našich záporaček, prý aby i negativní postavy trochu víc polidštila.

Toto obroušení hran však nemá jen povrchové důsledky. Jestliže je Regina míň „mean girl“, dává taky menší smysl chtít se jí tak moc mstít. Naši hrdinové s jejich šílenými plány působí najednou o kus vyšinutěji. Ve fandomu dávno před muzikálem vyvstalo čtení, že skutečným záporákem tohohle příběhu je Janis, nikdy to ale nebylo tak patrné jako nyní. Kdyby s tím scénář počítal, bylo by to zcela v pořádku, zdá se ale, že jde spíš o vedlejší důsledek ztlumení protivnosti a sprostoty plastics. Tento problém není extrémní a nezkazí film nikomu, komu by se jinak líbil. Je ale patrný.

Na rozdíl od marketingu filmu bychom neměli zapomenout na muzikálový aspekt, který je skutečným důvodem, proč tento film existuje. Přestože se adaptace v mnoha ohledech navrací k přesnému opakování původního filmu, tahle produkce by nikdy nevznikla nebýt druhého života značky na prknech. Tvůrci se tedy pokoušejí zprostředkovat zážitek z Broadwaye, což je nevyhnutelně obtížný úkol.

Při pohledu na choreografii čísel je patrné, že se režie pokouší reprodukovat zážitek z jeviště. Výsledek je dostačující a rozhodně platí, že tvůrci si dávají pozor, aby zaplnili obraz a nikdy neskončili u statického záběru na zpívající osobu. Ideální by však bylo, kdyby se v tomto ohledu drželi předlohy méně a hledali řešení platná médiu. Filmový muzikál nemůže nikdy plnohodnotně zprostředkovat fyzickou hmotnost a energii divadla, má ale v rukávu vlastní esa, jimiž jsou detail, střih a možnost dosažení dokonalosti.

Filmaři by z těchto nádob mohli čerpat o kus svědomitěji. Přesto se na muzikálová vystoupení kouká hezky, což doceníme hlavně v třetí čtvrtině, kdy z filmu hudba na pořádný kus stopáže zmizí a film se začne poněkud vléct. Jde to ruku v ruce s tím, že v závěru filmu se vyprávění zaostří na samotnou Cady a ze zorného úhlu nechá vypadnout Reginu, což je velká škoda – Reneé Rapp je nepřekvapivě největším lákadlem filmu. Konec tedy mírně vyšumí.

Jsou Protivný sprostý holky tak nepotřebné, jak se zdály od prvního okamžiku? Z jistého úhlu ano. Jako film je lepší originál a jako hudební zážitek bude jistě lepší vyrazit do divadla. Pokud se ale během následujících měsíců nezastavujete na Broadwayi a chcete vyrazit s kamarádkami či kamarády do kina na něco povědomého a příjemného, rozhodně nejde o špatnou volbu.

Jedná se sice jen o přívěšek k populární značce, bylo na něm však odvedeno dost poctivé práce. Celým filmem se nese nespecifická retro atmosféra. Příběh byl sice posunut do současnosti, jeho premisa byla ale vědomým klišé už před dvaceti lety a ani dnes se nikdo netváří opačně. Podtržena je i legrační tradice obsazovat do rolí středoškoláků herce a herečky, kterým je minimálně o deset let víc, než by mělo. Výsledek se nebere vážně, ale není odfláknutý. Zvlášť pokud máte vztah k originálu, není důvod to nezkusit.