Zimní prázdniny jsou strhující hořkosladkou podívanou. Ukazují uhrančivou krásu jednoduchosti

Postavit vedle sebe Oppenheimera a Zimní prázdniny se na jednu stranu může jevit smysluplně. Jde v obou případech o historická dramata, byť jedno podle skutečné události a jedno smyšlené. Tady ale veškerá podobnost končí.

Kde byl zářez britského režiséra Christophera Nolana opulentním megafilmem, na nějž se cinefilové z celého světa sjíždějí do dvaceti vybraných kin, aby ho viděli v jediném adekvátním 70mm IMAX formátu a mohli se nechat unést absolutní tvůrčí exhibicí na závažné téma, tam jsou Zimní prázdniny filmem malým, lehkým, chtělo by se říct až banálním. Jenže právě tahle bezprostřednost a absence jakékoliv exkluzivity, vyhraněnosti a nadutosti je tím, co tolik lidí uhranulo.

Příběh Zimních prázdnin je tak jednoduchý, že je skoro stydno ho přeříkávat. Nekonformní student Angus (Dominic Sessa), nekompromisní učitel Paul (Paul Giamatti) a vrchní kuchařka Mary (Da'Vine Joy Randolph) se během vánočních prázdnit stali jedinými obyvateli jinak rušné a prestižní chlapecké internátní střední školy. Paul a Angus jsou přirozenými nepřáteli na život a na smrt, zatímco Mary stojící uprostřed představuje hlas rozumu. Tahle trojice k sobě musí najít cestu a navzájem se pochopit.

Vyprávění se přesto neodehrává ve světě bez tvaru. Za mořem zuří vietnamská válka a Mary právě ztratila syna, který výměnou za narukování do armády očekával stipendium. Šlo o jediný způsob, jak mohl syn afroamerické kuchařky doufat v přijetí na školu jinak obydlenou především ultrabohatými dětmi, jejichž rodiny institut navštěvují po generace. Oba pánové předpokládají, že se o Mary v období jejího největšího žalu budou muset starat, jak to tak ale bývá, je to nakonec ona, kdo upozaďuje vlastní emoce a hlídá obě děcka, s kterými je uvězněná uprostřed ničeho.

Angus je na pohled typickým arogantním floutkem, který se staví proti autoritám, prostě protože může. Přesto je brzy jasné, že se za jeho příběhem skrývá něco víc – už to, že ho matka navzdory úpěnlivému naléhání nechala o Vánocích na holičkách, zatímco vyráží na líbánky, naznačuje, že v téhle rodině nebude vše zcela v pořádku. Časem se tedy dozvíme, proč se chová způsobem, který už vedl k jeho vyloučení ze tří škol. Nyní má poslední šanci získat ekvivalent maturity a pokud neuspěje, skončí na vojenské akademii. To nevyhnutelně povede k narukování do Vietnamu – eventualitě, která se obzvlášť vedle ztráty syna Mary jeví doslova jako trest smrti.

A pak tu máme Paula. Bodrého učitele s fascinací v antické historii a literatuře, který nemá sebemenší pochopení pro lenost a nezájem svých svěřenců. Není to Igor Hnízdo ani ředitel Skinner, nejde o tak jednoznačného rasa ani institucionálního idiota. Má ale enormní averzi vůči privilegiím bohatých studentů, jejichž rodiny školu navštěvují (a financují) po generace. Je to trochu nepraktický morální limit vzhledem k tomu, kde pracuje. Proč nedělá člověk s jeho pílí, talentem a neúctou k praktické realitě místních hierarchií něco jiného?

Kdyby měl režisér Alexander Payne méně umu a štěstí, mohli bychom Zimní prázdniny vytáhnout jako ukázkový případ povrchního, klišovitého filmu. Scénář Davida Hemingsona je neuvěřitelně polopatický a doslovný, a to jak co do hloubky vyprávění, tak do tendence, s níž mechanicky a přímočaře podává informace. „Zvraty“ vysvětlující osobní komplexy a traumata jsou opakovaně předávány formou návodných dialogů, které přicházejí v tu nejvíce očekávanou chvíli. V celých Zimních prázdninách se nestane nic nečekaného. Pokud jen trochu znáte historii školních dramat typu Společnost mrtvých básníků, Dobrý Will Hunting či Snídaňový klub, umíte si už nyní děj celého filmu složit v hlavě. Odpovědi na všechny otázky jsou takové, jaké byste čekali.

Jak je tedy možné, že jsou Zimní prázdniny jedním z nejmilovanějších filmů loňského roku? Filmem, který zas a znova strhává publikum po celém světě? Je to ono nechvalné slovo „atmosféra“, jemuž se každá správná filmová recenze pokouší vyhnout, protože znamená všechno a nic. Tady to ale nejde, protože režisér Payne ve spolupráci se svými špičkovými herci (krom Giamatiho je dokonce ještě silnější favoritkou na Oscara i Randolph) jednoduše řečeno okouzluje zpodobněním jednotlivých scén.

Zimní prázdniny nabízejí svět, v němž je příjemné být, trávit s hrdiny čas a poznávat je. Není to vždy příjemné, každá z postav má své vlastní trauma, které ji paralyzuje a dělá v mnoha ohledech bezbrannou vůči výzvám světa. Teď jsou ale spolu uzamčeny v momentu oficiálního bezčasí, kdy mohou na chvíli zapomenout na své povinnosti i životní role a společně se pokusit jedna druhou pochopit a nakonec si i pomoct. Snímek je smutný, ale jednoznačně plný naděje,

Všechny tři příběhy jsou emocionálně povědomé a blízké, i když se s nimi třeba nebudeme ztotožňovat doslova. Herecké sošky různých filmových cen míří ke všem účastníkům oprávněně. Mohli bychom rýpat ohledně toho, že jednadvacetiletý Sessa rozhodně neevokuje chlapce pod osmnáct, což je odvěký problém obsazování dětských rolí. I on ale odvádí skvělý výkon. Všichni tři herci ztvárňují jasný typ, aniž by se stali stereotypem nebo klišé. Přestože čistě na papíře by to rozhodně hrozilo, jeho realizace to zkrátka nepřipouští.

Zimní prázdniny jsou tak jedinečnou demonstrací toho, jak propojenými nádobami jsou vyprávění a styl. Protože tady dostáváme úžasně příjemný a přesvědčivý film prostě proto, že každá režijní a herecká volba byla učiněna správně.

Podívejte se na žebříček nejočekávanějších filmů roku podle databáze Kinoboxu.