Einstein a bomba se snaží vypořádat s odkazem slavného fyzika. Bojí se ale ostrých hran

Právě toto rozkročení mezi dvěma formáty se nakonec ukazuje i jako základní kámen úrazu projektu. Na jednu stranu vyvolává dojem, že půjde o dramaticky uspokojivé vyprávění. Do realizace scén bylo vloženo tolik prostředků a péče, že evokují fikční biografii. Po této marné naději se však režie Anthonyho Philipsona ukáže být moc rutinní a utilitární.

Uspokojí tedy dokumentární aspekt? V tomto ohledu se bohužel snímek ukáže moc neobsažný, a to právě proto, že McArdle potřebuje čas a prostor na dramatickou recitaci, což vede k moc pomalému tempu a řídké obsažnosti pro dokument, od nějž bychom očekávali víc poučení.

Celý film rámuje Einsteinův pobyt v utajení na anglickém venkově, kam se schoval před nacisty. Je ale plný pohledů do minulých a dokonce budoucích výrazných okamžiků jeho života, tedy v silně aranžované formě. Zastřešujícím tématem je hlavně Einsteinův vztah k vojenské aplikaci jeho teorií, právě k tomuto tématu směřuje nejvíc jeho slov.

Snímek avizuje, že veškeré proslovy pronesené ve filmu jsou Einsteinovy jeho skutečné myšlenky, jež takto formuloval ve svých proslovech a zápiscích, mohou však být proneseny v jiné situaci. Co tedy například Einstein napsal do svého deníku, zde vyslovuje nahlas před svými přáteli. Jistě však není těžké pochopit zádrhel tohoto přístupu. Jestliže vezmeme věty, jež byly proneseny na akademické půdě, nebo byly formulovány v textu, a necháme je najednou Einsteina pronášet v civilním prostředí, tatáž slova působí nepřesvědčivě a strojeně.

Einstein tu vyznívá jako podivný nelidský stroj na kudrdlinkaté fráze, vždyť jak by to mohlo být jinak? Ostatně velká část komediálního žánru je založena na tom, že se někdo vyjadřuje způsobem nevhodným pro danou situaci, ať už příliš žoviálně, nebo příliš seriózně. Aby měl tento přístup větší šanci na úspěch, musel by být fikční aspekt mnohem víc stylizovaný, umělost by musela být součástí konceptu. Zde režisér aranžuje realistické scény a nechá v nich Einsteina pronášet strojené fráze. Je to zcela mrtvý koncept.

Je navíc velmi obtížné zobrazit ve vyprávění génia. Scenárista se musí vypořádat s úkolem, jak napsat postavu s intelektem přesahujícím jeho vlastní. A režisér se potýká s tím, jak zobrazit hrdinu, který je ze svého principu něčím odstřižený od zkušenosti plně srozumitelné „nám normálním“ lidem. Albert Einstein je dokonalou ukázkou toho, jaké zkratky jsou vynalézány, abychom se s člověkem jako on mohli nějak ztotožnit. Jeho slavná fotka s vypláznutým jazykem se stala záminkou k představě, že šlo o excentrického strejdu, který se mimo vědeckou činnost uchyloval k humoru a nebral svět příliš vážně.

To je zcela protichůdné realitě a vyplývá i z typické tendence obrušovat hrany radikálních historických figur. Einsteinova sláva v jeho době ostatně z velké části pramenila z toho, že krom brilantního vědce byl politicky aktivním člověkem. Byly to jeho socialismus, antinacionalismus a „militantní pacifismus“, co ho dostalo do povědomí a udělalo z něj personu non grata. Nejprve v nacistickém Německu, nakonec ale na mnoha dalších místech. Západ měl k němu schizofrenní vztah, kdy se na jednu stranu stal symbolem génia a bojovníka proti zlu, na druhou byl pro své jednoznačně levicové smýšlení nepohodlný například pro mnoho amerických elit. Jak by mohli Američané plně věřit někomu, kdo vyznal tolik úcty Leninovi?

Einstein rozhodně nevěřil v to, že by si měl člověk s jeho postavením nechávat své přesvědčení pro sebe, právě naopak považoval za svou povinnost bojovat za správnou věc. Častou formou jeho komunikace byly otevřené dopisy. Jedním takovým uvrtal Američany v nukleárním programu (který obzvlášť zajímá tvůrce filmu), jiným v padesátých letech neúspěšně požadoval milost pro Miladu Horákovou (v Čechách dva roky pracoval na univerzitě), jiným kritizoval paramilitantní skupiny z Izraele za masakrování Palestinců (jinak se jednako o sionistu, nicméně preferujícího společný stát s Araby).

Ještě na sklonku života v 50. letech neváhal během přebírání poct na americké univerzitě nadávat na rasismus ve Spojených státech. A neměli bychom zapomínat, že jeho teorie relativity neměla jen fyzikální, ale i filozofické důsledky, nepohodlné všem totalitně smýšlejícím lidem usilujícím o dokonalý řád a ideál neměnné morálky a krásy. Jinými slovy to s ním instituce neměly lehké, protože z pohledu prakticky každé zájmové skupiny držel nějaký kontroverzní postoj.

Jakýkoliv širší kontext Einsteinova uvažování tu ale chybí, vybrány byly jen jeho slova univerzální mírnosti. Sice už tu nemáme vypláznutého excentrika, rozhodně ale chybí komplexita a komplikovanost této figury. Jedná se prostě o velmi unaveného pána, který nemá rád pozornost a chce, aby se lidi nezabíjeli. Jako jediný jasný oponent tu vystupují samotní nacisti, protože na světě není nikdo, koho by to mohlo urazit. Tohle rozhodně není způsob, jak se s Einsteinovým odkazem vypořádat.