Protiválečné skvosty válcují konkurenci. Je lepší mrazivá Zóna zájmu, nebo výpravný Oppenheimer?

Když Nolan přebíral cenu BAFTA za nejlepšího režiséra roku, v čemž porazil i nominovaného tvůrce Zóny zájmu Jonathana Glazera, vedle štábu děkoval také různým organizacím, které se od 60. let zasazují o snížení jaderného arzenálu. Oppenheimer, jehož natočil na motivy obsáhlé knihy Americký Prometheus, ostatně nepojednává o hollywoodském heroickém patriotismu. Ačkoli ke klíčovým motivům patří zbrojní závod s nacistickým Německem a v sázce je bez přehánění osud celého světa, svržení jaderných hlavic na Hirošimu a Nagasaki je spíš katalyzátorem ještě důležitějších politických a morálních linií.

Protagonista, za jehož ztvárnění sbírá Cillian Murphy jednu cenu za druhou, si uvědomuje bezprecedentní význam projektu Manhattan a Nolan diriguje tříhodinový příběh s naléhavostí odpovídající zřejmě nejzásadnějšímu vynálezu 20. století. „Naše zdejší práce zajistí mír, o jakém se lidstvu ani nesnilo,“ tvrdí Oppenheimer, jenž ve své nekonečné fascinaci kvantovou fyzikou a tajuplnými procesy energetických vazeb nepřemýšlí o sestrojení strategické ničivé síly, nýbrž o vývoji definitivní tečky za vším válčením.

Morální dilema je přesto obrovské a film ho zhmotňuje na dvou rovinách. Jednak jde o explicitní Oppenheimerův příběh, jímž hýbou vědcovy politické konexe. Předtím, než jeho bomby přiměly Japonsko ke kapitulaci a udělaly z něj celebritu, utvářely Robertovu veřejnou image také jeho sympatie k jistým komunistickým idejím či kontakty s pronásledovanými kolaboranty. A když „ničitel světů“ vnímá možný dopad rozběhnutého řetězce událostí, jež se okamžitě zahryzly do vrcholné politiky a USA morálně vytrhly z pozice spravedlivé záchranné velmoci, staví se do mučednické úlohy a brojí proti dalšímu vývoji ještě ničivějších vodíkových bomb. A musí před výborem vyvracet, že by mohl být komunistický špión.

Druhá rovina morálního komentáře je naopak podprahová a Oppenheimera napojuje na úspornou formální dikci Zóny zájmu. Pokud jste film už viděli, jistě jste se pozastavili nad scénou, v níž armádní a vědecká elita spolu s ministrem obrany diskutuje o svržení bomb a vybírá cíle útoku. „Máme na výběr ze dvanácti… pardon, z jedenácti měst. Kjóto jsem vyškrtl vzhledem k jeho kulturnímu významu pro japonský lid. A také jsem tam byl se ženou na líbánkách,“ komentuje ministr určení vojenských cílů, které hlavice Little Boy a Fat Man promění v radioaktivní pustinu se stovkami tisíc obětí.

Familiérnost tohoto prohlášení je až úsměvná. A především děsivá s ohledem na to, jak malá skupinka lidí s běžnými životy rozhoduje o genocidě. Přestože jsme v místnosti s historickými klaďasi, kteří chvilku věnují i debatě o zachování morální výhody, ambivalence jaderného řešení doléhá nejen ze zachmuřeného Oppenheimerova obličeje. Snímek i nadále zkoumá nezastavitelné procesy předávání moci a historických ozvěn, jež za sebou každá masová vražda zanechává, přičemž si udržuje intenzivní protiválečnou rétoriku také tím, že samotné svržení bomb neukazuje a promítá jej pouze v rozrušené mysli protagonisty.

Zóna zájmu zachází v této podprahové banalitě ambivalentních, v tomto případě však zcela amorálních skutků ještě dál. Za celou dobu nedostaneme možnost nahlédnout za zdi s ostnatými dráty a z pozice morálně vzdělaných historických pozorovatelů nahlížíme do všedních povinností Hössových, zejména samotného Rudolfa (Christian Friedel) a jeho ženy Hedwigy (Sandra Hüller). Síla filmu vychází z prostorových kontrastů, kdy vzorně načančaná zahrada nacistického oficíra vertikálně přetéká v pekelné záblesky strážní věže či dýmu ze spalovaných židovských těl. Sledujeme na první pohled staticky snímané banality a postavy se chovají natolik realisticky (včetně ženského tlachání u kávy či neposedného harašení synka), jak to dokázal znázornit málokterý snímek.

Hororové a současně protiválečné sdělení formuje zvuková stránka, která supluje samostatnou dějovou linii. Celou dobu slyšíme výstřely, štěkot psů či agonické výkřiky zpoza zdi a navíc nasloucháme rozhovorům postav, jež jsou tím nejmrazivějším svědectvím o lhostejnosti a fatálním selhání morality. „Židi jsou támhle za zdí,“ odmávne Hedwiga nevzrušivě dotaz své matky, zda mladé dívky pomáhající ve vile jsou také nepřáteli Říše. Rudolfovi v kanceláři detailně popisují funkce nově navržené spalovny a užívané termíny včetně „spálených subjektů“ dotváří absurdnost a děsivost podívané.

Plně na nás dolehne, jak obří akcí byl holocaust na pouhou organizaci a kam až sahá jeho strašidelnost – nejen objemem smrti, ale též odtažitým pracovním přístupem těch na špatné (z morálně žádoucího hlediska) straně pušky. Zóna zájmu se dovolává toho, aby vzpomínky nezmizely a abychom za jednotlivými sekcemi dnešního osvětimského muzea neviděli spektakulární umírání, nýbrž záznam nepředstavitelně organizovaného, chladnokrevného a společensky nezhojitelného zabíjení.

Také Oppenheimer neznevažuje památku usmrcených civilistů z Hirošimy a Nagasaki tím, že namísto samotného průběhu klade důraz na vysokou osobní daň člověka, jenž se podílel na masové vraždě, jelikož „neměl jinou možnost“. Jedná se o důležitý politický alarm v dnešní době, kdy hlavně média probudila jaderné hlavice k novému životu v návaznosti na napjaté mezinárodní dění. Nolan podává důkaz, že na „nezbytné oběti“ se nehledí a že hrdinové jedné války mohou být rázem degradovaní na zrádce. Válečné triumfy ostatně nikdy nestojí za trvalou oslavu.

Zóna zájmu je pak významným pohledem z druhé strany a do zákulisí zvěrstev, jež historičtí záporáci provozují bez nároku na udržení morální výhody. Poslouchají sice obávaného Hitlera, ale bez lítosti přispívají k provozu i dějinnému zatajování konečného řešení židovské otázky, vedle něhož se projekt Manhattan jeví jako utopický vědecký dýchánek. Z pohledu protiválečných tendencí možná vítězí Zóna zájmu, která by Oscary třicet let po Schindlerově seznamu, zdůrazňujícím naopak absolutně nezpochybnitelné morální východisko, klidně mohla shrábnout. Oppenheimer je však neméně důležitý projekt na svém místě, přičemž kvalita obou protichůdných i spřízněných děl se nejlépe určuje v propojeném tandemu.

Podívejte se na žebříček nejlepších válečných filmů podle databáze Kinoboxu.

zdroj: Kinobox, The Hollywood Reporter