Pan a paní Smithovi se vrací v plné parádě. Svůj námět využívají lépe než oblíbený film

Naše hrdiny potkáváme v okamžiku, kdy jsou rekrutováni svou agenturou a přebírají identitu novomanželů Johna a Jane. Nejsme naštěstí vystaveni úmornému klišé, kdy by se nejprve nesnášeli. Cítí se sice trochu trapně, ale také vstřícně a přátelsky. Rychle mezi nimi přeskočí jiskra a už v druhé epizodě o nich můžeme uvažovat jako o skutečném páru, u nějž chápeme, co k sobě tyhle dva lidi táhne nad rámec jejich vzhledu hollywoodských hvězd.

Kariéra nájemných zabijáků tu samozřejmě slouží jako alegorie běžné partnerské zkušenosti. Zatímco film, jehož úspěch udržel značku při životě, se soustředil na explozivní scény symbolizující krizi mnohaletého vztahu uvízlého v rutině, tvůrci nové verze mají prostor na mnohem širší škálu scén z manželského života a velmi chytře tímto směrem svůj námět využívají. Zatímco film byl jednou anekdotou, seriál je propracovaným vyprávěním, jehož ústřední vztah se organicky vyvíjí a proměňuje.

Když se spolu například Jane a John poprvé vyspí a otevře se před nimi možnost začít svůj vztah brát vážně, špehují zrovna coby součást své mise pár uvězněný v žabomyších válkách. Naši hrdinové tedy musí konfrontovat potenciální obraz vlastní budoucnosti, pokud by se někdy dostali do fáze soužití, z nějž vyprchala veškerá vášeň. Později zase Jane zjišťuje, že John je přes telefon v častém styku se svojí matkou, což je přísně zakázáno. Vzteká se tedy proto, že vážně ohrožuje jejich misi a tím život, ale také jako manželka žárlí na svou tchyni. Seriál je podobných analogií se skutečným životem plný a vždy to vyvolává úsměv na tváři. Úžasný je třeba moment, kdy naši hrdinové potkají jinou dvojici Johna a Jane Smithových, kteří působí schopněji, a snaží se na tenhle zdánlivě dokonalý pár dělat dojem.

Mnoho z nás se ptalo, proč se vůbec dělá adaptace Pana a paní Smithových, když tvůrci opouští základní princip filmové předlohy, tedy že o své pravé podstatě manželé zprvu nevědí. Vysvětlení je jednoduché: Samotný akt objevení lži by nevystačil na osmidílný a více než šestihodinový seriál. Tento motiv by se buď vyřešil během prvních epizod, a pak by tvůrcům nezbylo než hledat nové náměty, nebo bychom museli přežvýkat neúnosné množství vaty. Věděli to ostatně i tvůrci seriálu z 90. let, kde se pár rovněž od začátku znal.

Pokud tvůrci chtějí, aby jejich podobenství pokrylo výzvy společného soužití od jeho počátku, díky čemuž je snadnější zaplnit stopáž, nemůže být výchozím bodem příběhu mnohaletá lež. Hrdinové mohou mít svá tajemství, oba například předstírají větší nezkušenost v oboru a věčnou otázkou je jejich konečná loajalita, nemůže však jít o tak fundamentální narušení důvěry. Co se zprvu jevilo jako nepochopitelné zahození nejatraktivnější části námětu, se nakonec ukazuje být velmi rozumnou volbou.

Seriál rozhodně není pro ty, kteří vyhlížejí velkolepé akční scény. Těch je minimum a nejsou zvlášť spektakulární. Jedná se o vztahovku založenou na chytrých dialozích a úžasné chemii mezi hlavními postavami. Panovaly určité obavy, že začínající Maya Erskine nebude stačit Donaldu Gloverovi. Ten nejenže je jedním z producentů a scenáristů seriálu, ale také patří mezi největší americké celebrity. Kouzlo filmu spočívalo v tom, že se v něm střetly dvě rovnocenné hvězdy, v této adaptaci však Glover jednoznačně tahá za delší kus provazu.

Erskine (jež mimochodem nedávno upoutala pozornost nadabováním hlavní postavy populárního animovaného Modrookého samuraje) ale netrvá dlouho zjednat si absolutní respekt. Pomáhá jí jistě i to, že její postava je z ústředního páru ta sebevědomější a asertivnější. Jedná se možná o trochu průhledný, ale funkční způsob pomoci méně prominentní herečce, jímž se může popasovat se s tím, že stojí vedle megastar. Erskine pak má dost talentu a charismatu, aby příležitost využila a po pár minutách tenhle pár vnímáme jako zcela mocensky vyrovnaný. Jeho následný vývoj a čelení každodenním otázkám v šíleném kontextu chytne a nepustí.

Bohužel nezbývá než pořešit i smutný fakt, že léta páně 2024 se zřejmě nemůžeme v klidu dívat na seriál, když v něm mají herci špatnou barvu. Když to byla Anne Boleyn, šlo o historii. Když to byl Pán prstenů, šlo o zachování étosu předlohy. U Mr. & Mrs. Smith už falešná záminka k rasismu neexistuje, není žádný pseudologický důvod požadovat v tomto příběhu z tohoto prostředí bílé herce. Je tedy klid? Samozřejmě není. Prostě se otevřeně strhávají body za to, že si americká produkce dovolila obsadit do hlavních rolí etnicky nečisté lidi. Že si populární afroamerická star produkující a píšící tento seriál neřekla: „Nesmím hrát hlavní roli, musím obsadit někoho bílého, nebo mít aspoň bílou partnerku.“ Je to únavné. Nebylo by nic příjemnějšího než v recenzi tento aspekt díla neřešit, nicméně je třeba nějak vysvětlit, proč je kritické přijetí seriálu o tolik lepší než jeho hodnocení na všech možných databázích.

Je to jednoduše proto, že se internetoví trollové rozeběhli do všech směrů rozdávat odpadní hodnocení seriálu, který neviděli. Těch pár důslednějších si pustilo první díl, aby mohli řešit výhradně barvu herců. Vždy je třeba si připomínat, že přes obludný stav internetových diskuzí se tu jedná o hlasitou menšinu, což se projevuje i tím, jak rychle začalo hodnocení stoupat poté, co se přidali i lidé, kteří seriál opravdu viděli a hodnotí ho na základě jeho kvalit. Které nejsou malé.

A aby bylo jasno: Pokud se někdo zaštiťuje tvrzením, že jediné, co mu vadí, je vypočítavost diverzního obsazení, měl by si uvědomit, že vypočítavým aktem je doslova každé jedno rozhodnutí, které je u mainstreamové produkce učiněno. Věk postav, jejich podoba, natáčecí lokace, rekvizity, zápletky, počet epizod, délka epizod, scénář, režie. Každá jmenovatelná věc je přímo či nepřímo požehnána produkcí s cílem udělat výsledek komerčně lukrativnějším. Vyjmout si z toho všeho diverzní obsazení a říct, že právě tento jeden akt produkční vypočítavosti je nějakým způsobem horší než všechny jiné, je rasismus.

Protože i kdyby to byla pravda a jednalo by se výhradně o čirý kalkul (a mimochodem to rozhodně pravda není, tvůrci všech možných původů se na tomto seriálu podíleli od samého počátku a uváděli ho do chodu, nebyli najednou najati shora), šlo by o jednu věc z mnoha. A pokud se někomu nevaří krev v žilách třeba z pohledu na to, že jsou hrdinové mladí a krásní, ale výhradně proto, že nejsou bílí, vážně nemá problém s principem studiové vypočítavosti, ale s něčím jiným.