Proč nám upírají bílého Martina Luthera Kinga? Má to svůj důvod, šach mat se nekoná

Základní slabost tohoto argumentu spočívá v tom, že se podivným způsobem snaží poukázat na současný trend, kdy herci a herečky tmavé pleti získávají častěji role, kde bychom je dříve nečekali, zatímco naopak se to neděje. Jako by šlo o odhalení nějakého skrytého komplotu. Jenže tenhle fakt nikdo nepopírá, jde o otevřený princip celého fenoménu. Tedy dát nový prostor větší škále umělců i umělkyň a tím mimo jiné rozšířit komerční záběr.

Vysvětleme si nejprve, jak k situacím jako tmavá Ariel či černý elf dochází. Ač je to pro mnohé stále těžko rozdýchatelné, žijeme ve světě, který obsahuje i jiné než bílé publikum a jiné než bílé herectvo. Není možné nadále předstírat univerzální bělost a je nutné hledat způsoby, jak tuto část reality integrovat. Ačkoliv lze jmenovat morální důvody, v praxi nemá „čistě bílé umění“ budoucnost v první řadě z marketingového hlediska.

Námitka, že ideální by bylo, kdyby tedy tmaví umělci a umělkyně mohli od podlahy produkovat nová díla, nikoliv pouze vplouvat do současného kánonu, je správná. Tento argument se ve skutečnosti objevuje z pravé i levé strany spektra, byť z opačných důvodů. Jedna usiluje o zachování dřívějších hodnot, druhá naopak touží po mnohem radikálnější proměně. Celé dvacáté století si etničtí tvůrci stěžují, že pokud chtějí uspět, musí přijímat „bílý kánon“. Z jejich strany jde o kompromis, ne o cíl.

Jenže když mluvíme o mainstreamové popkultuře vedené ustrašenými korporacemi, nemůžeme očekávat nic než nejmenší gesta. V celé „západní sféře“ dlouho drželi moc v rukou běloši, jde o stovky let tradice. Obzvlášť v době tak posedlé adaptacemi minulých úspěchů, jako je ta dnešní, se tedy produkce jen tak nedokáže odpoutat od evropského historického a uměleckého kánonu, což s sebou nese zpracování děl s tradičně bílými postavami.

Střetávají se tedy dvě tendence. Jednak neustále opakovat tytéž příběhy, zároveň však reagovat na proměnu světa a rostoucí kupní sílu nebílého publika. Obsadit tmavé herce a herečky do tradičně bílých rolí je doslova nejmenší možná změna, jakou lze učinit. Další krok by už vyžadoval zásah do samotné struktury zábavního průmyslu a do toho, jaká díla se produkují a jak se distribuují.

Hollywood tedy volí cestu nejmenšího odporu a hledá způsob, jak jiná etnika reprezentovat při zachování evropské kulturní hegemonie. Běloši navíc zůstávají reprezentovaní podstatně více, než by vyplývalo z jejich zastoupení ve společnosti, obzvlášť v důležitých rolích. Jak to tak ale bývá, když dominantní skupina cítí, že se najednou musí o svou pozici dělit, „ti méně bystří“ mají pocit, že jsou terčem útlaku.

Přitom jediné, k čemu dochází, je vyrovnávání pozic. A stále jen ve velmi mělké podobě. Nezapomínejme, že v Prstenech moci (a všech hojně diskutovaných dílech) je drtivá většina postav ztvárněna bělochy. Účast dvou či tří tmavších tváří mezi desítkami bílých však v očích diskutérů dílo natolik zprofanuje, že už nemůže sloužit jako dostatečná reprezentace západní (tedy čisté bílé) kultury. O jak zjevný rasizmus jde, snad není třeba vysvětlovat.

Současné řešení prozatím funguje, tedy z komerčního hlediska. V praxi se ukázalo, že online rasisti jsou v kontextu trhu víceméně irelevantní skupina a výkřiky na internetu nemají větší dopad, než že mohou psychicky ublížit jednotlivým umělcům a umělkyním, nikoli tržbám. Publikum na některé filmy s atypicky tmavými hrdiny chodí, na některé ne, tento fakt samotný tedy není konstanta úspěchu ani neúspěchu. Jde zkrátka o nový normál.

Vraťme se tedy k naší konkrétní otázce. Proč se jen tak nedočkáme bílého Martina Luthera Kinga, i když jsme se dočkali černé Anne Boleyn? Základní pragmatická odpověď zní, že zábavní průmysl potřebuje černou Anne, ale nepotřebuje bílého MLK. Bílí herci a herečky nemusejí usilovat o tento typ příležitostí, nemají motivaci tímto způsobem ohýbat realitu, protože dostávají víc než dost možností jinde.

Podívejme se však na další, koncepčnější důvody. Když zůstaneme u našeho srovnání, příběh Anne Boleyn může být snadno odvyprávěný tak, že odlišná barva kůže hrdinky ho jen posílí. Jsme svědky života ženy, která se dostala do situace, kdy se pro ni každý z jejího okolí stal nepřítelem. Cítila se odstrčená a jiná, protože ji král označil za špinavou (morálně; sezdala je totiž církev, která neumožňuje rozluku). Výrazná fyzická odlišnost Anne je pak manifestací celého jejího konfliktu. A fikční historická dramata existují právě pro převyprávění vzrušujících příběhů, nikoli jako dějepisné lekce. Tato změna dává dramaturgický smysl.

Jenže jaký je příběh MLK? Jde o muže, který celý život zasvětil boji o práva své etnické skupiny. Mimochodem byl mnohem radikálnější, než se dnes někteří tváří. Lobboval například za finanční reparace Afroameričanům a jednoznačně podporoval disproporcionální podporu lidí tmavé pleti, jež by vyrovnala stovky let v otroctví. Právě proto ho ostatně zavraždili.

Z jeho příběhu tedy nevyhnutelně musí být patrné, že King a jeho lidé jsou od dominantní skupiny oddělení nějakým empiricky marginálním, ale kulturně a historicky zásadním způsobem. Kdyby se natáčela animovaná pohádka pro děti, Afroameričany by mohli zastupovat třeba psi a bělochy kočky. Ve fantasy by elfové mohli být bělochy a trpaslíci černochy (jak už je ostatně vyzkoušeno). U alegorií založených na zvířecích druzích nebo fantasy rasách vždy vyvstává problém, že rozdíl mezi těmito skupinami je exponenciálně větší než mezi lidskými, což může vést k nechtěným vyzněním. Při správném ošetření však tento přístup zachovává nutnou dynamiku.

Hypoteticky je možné, aby Martina Luthera Kinga ztvárnil bílý herec. Pak by nicméně bílé obyvatelstvo muselo být zastoupené zase jiným etnikem. Ve skutečnosti by se mohlo jednat o podnětný experiment. A když se nad tím zamyslíme, opravdu by stálo za pokus ztvárnit boj Afroameričanů za rovnoprávnost tak, že by obě skupiny byly ztvárněné stejným etnikem, což by jen podtrhlo absurditu a nespravedlnost otroctví a jeho následků. Rasismus založený výhradně na barvě kůže je nakonec poměrně novým konceptem. Není to zase tak dávno, co i Slované byli ve Spojených státech považovaní za méněcennou samostatnou skupinu, dokonce přímo za „rasu“.

Prostor pro umělecké experimentování by tu tedy byl, rozhodně však ne na poli mainstreamu, který by se s tak odvážným projektem prostě netroufl spojit. Bylo by příliš snadné ikonografii takového zpracování vytrhnout z kontextu a zneužít. Tento strach by nejspíš přesáhl střední proud a ovlivnil i nezávislé tvůrce. V případě potenciálu bílého MLK tedy nejspíš zůstaneme v konceptuální rovině, kdy se budeme bavit o možnostech tohoto nápadu, aniž bychom čekali jeho brzkou realizaci.

Myšlenkový experiment tedy zakončíme shrnutím, že absence filmu s bílým Martinem Lutherem Kingem není nějaký brilantní argument o jednostrannosti současného kulturního, společenského a ideového posunu. Jednoduše proto, že se ho nikdo nepokouší skrýt.

Nebílá etnika získala dost silné postavení na trhu, aby na ně mainstream musel začít reagovat. A snad nebudeme naznačovat, že by toto publikum mělo být z nějakého vnějšího důvodu ignorováno a nezaslouží si být součástí popkultury. Hollywood reaguje způsobem sobě vlastním: tedy opatrným a co nejméně měnícím status quo. Nejde o útlak bělochů, ale o nápravu křivd vůči všem ostatním.

Využívání známých evropských příběhů pak má paradoxně základ v tom, že se producenti zuby nehty drží možnosti zůstat u západního kánonu a usilují o co nejmenší změnu. Bílý MLK by byl podnětným experimentem a není vyloučené, že k němu někdy v budoucnu dojde. Takové dílo však bude vyžadovat důsledný umělecký koncept. V tuto chvíli po něm ale není velká poptávka a jistě by existoval strach z jeho zneužití. Což je možná trochu škoda.