Dánský Polibek klame jménem. Jde o film plný slabosti, bezradnosti a krutosti

Původem Rakousko-uherský spisovatel Stefan Zweig využil během své kariéry ve 20. a 30. letech minulého století nejednou rámec toho, co bychom dnes nazvali romantickým melodramatem, aby odvyprávěl psychologicky komplikované příběhy o vnějších i vnitřních překážkách, jež lidem brání k tomu, aby se oddali svému upřímnému citu.

Jeho nejznámějším dílem je novela Dopis neznámé, v níž se rozmazlený aristokrat z dopisů dozvídá o mnohaleté oddané lásce již zesnulé ženy, kterou sotva zaznamenal. Netrpělivost srdce, jíž je inspirován Polibek, sděluje neméně tragický příběh o tom, jak neblahé následky má láska, když je oplácena pouhým soucitem.

Sledujeme příběh chudého vojáka Antona (Esben Smed), který těsně před vypuknutím první světové války v roce 1914 vynakládá veškerou energii na to, aby stoupal armádní hierarchií a pozdvihl zneuctěné jméno své rodiny. Je v tom poměrně úspěšný – tedy tak moc, jak systém upřednostňující zámožné kadety s dobrým rodokmenem umožňuje. Jednoho dne prokáže službu místnímu baronovi (Lars Mikkelsen), jenž ho na oplátku pozve do svého zámku. Zde se setkává s jeho dcerou Edith (Clara Rosager), která má po nehodě vážné problémy s pohybem a podstupuje náročnou léčbu, aby se jí vrátila alespoň část mobility.

Edith k Antonovi rychle přilne a ten k ní cítí nemálé sympatie. Přítomnost v jejím domě ale využívá také k tomu, aby se zalíbil její přítelkyni Anně (Rosalinde Mynster), která o Edith pečuje. To by byla partie! Když se po pár návštěvách dozvídá, že Anna je zasnoubená, ztrácí zájem se na zámek vracet. Raději by rozvíjel vztahy v armádním kolektivu, tak důležité pro jeho kariéru. Edithina rodina se ale obává, že mladá žena ztratí zájem o svou léčbu a upadne do ještě hlubších depresí. Naléhá tedy, aby Anton chodil dál. On nemá sílu oponovat, čímž Edith nevyhnutelně umožňuje, aby do něj byla stále víc a víc zamilovaná.

Přesto vyvádí všechny okolo sebe, s výjimkou obyvatel zámku, z omylu, že by s ní chtěl navázat vztah. Optikou jeho doby by šlo o další zneuctění rodinného jména. A aby toho nebylo málo, baron ho vyšle k doktorovi na výslech ohledně prognózy Edith a Anton ji ztrápenému otci replikuje o pořádný kus pozitivněji. V celé rodině bezděky vyvolává falešnou představu o brzkém uzdravení. Tím se spouští kaskáda velkých a malých lží, jimiž chce Anton ze soucitu oddálit okamžik kruté pravdy.

Adaptace takového díla je vždy komplikovaná. Formou románu můžete celkem snadno odvyprávět hluboce melancholický, emocionální příběh, který zároveň, jakoby mezi řečí, představí komplikované společenské prostředí, v němž postavy žijí, jeho zákonitosti, nespravedlnosti a zádrhely. Na několika stovkách stran je na to zkrátka prostor. Časové omezení filmu, jenž by si měl dát pozor, když překračuje dvě hodiny (Polibek má hodinu padesát), vede k tomu, že si filmaři musí vybrat, na co se budou soustředit a jaký aspekt předlohy zachovají. Jinak hrozí, že jejich film bude vším a ničím.

Pětasedmdesátiletý režisér a scenárista Bille August naštěstí patří k velikánům evropského filmu s kariérou sahající do 70. let. Má tedy cit na to, jak ekonomicky a funkčně odvyprávět košatý příběh. Daří se mu celkem dobře zachytit komplexnost situace, aniž by vyprávění nepříjemně hnalo. Polibek není okázalou filmařskou exhibicí, jež na sebe strhává pozornost, přesto není vůbec snadné sestrojit film s takovým kumštem. V Augustově interpretaci se daří zachovat intimní rovinu trápení Edith, zároveň se však nenechá ladem jediná příležitost načrtnout svět, v němž se každý pokouší urvat si pro sebe co největší kus koláče. Samozřejmě s tím, že nevyhnutelný začátek války jim jejich pečlivě stavěné domky z karet tak i tak všechny poboří.

Výsledku se dá vytknout, že je poměrně chladnokrevným dílem, nedočkáme se prakticky ničeho filmařsky nečekaného a vypravěčsky šokujícího. Obzvlášť pokud dopředu známe kruté zakončení předlohy. Jedná se vskutku o literární adaptaci ze staré školy, proti nimž se tak hlasitě vymezovali mladí draví skandinávští filmaři jako Lars von Trier a Thomas Vinterberg během devadesátých let. Celou svou kariéru založili na tom, aby popřeli plejádu objektivně správných voleb, jež vedou k literárním adaptacím, které podle nich slouží jen jako glorifikovaná ilustrace bez vlastní umělecké hodnoty.

My samozřejmě nemusíme volit buď a nebo. Můžeme docenit jak radikálnější přístup mladších filmařů, tak i „poctivé řemeslo“ Augusta. A jeho Polibek nám rozhodně má co nabídnout. Antona bychom většinu stopáže rádi profackovali, ať se vzpamatuje. Není záporná postava, jistě ani kladná. Odráží se v něm jeho prostředí, všechny jeho neduhy. Na jednu stranu prokazuje značnou houževnatost, když si trpělivě buduje pozici v systému, který mu není nakloněn. Na druhou ale vykazuje osobní slabost, když se tomuto systému plně odevzdává a nedokáže vzdorovat ani těm prvkům, o nichž musí vědět, že nejsou morálně v pořádku. Tak se může sám nástrojem této nespravedlnosti. V tomto základním principu se Polibek trochu podobá aktuálnímu dánskému Bastardovi s Madsem Mikkelsenem (bratrem Larse, který tu ztvárňuje barona).

Prim ale hraje intimní tragédie neschopnosti Antona včas zastavit Edith v malování nerealistické budoucnosti, zvlášť když vidí její emocionální křehkost. Jistě, nemá povinnost si ji vzít ani se do ní zamilovat, nicméně plané naděje, jež v níž živí, jsou v důsledku aktem největší krutosti. V anglofonním prostředí vychází předloha pod titulem „Střež se soucitu,“ nicméně Antonovým problémem není v této adaptaci ani tak soucit, jako spíš neschopnost určit si vlastní hranice. Neschopnost říct „ne“. Celý život jen dělá, co se mu řekne a co se od něj čeká. Nyní se však dostal do situace, kdy se všechny různé a často protichůdné hodnoty, které ho ovlivňují, střetly v jednom vztahu, v jedné osobě. A jestli Anton doufá, že se touhle situací probrodí tím, že dál všem vše odsouhlasí, tak se plete. Nejhorší je, že to za něj odnese někdo jiný, jmenovitě Edith. Sledovat její rostoucí očekávání šťastného konce, přičemž my chápeme, že ji nečeká, je rozhodně nesmírně tísnivý, silný a smutný zážitek.