Život ve zlaté Elvisově kleci jsou pro Priscillu muka, což není schopná přiznat ani sama sobě

Priscilla už má za sebou bohatou festivalovou účast i listopadovou premiéru ve Spojených státech. Česká distribuce zatím není stanovená, doufejme však, že se produkce prestižního studia A24 ještě nějaká tuzemská instituce chytí. Povánoční bezčasí je přesto skvělá doba, kdy si připomenout výrazné mezinárodní filmy, jež se zatím vyhnuly našim kinům.

Snímek koprodukovala samotná Priscilla Presley, vznikl podle její knihy a Elvisova exmanželka vyjádřila spokojenost s výsledkem. Publikum se tak musí nevyhnutelně bát, že půjde o bezpečnou nudu. Skutečná Priscilla má však k odkazu svého manželství komplikovaný vztah. S Elvisem se ostatně rozvedla a mnozí ji považují za zrádkyni.

Od svého muže se prý odvrátila v nejtěžší chvíli, aby po jeho smrti nakráčela zpět na scénu a prohlásila se za arbitra jeho odkazu. I ti, kteří poukazují na roky manipulace a násilí všeho druhu, jež si Priscilla zažila, a tedy plně schvalují úprk, jsou jejím následným vystupováním občas zmatení. Jedná se o chladnokrevnou obchodnici? Oběť, jež si plně nepřipouští vlastní trauma?

Nebudeme tu vynášet soudy nad skutečnou ženou, je však dobré připomenout si základní rámování její účasti na tom všem. Aby její kýžený mediální obraz držel pohromadě, musí nás přesvědčit o tom, že s Elvisem nemohla zůstat. Přesto po něm v její mysli zůstalo dost dobrého na to, aby se nikdy nevzdala jeho jména a dodnes ho označovala za svou životní lásku (a sebe za jeho).

To je dobrý konflikt. Zvlášť když se ho chopila filmařka, která má potenciál v podtextu vyprávění nabídnout možná o kus víc, než kolik si samotná Priscilla při čtení scénáře uvědomovala. Sofia Coppola má navíc svou vlastní agendu. Dcera slovutného Francise Forda a ambasadorka všech pokojových květinek vždy zkoumala odstíny privilegované femininity. Situaci materiálně zajištěných žen, jimž patriarchální společnost připravuje velmi specifické výzvy.

Zvnějšku je velmi těžké cítit k nim empatii, což však vzhledem k tomu, že „štěstí“ je subjektivní a relativní pojem, nijak nesnižuje jejich potenciál ke ztrápenosti. Priscilla pro ni může být méně důležitá sama o sobě, stejně jako je zjevné, že v jejím životopise Marie Antoinetty jí nikdy nešlo o přesné ztvárnění démona francouzské revoluce.

Výsledný snímek jde ve stopách nedávné Spencer o princezně Dianě a připomíná nevyzpytatelný horor. Elvis je tu nenápadným monstrem, jež se vetře do života náctileté dívky a postupně ji opanuje. Zcela závislá žena ho pak nedokáže tak úplně přestat milovat ani poté, co s ním zažila roky strastí.

Presley dostane do spárů naivní ani ne patnáctiletou dívku a přesvědčí ji nikoliv o tom, že ho potřebuje. Naopak. On potřebuje ji. A když mu sama sebe odepře, Elvis ztratí veškerou vůli k životu. Bude ho mít na svědomí. Připraví celý svět o jeho nejtalentovanějšího syna. To je mnohem rafinovanější forma nátlaku, protože Priscilla stupňuje vztah v domnění, že jde o její volbu a o její zodpovědnost. A cokoliv, co nebude fungovat, je její chyba.

Coppola napřímo neřekne a neukáže víc, než co by udělala samotná Priscilla. Ta přitom rozhodně představuje sanitizovanou verzi celého příběhu (v minulosti jsme byli svědky toho, jak stáhla ze svého životopisu popis jedné události, když ji čtenáři interpretovali jako znásilnění; řekla, že použila špatná slova a že to ve skutečnosti nebylo tak zlé). Coppola nicméně všechny zprvu nenápadné konverzace a interakce zobrazuje způsobem, abychom z nich vycítili vše, co není vyřčené nahlas. Snímek je otevřeně uzpůsobený úhlu pohledu své protagonistky, z čehož lze vyvodit, že nám upírá vše, co sama neví nebo nechápe.

Coppola doufá, že jako publikum pochopíme, jak moc špatné je to, co vidíme. „Slib mi, že zůstaneš navždy taková, jako jsi teď,“ není něco, co by dvacátník měl říkat ani ne patnáctileté dívce, jež se jednou stane jeho ženou. Nehledě na to, jestli během toho hraje smířlivá hudba. Priscilla posílá Elvisovi první milostné dopisy doprovázené dětskými malůvkami, je to vskutku malá holka. Postupně antagonizuje svou rodinu a všechny okolo sebe, dokud Elvis není tím jediným, co zaplňuje její svět: „Chceš brigádu? Promiň, baby, je to kariéra, nebo já. Potřebuju tě mít po ruce vždycky, když zavolám.“

Mladá žena musí nosit oblečení vybrané Elvisem, schválený účes, barvu vlasů i make-up. Ztrácí svou identitu a stává se panenkou na hraní. V Elvisově světě zaplněném pracovními povinnostmi a bezpočtem placených přátel přitom zabírá jen zlomek prostoru. Tím perfektnější však musí být ty okamžiky, které si pro ni vyčlení. A vzhledem k tomu, že jde o její jedinou práci, je každý úkrok od dokonalosti opět jen a pouze její chybou.

To vše jde ruku v ruce s privilegiem, jež s sebou partnerství a manželství s největší celebritou světa nese. Priscille by její život záviděla každá žena, tak jak by si kdykoli mohla na cokoli stěžovat? Jak absurdní by bylo, kdyby od ostatních požadovala pomoc a pochopení? Tady se jasně odráží zkušenost Coppoly, jež v nějaké míře prostupuje celou její filmografií. Nabízí další úhledný svět plný drahých rekvizit a konejšivých pastelových barev, v němž je prakticky nemožné si představit materiální nedostatek či fyzické ohrožení. Hrdinky Coppoly však zas a znovu zjišťují, že stejně tak v nich chybí možnost naplnění a radosti.

Cailee Spaeny odvádí v hlavní roli úžasnou práci. Zvládá Priscillu ztvárňovat napříč časem a uhraje ji i ve chvíli, kdy ve svých šestadvaceti ztvárňuje o víc než deset let mladší dívku. Jacob Elordi je pak dokonalým protějškem Austina Butllera (ostatně jako je Priscilla dokonalým protějškem loňského filmu). Ani jeden z mužů nedokáže Presleyho zpodobnit v jeho plném rozsahu. Chybí zde charisma, jímž si získával davy. V tomto filmu ho vidíme jako autoritářskou, i když zjevně slabošskou a záměrně nečitelnou figuru. Jak se Elordi tyčí nad maličkou Spaeny, chvílemi z něj jde strach. Dokonce mnohem dřív, než se jeho násilné sklony, drogová závislost a majetnická povaha začnou plně projevovat navenek.

Že se někdy nejlepší umělecké volby rodí z překonávání překážek, potvrzuje i hudební doprovod. Štáb vždy věděl, že nebude mít k dispozici stejně obsáhlý katalog jako Luhrmannův opus, přesto tvůrci doufali, že obdrží práva alespoň na některé melodie. Nakonec měli smůlu a museli natočit film s Elvisem jako důležitou figurou bez prominentního použití jediné jeho písně. To však vede k velmi povedenému efektu – emancipaci naší hrdinky od svého dominantního partnera, jemuž se nedaří pomocí všudypřítomného hlasu pohltit celý film. Coppola navíc opět volí ahistorické skladby, jež od prvního okamžiku narušují představu klasického životopisu a směřují naši pozornost k univerzálním tématům.

Priscilla je tedy skvěle rozehraná, její slabinou je dotažení všech motivů. Coppola skvěle vykreslí postupné propadnutí Priscilly do Elvisova světa, pak však najednou začne skákat v čase i v prostoru. Jako by si najednou vzpomněla, že její film má za dvacet minut skončit, tak přetrhla nit a začala muchlat dohromady vše, co jí zbylo pod rukama. To je velká škoda, která jistě mnohým zkazí zážitek. Lze jen dopředu doporučit soustředit se spíš na vykreslení každé jedné scény než na příslib katarze.

Jestli se Priscilly dočkáme v českých kinech, není vůbec jasné. Luhrmannova Elvise si však můžete pustit například na HBO Max. Podívejte se i na žebříček nejočekávanějších filmů příštího roku podle databáze Kinoboxu.