Elvis Presley a jeho zdrogovaný šimpanz bojují ve vesmíru proti superpadouchům. Na šílený seriál dohlížela Priscilla

Existuje překvapivě silná tradice animovaných seriálů, jejichž hlavními hrdiny jsou skutečné celebrity, které například v alternativním vesmíru nebo díky dvojí identitě bojují proti zločinu. Říká se jim „celebrity toons“ a mají je připsané třeba Michael Jordan, Hulk Hogan, MC Hammer či Mister T. Jejich kvalita bývá nevalná a samotné hvězdy většinou s odstupem přiznávají, že do projektu vstoupily jen pro rychlý šek. Poslední roky je tento formát takřka mrtvý, začal být až moc vysmívaný a hvězdy se začaly obávat, že sebelepší honorář za tak velké ponížení nestojí.

Netflix však dal trochu překvapivě zelenou novému přírůstku do tohoto subžánru. Zatímco Baz Luhrmann natáčel svého vysněného hraného Elvise, Priscilla Presley mezitím v producentské pozici dohlížela na vznik adult animated seriálu Agent Elvis, jehož deset půlhodinových epizod odpremiérovalo před pár dny. Jako tvůrkyně je uváděná přímo Priscilla, byť se jistě v mnohém spolehla na spolutvůrce Mika Arnolda a Johna Eddieho.

Pro celebrity toons bylo typické, že šlo o nejlacinější možné produkty. Ostudná animace, líný dabing, šetření patrné na každé tvůrčí volbě. Agent Elvis je však na první štědře finančně ošetřený a výsledku to samozřejmě svědčí. Kresba stylisticky nevyčnívá, dosahuje ale skvělé technické úrovně a na akční scény je radost koukat. Elvisovi pak propůjčuje hlas oscarový Matthew McConaughey. Přestože je místy patrné, že mu chybí bohatá dabérská zkušenost a má tendenci znít jako při recitaci, angažmá tak výrazné hvězdy s tak specifickým hlasem je skvělá volba přinejmenším z marketingového hlediska (a jistě nebyla levná).

V seriálu sledujeme Elvise Presleyho někdy na začátku sedmdesátých let, jak si užívá život jedné z největších světových hvězd a stranou toho bojuje se svým drogově závislým šimpanzem a partou přátel proti temným silám. Elvis také navazuje vztah se zvláštní vládní organizací, která má možná nekalé úmysly, její představitelé se ale dušují, že bojují za správnou věc.

Často platí, že jakmile mají ke vzniku biografického filmu přístup pozůstalí, vznikají nudná stvrzení osobnostních kultů. Příliš se utápí v úctě a pro dosažení kýženého účinku často lžou a mlží. Typickým příkladem je Bohemian Rhapsody. Luhrmannův Elvis je výjimkou z tohoto pravidla. I on přehlíží největší Presleyho vady a skandály a snaží se ho vykreslit skoro jako romantického bojovníka za lidská práva, jímž rozhodně nebyl. Jenže Luhrmann je vynikající režisér i vypravěč, takže jeho okleštěný Elvis má smysl a někam vede. Zobrazuje, jak se skutečný člověk rozpadá a ztrácí ve spárech popkultury.

Agent Elvis je však typickou obětí zbabělosti svého štábu. Vyniká to tím spíš, že jde o adult animated formát, kde všechny vedlejší postavy mluví o sexu a rvou si hlavy. Tedy všichni kromě protagonisty, jenž tím vším proplouvá, pronáší rádoby drsné hlášky a těší se na to, až večer usedne k televizi se svou milovanou Priscillou. Přestože je obklopený krásnými ženami, tak neholkaří. Přestože se pořád s někým rve, nevyžívá se v násilí. Dokonce ani nemluví tak sprostě jako lidé, kteří ho obklopují. Jsme tedy svědky šílených dobrodružství, jejichž hlavní hrdina je hotový beránek.

Naivita zpodobnění Elvise v hypernásilném a hypervulgárním prostředí je tak velká, že byodlišnost postavy od jejího prostředí skoro mohla začít fungovat jako záměrný kontrast. Je pravděpodobné, že uvědomělejší část štábu doufala právě v to, že publikum jejich dezinfikovaného Elvise přijme jako ironickou nadsázku. Problém je, že se s tímto potenciálem nijak nepracuje. Elvis sice například mluví slušněji než ostatní, občas ale nějaké to „shit“ a „fuck“ rovněž prohodí, což rozbíjí iluzi, že jde o koncept. Tvůrci takto Elvise nepojímají proto, aby z toho něco vyplynulo, ale protože si netroufnou na víc.

Stvrzuje to i epizoda mapující slavné setkání s Richardem Nixonem. Skutečný Elvis prezidenta Spojených států jednoho dne neplánovaně navštívil, protože po něm chtěl, aby ho učinil agentem v boji proti hipíkům, jimiž pohrdal. Ano, král roku byl tak trochu magor. Tvůrci však dělají maximum pro to, aby vynechali jeho skutečnou motivaci a zachytili (v historii neexistující) zhnusení nad zkorumpovaným a rasistickým prezidentem.

Elvis na setkání přichází s důvěrou v hlavu státu a odchází jako jeho nepřítel Kdybychom o takto zpodobněném Elvisovi měli uvažovat jako o záměrné karikatuře, buď by si uchoval svou naivitu a Nixonovy rasistické poznámky nepochopil, nebo by s nimi natvrdo souhlasil, protože by se tvůrci nebáli vytvořit negativní postavu. Oba případy by měly možnost někam vést, na rozdíl od jejich učesané verze.

Pak by ale museli přiznat, že skutečný Presley takto čistou postavou nebyl. Seriál by skončil jako ekvivalent Archera, tedy seriálu, který se hnípe v ikonografii Jamese Bonda a odhaluje jeho lživost a směšnost. Agent Elvis se rozhodně pokouší evokovat podobnou náladu, ovšem bez toho, aby doopravdy poukázal na něco nepříjemného. Nevznikla tedy parodie na celebrity toons, ale zkrátka jedna z nich. Jde vlastně o jakousi antiparodii, kdy dílo spoléhá na to, že díky povrchní podobnosti s populárními parodickými seriály bude vnímáno jako plné nadhledu a sebereflexe. Samo o sobě však tyto prvky nejenže vůbec neobsahuje, ale dokonce původní klišé stvrzuje.

Protože v Česku vůči tomuto subžánru nemáme důvod cítit nostalgii, nemá nám Agent Elvis co nabídnout. Je to smutné, ale výsledek evokuje skutečné pozdní Elvisovy filmy. V nich někdejší sexsymbol operoval již v absolutní deziluzi a s nezúčastněným výrazem procházel ze scény do scény, zatímco ostatní se okolo něj pokoušeli odehrát alespoň trochu snesitelnou komedii.

Bylo to nevyhnutelné vzhledem k účasti Priscilly Presley a zájmu ukázat Elvise v pozitivním světle? Jistěže ne, stačí opět připomenout, jak skvěle dopadl filmový Elvis, který se pohyboval prakticky v totožných mantinelech. Tvůrci ale prokázali překvapivě málo nápaditosti a fantazie. Představa Elvise točícího se Stanleym Kubrickem falešné přistání na Měsíci zní jako skvělý nápad, jenže je realizovaný tím nejpřímočařejším, nejnudnějším způsobem. Elvis se prostě nachomýtne a zaskakuje za Armstronga, protože ten je zfetovaný. Tvůrci tedy nyní mají záběry Elvise na Měsíci, jejichž pomocí se dá seriál dobře propagovat, v seriálu je ale tato scéna úplně zbytečná.

Dnes prakticky nikdo nezná Elvisovy filmy a do detailu ani jeho gigantickou diskografii, takže na ně tvůrci nemohou pohodlně odkazovat, pokud má publikum poctám rozumět. Volí tedy cestu, kdy Elvise pojí s náhodnými popkulturními milníky a připisují mu v nich roli. V jedné z epizod například vidíme, jak zatím neznámý George Lucas zahlédne Elvise v akci a dostane díky tomu nápad na světelné meče. Tento motiv si v Česku spojujeme s Járou Cimrmanem a Američané hlavně s Forrestem Gumpem. Vtip spočívá ve zjištění že ikonické nápady naší kultury pochází od zcela neznámých lidí, nikoli od velkých jmen, jimž jsme postavili pomníky.

To samozřejmě nefunguje u Elvise, který je natolik vlivnou osobností, že by jeho podíl na vzniku světelného meče nikdy nezmizel v propadlišti dějin. Jediné, co tu zaniká, je skutečný Presley. Agent Elvis vlastně bezděky dochází ke stejnému výsledku jako Luhrmannův film, jen bez špetky sebereflexe.

Elvis se před námi zhmotňuje jako bytost bez vnitřku, bez individuálních vlastností, odsouzený pouze k tomu, abychom si s ním hráli jako s figurkou. Přestože být hrdinou cestujícím po světě a bojujícím s padouchy by jistě splnilo jeho dětský sen (což je jeden z argumentů pro vznik seriálu), možná by si přál také zachovat si alespoň nějaké ze svých specifik.

Akční série John Wick má už čtvrtý díl, jenž trvá 169 minut. Bez herce Keanu Reevese by tento projekt nikdy nevznikl ani by neměl takový styl a atmosféru. Kolik lidí už John Wick zabil a jak si vede v historickém žebříčku nejsmrtonosnějších postav?