Z privilegované princezny nejoceňovanější filmařkou. Ztraceno v překladu slaví 20 let

Sofia Coppola je dnes běžně považovaná za nejzásadnější režisérku své generace. Ještě v době premiéry Ztraceno v překladu bylo její portfolio značně žalostnější. Dcera filmařského velikána Francise Forda Coppoly byla především součástí hollywoodské smetánky. Pohybovala se pouze v tom nejvybranějším prostředí, za kamarády měla výhradně další celebrity a jejím mužem byl „indie darling“ režisér Spike Jonze.

Obecně se mělo za to, že vše, co má, jí dal tatínek. A ruku na srdce, nepochybně to byla pravda. Jejím nejvýraznějším filmařským přínosem byl do konce devadesátých let herecký výkon ve třetím Kmotrovi, jenž byl obecně (a značně zveličeně) považovaný za jeden z nejhorších všech dob. Sofii bylo snadné nenávidět, protože celý její život byl téměř prototypem důsledků kapitalistického feudalismu.

Její režijní debut Smrt panen v roce 1999 si však získal značnou pozornost. Coppola udělala to nejlepší, co mohla: točila o tom, co zná. O životě privilegovaných mladých lidí odtržených od reality a jakýchkoli běžných trápení, kteří však nejsou šťastní. O čtyři roky později už celý svět vyhlížel Ztraceno v překladu se značnou netrpělivostí a zvědavostí, ohledně osudu Coppoly se lámal chleba. A výsledné reakce doslova protrhly hráz. Šlo o první film, za nějž byla žena nominovaná na Oscara za scénář, režii i produkci, přičemž v první zmíněné kategorii ji proměnila. Při rozpočtu čtyř milionů dolarů snímek navíc vydělal skoro dvě stě, což z něj dělalo nefalšovaný hit.

Po dvou dekádách se už Ztraceno v překladu jeví poněkud samozřejmě a čitelně. Jedná se o jeden z těch filmů, jež ovlivnily tolik nástupců, že návrat k originálu může zklamat. Co vlastně způsobilo všechen ten humbuk? Sledujeme příběh vyhasínající herecké hvězdy Boba (Bill Murray), jenž v Japonsku točí za pěkné dva miliony dolarů reklamu na whiskey, zatímco se mu doma rozpadá manželství. Setkává se s mladou Charlotte (Scarlett Johansson), absolventkou filosofie na prestižním Yale, jež prochází krizí po dvou letech nepříliš uspokojivého manželství s horlivým fotografem celebrit Johnem (Giovanni Ribisi). Nejedná se o bezelstný romantický film, takže nikdy doopravdy nevěříme, že by spolu tito dva mohli natrvalo skončit. Tím cennější a krásnější jsou nemnohé okamžiky, které spolu prožijí.

Ztraceno v překladu se od počátku četlo v kontextu života Coppoly. Není tajemstvím, že roztržitý a sebestředně bezohledný John je modelovaný podle Spikea Jonze (a není překvapivé, že jim manželství dlouho nevydrželo). Otravná herečka, kterou Charlotte otevřeně pohrdá, ale musí s ní trávit čas, měla být méně přiznaně založená na Cameron Diaz. A soundtrack režisérka poskládala ze skladeb od četných přátel Coppoly z hudební scény. Spíš než jednotlivé analogie je však zásadnější celková atmosféra luxusní apatie a bezradnosti, v níž se ocitají lidé, kteří nečelí žádnému jinému životnímu problému a úkolu než být spokojení, přesto v něm selhávají.

Kolují nekonečné historky o tom, jak se Coppole podařilo získat pozornost Billa Murraye, jenž tou dobou už neměl profesionálního agenta a odmítal podepisovat dopředu jakékoli smlouvy. Coppola mu prý roli psala na tělo a musela mu nechat stovky hlasových zpráv, než s ní byl ochotný začít mluvit. Byl zvyklý vystupovat spíš v projektech svých známých. Ještě týden před začátkem natáčení nebylo jasné, jestli se na place objeví.

Ať už těmto historkám věříte, nebo ne, skutečně si snímek nejde představit bez něj. Přes počáteční odstup Murray nyní tento film považuje za svůj nejlepší a dost možná má pravdu. Johansson mu však velmi zdatně konkuruje a jejich chemie je úžasná. I díky jejich společnému charismatu se občas stane, že jim člověk propadne, aniž by si uvědomil, o jak ambivalentní postavy se jedná. 

Když se to vezme kolem a kolem, Ztraceno v překladu je o dvou velmi dobře zajištěných Američanech z vyšší společnosti, okolo nichž se točí prakticky celý svět. Všichni, kteří je potkají, se je snaží uspokojit, zaujmout, zabavit a udělat jim radost, oni jimi však na oplátku ostentativně pohrdají. Všichni jsou pro ně povrchní, nudní, ubozí... Ne jako oni sami! Samozřejmě aniž by sami tušili, co od světa chtějí, a aktivně pro dosažení toho něco dělali. Pak však potkají jeden druhého a zjistí, že splňují svůj romantický ideál, a na okamžik se zasní, zda by stálo za to rozbít své dosavadní životy jeden pro druhého.

Provokativnost tohoto nastavení nebyla neviditelná ani pro dobové publikum. S rostoucí citlivostí společnosti vůči projevům nepotismu a nezasloužených výhod pak tento aspekt Ztracena v překladu vyznívá tím intenzivněji. Klíčovou otázkou pro mnohé je, jestli Coppola tento film mínila jako (sebe)reflexi, nebo zda očekávala, že se postavíme plně na stranu protagonistů. V ideálním světě by měla být tahle otázka irelevantní – film je stejný, ať režisérka vyjádří své vlastní čtení jakkoli. Přesto lze čistě v emocionální rovině chápat, proč vždy bylo pro tolik lidí důležité, aby Sofia Coppola sama nahlížela na své postavy kriticky. Jedná se o sebeobhajobu, nebo o přiznání?

Život s privilegii je rozhodně velké téma Coppoly, jež se jako červená nit táhne celou její tvorbou. Nicméně její filmy nemoralizují a neartikulují žádné normativní závěry o společnosti a její podobě. Vždyť i velká francouzská revoluce se v jejím následném opusu odehrává pouze na pozadí, záměrně zcela bez kontextu a jasné spojitosti s životem Marie Antoinette. Místo čehokoli dějinného sledujeme tápání mladé vladařovy manželky v její bezútěšné každodennosti. Marie není zrůdou, jak ji vykreslila revoluční propaganda, ani ušlechtilou obětí, jak ji viděli loajalisté. Nakonec je zkrátka obyčejnou ženou, která vzhledem k prostředí, jež ji celý život obklopuje, sama nechápe prostotu svých tužeb. Právě zde se nabízí klíč k tvorbě Coppoly.

Tím však nekončí výčet věcí, jimiž Ztraceno v překladu provokovalo a provokuje. Další je zpodobnění japonské kultury a absolutní nezájem a neschopnost hrdinů do ní autenticky proniknout. Jejich pohyb v Tokiu se nese v duchu bizarních anekdot, při nichž spolu s nimi pozorujeme kulturní jinakost a jsme v ní zcela ztracení. Na tento aspekt filmu prvoplánově upozorňuje jeho název. Po zhlédnutí je nám však jasné, že mnohem důležitější je alegorické vyznění. Soustředit se máme spíš na významy ztrácející se v mezilidské komunikaci. Pokud někdo bude tvrdošíjně trvat na doslovném čtení a sledovat konfrontaci postav s cizí kulturou, může mu výsledek připadat velmi povrchní.

Nelze přehlédnout ani obrovskou věkovou propast mezi ústředními postavami. Johansson oslavila během natáčení osmnáctiny, zatímco Murray byl padesátník. Postoj Coppoly se opakuje – jednoduše nevyslovuje jednoznačný souhlas ani nesouhlas s tím, co zobrazuje. Jistě, film má určitý melancholický a romantický či přinejmenším romantizující opar. Jenže je fakt, že mnoho mužů ve středním věku touží po setkání s mladou múzou, která do jejich života vnese novou energii. A některé čerstvě dospělé ženy považují střet se starším mužem za romantický, protože budou moct znovuzažehnout jiskru jeho života a na oplátku si uzmou kus jeho autority a zkušenosti.

Tyto fantazie mohou být toxické a nebezpečné, jejich existenci však nejde popřít a Coppola jim ve svém filmu dovoluje alespoň na chvíli ožít. Natočit film o tom, že by měli hrdinové chtít něco jiného, by neřeklo nic nového ani smysluplného – mnohem smysluplnější je jejich bezradnost přesvědčivě zobrazit. Až tehdy máme šanci pochopit, jaké je jejich rozpoložení. Zásadní pak jistě je, že se protagonisté přes všechnu touhu rozloučí, jakkoli bolestně se svého romantického snu vzdávají.

Námět „podívejte, jak to ti multimilionáři / celebrity / panovníci / vydržovaní lidé mají v životě těžké“ bude vždy složité uspokojivě prodat, Sofia Coppola to však díky svému unikátnímu citu pro neglorifikující empatii opakovaně zvládá. Kritici tohoto způsobu uvažování namítnou, že veřejnost se naučila žít v domnění, že boháči nejsou nikdy doopravdy šťastní, aby jim nemusela závidět ani aspirovat na jejich pozici. Lepší je nechat je na pokoji a nepokoušet se měnit status quo. Filmy Coppoly nicméně v tomto ohledu těží z toho, jak úspěšně zvládají evokovat upřímnou zpověď. Po letech, kdy se hollywoodští filmaři snažili předstírat, že chápou problémy obyčejných lidí, strhla Coppola vlastní masku a přiznala, že její životní zkušenost je tak odlišná a unikátní, že sama neví, co si s ní počít.

Snímek se přesto stal generační výpovědí, a to nejen pro pro ty nejprivilegovanější. Se vstupem do jednadvacátého století se i méně zajištění lidé dokázali vcítit do situace, kdy je postaráno o jejich základní potřeby, přesto je s jejich životem něco v nepořádku. Může za to svět, mohou za to oni sami? Po agresivní kontrakultuře devadesátých let přišla únava a rezignace, kdy už nikdo nechce svrhnout systém, radši sní o tom, že v něm najde kus opravdovosti. Dnes se popkultura opět posouvá víc k hlasitějšímu protestu, to však Ztracenu v překladu nutně neubírá na hodnotě. Možná ho můžeme tím snáz pochopit a docenit v tom, jak skvěle vystihl svou dobu.

Snímek můžete zhlédnout na SkyShowtime. Podívejte se i na žebříček nejlepších filmů první dekády 21. století podle databáze Kinoboxu.