Strhující Elvisův životopis nechává Bohemian Rhapsody daleko za sebou. Mistr postmoderny zobrazuje krále rocku jako neuchopitelný fenomén

Málokterý člověk ovlivnil hudbu a obecně popkulturu 20. století jako Elvis Presley. Muž, který neskládal melodie a nepsal texty, a přesto se stal hlasem a vůbec ztělesněním své generace. Jeho životopis si vzal na starost Baz Luhrmann, mistr postmoderní kinematografie, jehož geniální muzikál Moulin Rouge! s Nicole Kidman a Ewanem McGregorem neztratil za jednadvacet let nic ze své neutuchající energie.

Svéráznému Australanovi se nikdy znovu nepodařilo dosáhnout stejně brilantní elektrizující svěžesti, a přitom blízkosti a dostupnosti. Neznamená to ale, že ztratil všechen svůj talent. Velký Gatsby s Leonardem DiCapriem rozdělil publikum. Jedni byli otrávení doslovností literární předlohy a přílišným opojením pozlátkem, jiní si opulentní podívanou dokázali užít a považovali ji za zajímavou práci s pověstnou předlohou.

Luhrmannovi tedy zůstávají zastánci, i když jeho záběr není plošný. Až dvanáct minut trvající ovace vestoje v Cannes naznačila, že teď má šanci oslovit nejen své příznivce, ale širší diváctvo.

Elvisův (Austin Butler) život nesledujeme z úhlu pohledu všudypřítomného neutrálního vypravěče, ale cirkusáka, podvodníka a Presleyho celoživotního „partnera ve zločinu“, plukovníka Toma Parkera (Tom Hanks). Ten ve skutečnosti nebyl ani plukovníkem, ani Tomem Parkerem, ale holandským ilegálním utečencem, který si do USA přijel splnit svůj sen dosáhnout velikosti. Tuto „velikost“ si představoval prostě jako nashromáždění co největšího množství zlaťáků.

Na mladého Presleyho se přisál, když jako jeden z prvních rozeznal jeho komerční potenciál. Po zbytek života ho pak pronásledoval jako Mefistofeles Fausta (tato paralela je ve filmu aktivně budována) a za absurdní poloviční podíl na jeho ziscích ho vedl k pochybnému „štěstí“ ve formě úspěchu.

Plukovníka potkáváme ve chvíli, kdy umírá kdesi na podlaze, sám a opuštěný, mnoho let po smrti jeho svěřence. Hlavou se mu roní výčitky, které slyšel z tolika stran, že za smrt krále rokenrolu může jeho bezohledné vedení. Prý vehnal Elvise do područí drog, depresí a nedůstojného skonu na záchodové míse.

Parker tedy tráví poslední okamžiky života tím, že se sám sebe (a nás) snaží přesvědčit o tom, o čem se poslední dekády marně snažil přesvědčit i zbytek světa. Nejenže nezpůsobil Elvisovu smrt, naopak byl jeho andělem strážným, bez kterého by se nepraktický a zbrklý zpěvák nikdy neprosadil. Jde samozřejmě o lež, přinejmenším o lež částečnou, a Parker sám sebe obelhat nedokáže. Sledujeme tedy film, kde vypravěčova frenetická slova často odporují tomu, co vidíme, a příběh jako by se pohyboval na hraně blouznění a v permanentní horečce.

Butler odvádí skvělý výkon v rámci toho, co od něj Luhrmann potřebuje. Zvládá zádumčivou stránku Elvise, jeho charisma nedotknutelné bytosti, o jejíž přízeň má každý potřebu ihned usilovat. Méně přítomný je Presleyho lišácký úsměv, jeho klukovská hravost – Butler působí v každém momentu jako člověk moudřejší svého věku. Bylo by ale poněkud absurdní neokoukanému herci vyčítat, že nedokáže komplexně manifestovat přítomnost jednoho z nejcharismatičtějších mužů 20. století. Naopak je třeba vyzdvihnout, že Luhrmann ví, jak chce Presleyho uchopit, na jakou jeho formu se soustředit, a tímto směrem Butlera velmi dobře vede.

Nesmíme zapomínat, že příběh sledujeme očima muže, který Elvisovi nikdy tak úplně neporozuměl. Plukovník sice chápal jeho touhu po velikosti a úspěchu, ale doslova vše ostatní mu unikalo mezi prsty. Je tedy jen logické, že jeho vzpomínka na Elvise připomíná skoro éterickou, přehnaně křehkou bytost.

Nezbývá tedy než přistoupit na to, že nikdy tak úplně nepronikneme do samotného Elvise. Ten zůstává tajuplným fenoménem, kterému chceme porozumět, ale na rozdíl od ulhaného a ukecaného plukovníka si nikdy neudělá čas začít nám své postoje vysvětlovat. Snad jen závěrečná píseň, kombinující nové záběry s archivními, dává na chvilku naději, že Elvisovi rozumíme. Nebo že alespoň cítíme, co chce, abychom cítili. I když jde jen o prchavý okamžik, který zase pomine a zmizí. Rozhřešení se nedočká plukovník, Elvis ani my. Ale není to nakonec nejvhodnější zjištění?

Pokud se nabízí nějaká očividná výtka, tak že Elvis trochu působí, jako by někdo z trilogie vyprávění vyňal prostřední díl. První polovina je vtahující série montáží a scén, kdy sledujeme rodící se Elvisovu hvězdu, jeho rebelské počátky a plukovníkovu fascinaci mladým talentem. Pak přijde narukování do armády a vyprávění přeskočí nějakých deset let, celou Presleyho hereckou kariéru a úpadek jeho značky. A najednou chystáme comeback v Las Vegas!

Tento skok jde opět vysvětlit vypravěčsky – vynecháváme tu část Presleyho kariéry, kdy Elvis rezignoval a poslušně plnil plukovníkovy pokyny. Parker nemá mnoho důvodů se sem ve vzpomínkách vracet, když podle něj šlo o bezproblémové období. Vzpomíná na ty chvíle, kdy si Elvis postavil hlavu.

Dojem drastického přechodu je podtržený tím, jak odlišně druhá polovina působí co do tempa a přístupu k předávání informací. Zatímco v první polovině Luhrmann postupuje pro sebe zcela vyhovujícím způsobem a filmem proniká jako nůž máslem, druhá část vyznívá o řád „zubatěji“. Jako by si Luhrmann vzpomněl, že jeho film (který má už tak přes dvě a půl hodiny) musí někdy skončit, takže je třeba plnit vypravěčské úkoly ve stanoveném limitu, což ho v nějaké míře omezuje.

Opět si jde hrát s vysvětleními vyplývajícími z konceptu filmu – plukovník má důvod vzpomínat jinak na začátek Elvisovy kariéry a jinak na její konec. Plynutí přímočaré emoce cesty na vrchol je jedna věc, hektická snaha kličkovat mezi všemi problémy, které se za dvacet let nashromáždily, zase druhá.

Elvis se dost možná bude zkoumat na filmových školách co do práce s různým plynutím času během jednoho vyprávění. Tento postup známe u literatury, kde může příběh v libovolný okamžik zastavit a jedné vteřině věnovat klidně desítky stran, aby pak jeden odstavec přeběhl dekády. Při práci s nespolehlivým vypravěčem jde o typický postup.

Že jde ale tento skok racionálně vysvětlit, neznamená mnoho, pokud negativně ovlivňuje divácký zážitek. Výsledný dojem z Elvise bude asi hodně záviset na tom, jak se divák či divačka postaví k tomuto aspektu filmu. Je ale možné se s ním velmi dobře srovnat.

Dvě výrazně oddělené poloviny totiž přináší i pozitivní kvality. Luhrmann jejich srovnáním vystupuje proti populárnímu konsenzu a Presleyho závěrečné angažmá v Las Vegas nevnímá jako nevkusné zaprodání se, ale naopak jako okamžik, kdy Elvis dosáhl tvůrčího vrcholu.

Presley byl sice v Las Vegas „prodaný“ plukovníkem, sám se však nikdy umělecky nezaprodal. Šlo o showmana, který chtěl vždy předvádět tu nejlepší podívanou. Vzhledem k tomu, že nebyl autorem své hudby, tkvěl jeho talent právě v její prezentaci. Všudypřítomné žárovky a pestrobarevné kostýmy byly tím, o co vždy usiloval, ale musel se z mnoha různých důvodů držet zkrátka. Luhrmann tedy Elvise sedmdesátých let nezobrazuje jako zradu Elvise let padesátých, ale naopak jako návrat ke kořenům. Byť už bylo bohužel pozdě, protože jeho zdraví a vůle byly nenávratně podlomeny.

Nový úhel pohledu nabízí i důsledné navázání Elvise na afroamerickou hudební kulturu. Každý ví, že se Presley inspiroval černošskými rytmy a jeho úspěch tkvěl z velké části v tom, že na rozdíl od svých přátel byl coby běloch přijímaný mainstreamovými platformami. Nejde tedy o odhalení, v několika větách to zmiňuje každý text o Elvisovi. Luhrmann nám ale dává pocítit, jak daleko toto navázání sahalo, a to nejen stylisticky, ale i ideově.

I když je pár hodin po zhlédnutí příliš brzy dělat závěrečné soudy, Elvis je dost možná Luhrmannovým nejlepším počinem, samozřejmě hned po Moulin Rouge! Jde vskutku o strhující dílo, jednu z největších filmařských exhibic poslední doby. Top Gun oslňuje unikátními záběry autentických leteckých triků, řemeslná stránka ale příliš nevyčnívá ze standardního hollywoodského stylu.

Luhrmann si hraje se samotnou filmařinou. S dravými montážemi, nečekanými pohyby kamery, expresivními výkony herců a samozřejmě s hudbou kombinující Elvisovy melodie s jejich moderními variacemi. Luhrmannův Elvis je možná krotší než jeho nejranější produkce, pořád ale předvádí radost z toho „být filmem“, na jakou nejsme u anglicky mluvených titulů zvyklí. Srovnání bychom mohli hledat třeba v indickém RRR a podobných dílech, která vznikají v úplně jiném kulturním systému.

Po obřím úspěchu Bohemian Rhapsody (víc komerčním než kvalitativním) se čeká, jestli její úspěch někdo dokáže zopakovat. A bylo by skvělé, kdyby tuhle pozici obsadil Elvis. Baz Luhrmann se jím přibližuje své životné formě a na velkém plátně nabízí výjimečný zážitek, který lacině nedojímá, přesto může hluboce zasáhnout.

Neodkrývá tajemství Elvisova života, radši pozoruje, co Elvis znamenal pro svět, a jen naznačuje, co svět znamenal pro Elvise. Bezvýchodnost tragického konce pak není romantizovaná. Bylo by snadné chápat Presleyho jako prototyp hvězdy, která zářila tak silně, že musela brzo vyhasnout. Plukovník se to tak snaží namluvit i sám sobě. Luhrmann však pojmenovává činy, které vedly až k trpkému finále. Při zpětném pohledu se nezdají nevyhnutelnou hrou osudu, ale důsledkem konkrétních voleb konkrétních lidí, kteří mohli volit jinak. Právě to je na nich tak zdrcující.

Nová česká komedie Kdyby radši hořelo vypráví o malé vesnici a místních hasičích, které pálí konspirační teorie a strach z uprchlíků. Na FAMU debut dobré, ale bude z toho klasika jak od Formana?