Pokud jste na sladké, neodolatelně optimistický Wonka pro vás bude filmem roku

První úkol, ten vůbec největší, byl pro Kinga samotný protagonista. Co si počít s kouzelným kapitalistou Wonkou, který vlastní továrnu s kouzelnými otroky (v prvním vydání předlohy šlo o africký kmen, který později Dahl osobně překreslil na skřítkovské Umpa-lumpy)? Nežijeme zrovna v době, která je takovým „hrdinům“ nakloněná.

Wonka sloužil v předloze jako tajuplná autorita, k níž se má vztáhnout skutečný protagonista – Karlík. Nemuseli jsme ho tedy chápat, dokonce ani mít rádi. Komediální génius Gene Wilder v něm pak v slavné adaptaci z roku 1971 nalezl kus lidskosti a zranitelnosti, to ale právě na základě jeho zjevné rozbitosti, jejíž přesnou příčinu ani podobu jsme neznali.

Režisér prokazuje zvláštní formu tvrdohlavosti, kdy se rozhodl nepolevit ze svého agresivního optimismu a jeho Wonka je v podstatě ekvivalentem medvídka Paddingtona – nekonečně a až nadreálně pozitivní postavou, jejíž naivní dobrota se šíří jako ošklivá nakažlivá nemoc. Jen tedy v dobrém slova smyslu. Nemělo by to fungovat, protože Wonka byl doposud z principu ambivalentní bytost, která se někdy v budoucnu odřízne od světa, vyhodí všechny své zaměstnance a zmizí z povrchu Země, dokud nenastane potřeba hledání dědice jeho monopolu. Přesto nějakým zázrakem, který lze jen stěží racionálně vysvětlit, tohle nastavení funguje.

King nás poměrně rychle uvádí do dění – Wonka se vrací ze svých cest světem a je již hotovým čarodějem a tvůrcem úchvatných cukrovinek. Příběh dělá dobře, že mu v tomto ohledu ponechává tajemství a nesnaží se vysvětlit, jak přesně ke svým schopnostem přišel. Cílem energického mladíka je otevřít si obchod s cukrovinkami, předně na počest své zesnulé matky, ale brzy zjišťuje, že to nebude tak snadné. V cestě mu stojí nejprve vykutálení domovníci (Olivia Colman a Tom Davis), kteří ho podpisem nájemní smlouvy uvrhnou de facto do role svého služebníka, a nakonec „čokokartel“, jenž ovládá celé město a pomocí čokoládových úplatků kontroluje vše od zákonodárců po policejní složky.

Ano, Wonka se nevyhýbá politické satiře a nepřítelem nejslavnějšího pohádkového kapitalisty jsou ještě mnohem horší kapitalisti. Wonkovi naštěstí pomůže vynalézavá sirota Noodle (Calah Lane), jež je stejně jako on uzamčená ve sklepě podvodných domovníků. Společně zorganizují něco jako povstání, jehož cílem je jednak uniknout ze zajetí, jednak pomoct Wonkovi k založení byznysu. Ve stopách je navíc našemu hrdinovi „malý oranžový mužík“, Umpa-lumpa v podání Hugha Granta, jehož ohyzdná digitální podoba je jedinou vizuální slabinou filmu. Aniž by bylo jasné, proč vlastně musí být Grant digitální i ve scénách, kdy není s nikým v obraze. Holt škraloup dnešní doby.

Jinak je však snímek vizuálně krásný a dýchá životem. Spíš však, než že by King předváděl nějak nevídané triky a režijní kejkle, je jeho silnou stránkou dodat každému okamžiku emocionální váhu. Wonkova pozitivita působí až nesnesitelně upřímně a Timothée Chalamet svou roli zvládá na jedničku. Kráčet ve stopách Gena Wildera není vůbec snadné a nebylo by fér porovnávat kohokoli s jedním z nejpamátnějších hereckých výkonů všech dob. V tomto porovnání nakonec prohrává i Johnny Depp, jenž Wonku ztvárnil na vrcholu své kariéry. Chalamet si přesto netrhl ostudu a jeho Wonka si zachovává vlastní identitu, zároveň však u něj jde vypozorovat určitou kontinuitu.

Kingův muzikál je totiž přímým prequelem Wilderova podání, vypůjčuje si vizuály, mnohokrát na klasiku odkazuje a využívá i některé melodie. Z nich ta nejslavnější, Pure Imagination, se jako nit táhne celým filmem – slyšíme ji v minimalistické podobě hned u úvodních titulků, pak se zjevuje v orchestrálním podání během děje a nakonec exploduje ve strhujícím dojemném finále.

Wonka je hrdý muzikál, jakkoliv se to marketing filmu snaží zakrýt. Je v něm víc hudby, zpěvu a tance než v původní i Burtonově adaptaci dohromady. Jistě by bylo lepší, kdyby byl Chalamet profesionální zpěvák a tanečník, pak by šlo i aranžovat komplexnější taneční čísla. Přesto i tato stránka filmu jednoznačně funguje. Je smutné, že muzikál má postavení žánru, o němž lidé s hrdostí říkají, že ho nemají rádi; Wonka nám připomíná jeho krásu a vtahující jedinečnost.

Na Kingově optimismu je chvílemi cosi melancholického a smutného. Ukazuje nám svět, kde všechno nakonec dobře dopadne a kde lidská slušnost a snaživost vždy zvítězí. I když na rozdíl od Paddingtona jsou zde přítomní nefalšovaní a nenapravitelní záporáci, stále jde o svět, kde nic nebolí. Ale on, stejně jako my, ví, že to tak v realitě úplně nefunguje. Což je v ději nakonec implicitně vyřčeno – Wonka umí vyrábět cukrovinky lépe než kdokoliv jiný, ale „čokokartel“ má celý systém v malíku natolik, že mu to není nic platné. Wonka má zboží, zákazníci ho chtějí, ale lidé u moci mohou snadno zabránit tomu, aby uspěl. Nakonec dosáhne svého, protože doslova umí čarovat a žije ve světě, který metafyzicky nadržuje hodným lidem.

Jenže my neumíme čarovat a nežijeme ve vesmíru řízeném karmickou spravedlností, tak co s tím? Kingovy filmy úpěnlivě vybízejí k tomu, že ačkoliv možná náš svět nikdy nebude tak krásný jako ony, stále zobrazují ideály, jimiž se má smysl řídit. V Paddingtonovi to platilo na osobní úrovni, nyní i v rovině společenské. Nemůžeme čekat na příchod benevolentního filantropa Wonky, který vytáhne z bezedného cylindru mísu kouzelných bonbónů, díky nimž začneme tančit a zpívat, musíme ho najít v sobě. A nejen proto, že tento hrdina někdy v budoucnu sejde z cesty, než mu jeho hodnoty připomene nevinný Karlík. Když naše postavy procházejí zoo, ptá se Noodle, proč plameňáci v otevřené voliéře neuletí. „Asi je to nenapadlo, nejspíš čekají, až jim to někdo ukáže,“ míní Wonka.

Podívejte se i na žebříček nejlepších filmů roku podle databáze Kinoboxu.