Hvězdní Obchodníci s bolestí jen předstírají kvality stejně jako nesympatičtí hrdinové

Svěrákovská rada „Neber úplatky!“ má v dnešním světě tak nedůstojné postavení v koutě hamižných lidských myslí, že i bolest způsobená různě závažnými nemocemi může být komoditou. Liza Drake (Emily Blunt) je svobodná matka, jejíž dcera musí podstoupit nákladnou operaci nekrytou pojištěním. Je švorc, nemá titul z vysoké školy a pracuje ve striptýzbaru. Má však zabijáckou intuici a její schopnost odhadnout druhé učaruje Petovi Brennerovi (Chris Evans), jenž se pokouší dostat na akciový trh krachující společnost Zanna Therapeutics. 

Dvojice spojí síly a přesvědčí místní lékaře, aby začali předepisovat nový (fiktivní) lék lonafen, který po aplikaci tlumí bolest mnohonásobně rychleji než konkurenční produkty a dle expertiz existuje minimální šance, že způsobí závislost. Jak však doktory svázané etickými principy přimějete, aby vážně nemocným a posléze v podstatě všem pacientům předepsali drogu, o níž skoro nic neví? Máte-li v čele společnosti ovdovělého miliardáře (Andy Garcia), přijdete na to, že každý člověk má za správných podmínek svou cenu.

Snímek očividně zapadá do trendující streamovací tvorby zaměřené na antihrdiny, kteří vytáhnout do boje s kapitalismem jednoduše tím, že se chovají jako ti nejpříkladnější, a přitom nejbezohlednější kapitalisté. Morální kodexy stranou. Ve farmaceutickém byznysu jde jako v každém jiném podnikání o to, jak co nejúčinněji dostat kýžený produkt mezi lidi a jak obejít konkurenci, která má výhodu v renomé a kapitálu. Liza s Petem jsou finanční žraloci, kteří místo v kancelářích na Wall Street předvádí své umění v ordinacích plných lidí, jejichž zdraví často visí na vlásku. 

Na rozdíl od Vlka z Wall Street, k němuž bývají Obchodníci s bolestí na internetu často připodobňovaní, tu však z chování aktérů a aktérek tolik nečpí cynismus a nejsou tak k smíchu. Výjimkou je šéf Jack Neel (Garcia), jenž si úzkostně chrání své soukromí, aby jej nikdo nemohl očernit na základě elektronické komunikace či nahrávek z mobilu. Své zaměstnance nutí chodit bosé, jelikož chce ušetřit osmdesát tisíc ročně za uklízení podlahy, a zdá se, že slavný herec si po třech dekádách užívá nepřímé pokračování své kmotrovské polohy.

Ostatní jsou však buď upozadění, jako například Evans, jenž sice hraje proti vlastní typologii a utrousí několik suchých hlášek, ale podobně šablonovitou roli věrného firemního nohsleda by zvládl každý řadový herec. Anebo problematicky uchopení jako Blunt, již retrospektivně vyprávějící postavy zpočátku přirovnávají k hlavnímu zlu a vypočítavé bestii po vzoru DiCapriova Jordana Belforta. Liza Drake se ostatně nezdráhá podvádět celý systém i konkrétní nemocné pacienty. Jenže současně ji vidíme jako obyčejnou matku s dobrým srdcem, která vše dělá pro dceru a pomáhá též své osamocené matce (Catherine O’Hara).

Příběh neúprosně směřuje ke krachu, neboť lonafen samozřejmě není bez vedlejších účinků. A také k vykoupení protagonistky v osobní linii, která od určitého momentu vyprávění dominuje. Přechod je však necitlivý a uspěchaný, charakterizovaný především tím, že zatímco v Lize se přece jen začne ozývat svědomí, mecenáš Jack Neel náhle propadá šílenství a vystupuje jako jediný záporák. To on nakonec reprezentuje různé případy skutečných podvodů, jež Evan Hughes roku 2018 zveřejnil ve svém článku v New York Times s názvem The Pain Hustlers. 

Polidštěná Liza naopak představuje vzor pro všechny, kteří v sobě mohou nalézt sílu a zkorumpovanému systému se postavit. Navzdory komplexnímu výkonu Blunt ovšem její hrdinka nevyvolává žádné sympatie a fiktivní osud této postavy je jen prostředkem k tomu, aby filmaři v půlce mohli přestat oslavovat její obchodní vychytralost a přeladit na morálně nezávadné rozuzlení. Lizin vývoj je však zkratkovitý a Yates se scenáristou Wellsem Towerem ho nepřestávají stavět do obdivného světla, ačkoli polepšení protagonistky je znouzectností. Její portrét postrádá i hloubku, kterou nabídl třeba seriál Kauza Theranos s Amandou Seyfried. Ten rovněž zkoumal farmaceutický a ekonomický podvod, na což však potřeboval sedm hodin.

Obchodníci s bolestí jsou přímočaří, nekladou žádné doprovodné otázky a nezdržují se s romantickými liniemi. Vše, co se v nich odehraje, a každá vedlejší postava nějak zásadně ovlivní titulní kauzu s lonafenem. Podobně jako ve Scorseseho filmech se aktéři dotknou zlaté žíly, kterou však mohou těžit jen s pořádně zašpiněnýma rukama. Jenže Yatesův povrchní přístup a jednoznačné postoje dosahují jen úrovně Scorseseho imitátora z Wishe. Jeho postavy nejsou ani cynicky zábavné, ani naturalisticky citlivé. 

Film má jednotvárné, byť nepochybně rychlé tempo, díky němuž se dá u deštivého odpoledne bezbolestně posedět. A kdekomu může přijít kvalitní, pokud neviděl Barryho Seala, Týpky a zbraně, Peníze těch tupců, Vlka z Wall Street, Neskutečnou Annu a mnoho dalších děl, v nichž se protagonisté pohybují na hraně či daleko za hranicemi zákona a vyjevují trhliny v různých obchodních či legislativních sférách.

Podívejte se na žebříček nejlepších letošních filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.