Nový Vymítač ďábla by měl skončit v pekle. Nestřídmého filmaře asi posedli démoni

Green před pěti lety zaujal remakem Halloweenu, který vcelku zdařile skládal poctu slasherové klasice Johna Carpentera z roku 1978 a zároveň vypadal jako sympatický moderní horor. Další dvě pokračování Halloween zabíjí (2021) a Halloween končí (2022) už však budila spíše rozpaky, a přestože na nich lze ocenit snahu vydat se trochu jiným směrem, jen málokdo je přesvědčený o tom, že ten Greenův je skutečně tím správným.

To samé lze nyní říct i o jeho snaze restartovat další slavnou hororovou značku, která má notně pošramocenou pověst. První Vymítač ďábla (1973) od Williama Friedkina patří svou nesmlouvavostí a úchvatnými praktickými efekty mezi dodnes nejděsivější horory všech dob. Na kritický i kasovní veleúspěch se pokoušela navázat čtveřice pokračování, ale i když se pod ně podepsali zruční či zkušení filmaři jako John Boorman, Renny Harlin a Paul Schrader nebo rovnou autor původní knižní předlohy William Peter Blatty, výsledná díla skončila hluboko za očekáváními.

Dosud posledním vymítačským titulem byl Dominion: Pod nadvládou zla před 18 lety, takže je nejvyšší čas na aktualizaci. Proto se Green rozhodl stejně jako v případě Halloweenu natočit hned tři vymítačské horory, ale u novinky s podtitulem Znamení víry selhal už napoprvé.

Příběh sleduje fotografa Victora (Leslie Odom jr.), který po tragickém zemětřesení během dovolené na Haiti, jež si vyžádalo život jeho manželky Sorenne (Tracey Graves), sám vychovává pubertální dívku Angelu (Lidya Jewett). Ta jednoho dne nepřijde domů a na několik dnů se společně s kamarádkou Katherine (Olivia O’Neill) ztratí v lesích. Dívky se sice podaří najít, ale ze zážitku si nic nepamatují a postupně se u nich začnou projevovat podivné symptomy – jsou agresivní, znají tajemství lidí kolem sebe a samozřejmě, jak už to tak u posednutí démony bývá, na jejich tělech se objevují odpudivé jizvy a další zohavení.

Tak nějak náhodou Victor společně s rodiči Katherine (Jennifer Nettles a Norbert Leo Butz) zjistí, že dívky v lese vyvolávaly ducha Angeliny zesnulé matky a že je během rituálu pravděpodobně posedli zlí démoni. Victor kontaktuje Chris MacNeil (hranou již devadesátiletou Ellen Burstyn), matku posednuté Regan (Linda Blair) z prvního dílu, aby jim pomohla. K samotnému rituálu jsou následně přivolaní i kněží, léčitelka vyznávající húdú (lidovou magii afrických emigrantů) a pár náhodných kolemjdoucích. Žádná z těchto postav a jejich motivů však není dostatečně vytěžená tak, aby jejich přítomnost dávala nějaký hlubší smysl.

Bezmála dvouhodinové vyprávění lze rozdělit do tří částí, které spojuje hlavně to, že jsou všechny nudné. Dlouhá expozice nám ukazuje Victorovo smiřování se s tragickou ztrátou manželky včetně prologu na Haiti, v němž se jako klíčová událost jeví húdú požehnání od místních léčitelek, které však Sorenne příliš štěstí a zdraví nepřineslo. Přestože se téma húdú objeví i později, jeho napojení na hlavní vymítačsko-démonskou linku je v podstatě nulové, a kdyby ve filmu vůbec nebylo, nic by se nestalo.

Po zdlouhavém a nepříliš atmosférickém úvodu následuje zjišťování, co se vlastně se zjevně traumatizovanými dívkami děje. Toto pátrání probíhá vcelku nahodile a nebýt shody nepravděpodobných odolností, nikam nevedoucí přešlapování by mohlo trvat libovolně dlouho. Vrcholně bizarní je pak nevyužití či spíše zneužití Ellen Burstyn, jejíž postavu sice Green se spoluscenáristou Peterem Sattlerem chtěl do příběhu zakomponovat za každou cenu, ale zjevně nevěděl jak.

Bohužel podobně zmateně dopadá i finální konfrontace sil dobra a zla. Samotné vymítání nikterak negraduje, nepůsobí osudově a jednotliví aktéři jen tak na přeskáčku a nekoncepčně zkoušejí démony z dívek vypudit. Exorcistické praktiky se alespoň doberou jedné vcelku příjemné pointy, ale to je nakonec přece jen podměrečný výsledek – asi jako posté zopakované poselství o síle komunity.

Stejně jako v případě Halloweenu Green sází na použití ikonických hudebních motivů, a tak opět slyšíme upravenou verzi Tubular Bells od Mikea Oldfielda. Ani praktickými efekty, jež dodnes zdobí originál, se tvůrci příliš nezabývali, a tak se spoléhají na lacině vypadající CGI triky. Hrůzostrašnosti původního filmu se aktuální sequel nepřibližuje ani občasným spoléháním na lekačky, které v rámci příběhu nedávají moc smysl.

Premiéra snímku se posunula o týden, aby se horor vyhnul nasazení společně s očekávaným koncertním hitem od Taylor Swift. Ani toto rozhodnutí však studiu Universal štěstí nepřineslo a dosavadní tržby jsou poněkud za očekáváními. A to hlavně vzhledem k tomu, že Universal za práva na další zfilmování Vymítače ďábla utratil ohromujících 400 milionů dolarů. Greenův poslední pokus na napravení vymítačské pověsti je naplánovaný na duben 2025. U toho už nicméně budou zřejmě jen největší fanoušci a fanynky.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů letošního roku podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.