Jan Žižka v novém filmu není Čech a vlastenec. Jak to stráví zdejší publikum?

Momentální shoda většiny hodnotících se pohybuje kolem tří hvězdiček (z pěti) nebo 60 % a odráží pochopení kompromisu mezi tím, že se sice jedná o film drahý a český, ale zároveň ne dost drahý, jako bývají jiné zahraniční filmy ze středověku. Smíšené pocity se zakládají i na tom, nakolik je film autentický vůči dochovaným dobovým pramenům.

U životní etapy Jana Žižky okolo roku 1402, kdy se snímek odehrává, víme, že moc nevíme. Scénář je tedy jakousi fan fiction či fantazijním příběhem z pseudostředověku, jenž splývá klišovitě s představou o „období temna“. Petr Jákl i autoři první verze scénáře Marek Dobeš a Michal Petruš tak měli hodně volnou ruku a mají na své pojetí plnou autorskou licenci. Jejich cílem nebylo rekonstruovat obraz nějaké konkrétní doby, ale splnit si sen o fantazijním časoprostoru, kde je možné ukázat hodně brutality a oslovit onoho malého sadistu v nás.

Zkusme ale opustit rovinu, nakolik film naplňuje základní očekávání publika, zda půjde o „český film srovnatelný s Hollywoodem“. Shoda je, že se to povedlo jen částečně, ale nemusíme se úplně stydět. Zkusme se nezabývat ani tím, jestli nový film může nějak vykořenit z naší paměti snímky Otakara Vávry z 50. let, protože na to by muselo uplynout dalších sedmdesát let.

Pokusme se jen chvíli zastavit u toho, jaký typ hrdiny nový Jan Žižka ztělesňuje a jaké poselství v sobě film nese. Nedá se přitom určit jakýkoli autorský záměr, většina těchto významů bude spíš vedlejším efektem jiných rozhodnutí.

Jan Žižka ve verzi 2022 je výškově poměrně malý a fyzickou konstitucí spíš subtilnější, než jak ho bývá zvykem vyobrazovat. Neznamená to, že není schopný bojovník a stratég, jen je nenápadnější. Nemá ani hřmotný pronikavý hlas jako Zdeněk Štěpánek. Není vedený žádnou ideou, má jen pravidla typu „ženy neunášíme“, což pak porušuje.

Na druhou stranu je líčený jako na svou dobu poměrně citlivý člověk – vůči unesené šlechtičně Kateřině by se mohl chovat hruběji (ne, že bychom přímo předpokládali, že ji znásilní) a rodinný výjev z domovského Trocnova naznačuje, že k blízkým chová upřímnou náklonnost a snaží se jim pomoci z chudoby.

Je v něm i něco zvláštně skromného a introvertně zádumčivého. Moc toho nenamluví, nepotrpí si na velká gesta. Ale umí se správně a uvážlivě rozhodovat. Jeho kresba odpovídá tomu, jak je v posledních filmech líčený například James Bond, aniž by mezi jejich příběhy byly další podobnosti.

Je poměrně zvláštní, že v různých ohlasech je tato zjevná stylizace chápaná jako příznak „slabší scenáristické práce“, ačkoli Žižka takový prostě má být a je celou dobu příběhu. Ono intimnější niternější ladění podpořené třeba subjektivními vizemi v momentech bolesti a uzdravování se je od počátku součástí plánu.

I když to může působit jako bizarní moudro, ono opakované „smrt přináší život“, kdy Žižka zasévá semínka do půdy zbrocené krví nepřátel, přesně zapadá do schématu „humánního bojovníka“, jak s ním začal Ridley Scott v Gladiátorovi, kde nechal generála Maxima vždy nabírat do prstů hlínu či písek z bojiště. Žižka se tím zároveň mnohem víc blíží pohanským než křesťanským figurám, v oné víře v koloběh života, ne ve víře v posmrtný život.

Tím vším se novodobý Žižka vymyká okázalému pojetí chlapáctví, které zastupuje jeho bývalý mentor a nynější protivník Torak, hraný nasvaleným Ralphem Mollerem, který má záměrně co nejvíc robustní kostým a velmi často (na rozdíl od Žižky) sedí výš na koni. Žižka Bena Fostera ani není tím patriarchálním stařešinou jako Štěpánek. Foster, proslulý tím, že hraje role psychopatických padouchů nebo právě introvertních mužů s nějakým traumatem, propůjčuje Žižkovi nový druh křehkosti.

Ve filmu dvoumetrového bývalého judisty a kaskadéra Petra Jákla, který by měl přinášet právě vzrušení z akce, jde o překvapivé rozhodnutí. Ale ne tak překvapivé, když si uvědomíme, že i Jiřího Kajínka mu hrál mnohem štíhlejší ruský herec Konstantin Lavroněnko, spojovaný spíše s duchovními díly typu Návrat, Vyhoštění nebo Nová země, a rysy v jeho tváři prozrazují zažité útrapy a vyvolávají pocity tajemna.

Když nyní Jákl mluví o tom, že Žižka pro něj symbolizuje boj těch menších a slabších za svobodu a přirovnává svého hrdinu k Volodymyru Zelenskému, můžeme to jistě brát jako konjunturální výrok, jak učinit dlouho připravovaný film aktuálnějším. Jenomže nelze popřít, že právě tím film konjunkturální není, protože rozhodnutí o tom, jak bude Žižka ve filmu vypadat a působit, padlo dávno před ruskou invazí na Ukrajinu. A Jákl, i když se to v jiných ohledech nezdá pravděpodobné, nám nabízí jinou formu maskulinity v akčních filmech, než tomu bylo v těch, na nichž sám vyrostl nebo v nichž hrál, jako bylo xXx s Vinem Dieselem.

Jákl rovněž před lety hrál hlavní roli ve snímku Krysař, jenž vznikl na motivy muzikálu Daniela Landy. Sám Landa s odkazem husitství a kališníků pracuje dlouhodobě. Ve zvláštní směsici svých amatérských názorů na historii chápe husity jako vzor odporu proti vrchnosti. Podobně jako Jákl a podobně jako komunistický historik a ministr kultury Zdeněk Nejedlý husitům ubírá na jejich křesťanství.

Nejedlý viděl v husitech předvoj komunistických revolucí dělného lidu.Landa se ke křesťanskému odkazu rovněž jasně nehlásí, ale míří naopak hlouběji do minulosti, někam k pohanství a ke keltským runám a k celému onomu mišmaši odkazů na mytologickou minulost, což je obvykle praktika většiny fašistů. Historie neexistuje ve své komplexnosti, lidé minulosti nejsou najednou dobří i zlí, jako vždy byli, ale dělá se jasná dělicí čára mezi dobrem (našinci) a zlem (cizinci).

Jáklův Žižka ale nevyhovuje ani Nejedlého pojetí, ani Landovu pojetí. To, jestli je někdo cizinec, nehraje roli. Ve filmu nejsou protiněmecké nálady, a pokud je tu nějaký hlavní padouch, pak český šlechtic Rožmberk. Minulost v Jáklově Žižkovi určitě není realistická, ale není ani idealizovaná. Nepohání se jí nějaký resentiment vůči ostatním a Žižka není použitý jako vzor nebo nástroj boje proti někomu jinému, nečeskému.

Film absolutně nezdůrazňuje svou českost, nejenom tím, že v něm naprostou většinu mluvených rolí nehrají Češi. Ale vyloženě i tím, že cílem Žižkova „zaměstnavatele“, pana Boreše, jehož hraje Michael Caine, je sjednotit Evropu a navrátit do ní klid. Zatímco husité později Evropu rozdělovali, v tomto filmu je hlavním questem (a děj opravdu v něčem připomíná počítačovou hru) sjednocení Evropy – tím, že se na císařský trůn dosadí český král Václav IV. Ani ten přitom není líčený jako jednoznačně kladná postava, byť není tak slabošský jako Karel Höger u Otakara Vávry. Karel Roden hraje Václava jako nerozhodného a mírně paranoidního, ale ne jako vyloženou karikaturu.

Lze předpokládat, že většina cílového publika nad těmito významovými nuancemi nebude příliš přemýšlet. Nelze ani tvrdit, že kvůli této nejednoznačnosti pojetí hrdinů se z filmu stává lepší umělecké dílo. Možná je tím hlavním hybným principem jistá bezideovost a cílená apolitičnost příběhu, který má být jenom univerzální, srozumitelný všude a všem. Jenomže pro český historický film znamená Jáklův Žižka a jeho odklon od jednoznačnosti cosi nového. Vlastně bychom to od údajně vykalkulovaného blockbusteru ani nečekali.

Bude zajímavé sledovat, nakolik české publikum nového Jana Žižku odmítne coby „západní import“ a nakolik mu bude vadit, že národního hrdinu hraje Američan. Zda převládne typ hrdosti „stojíme Američanům za to, aby se o nás zajímali“, nebo „proč tu postavu nehraje Čech“. Určitě nám to ale umožní vžít se konečně do těch etnik, národů a kultur, co byly vždy hrány někým jiným, protože nebyly dost dobré k tomu, aby se na mezinárodním poli reprezentovaly samy.

Zatímco nám dřív ve východním bloku připadalo v pořádku, že Jugoslávci, Francouzi a Němci hrají „americké indiány“, a dokonce jsme to od nich brali jako hezké gesto a důkaz naší tolerance a antirasismu, je otázka, jak bychom se tvářili, kdyby o nás a našich dějinách desítky let existovaly pouze snímky, na nichž se nemůžeme naplno podílet, kde jsme vždy zobrazováni někým jiným a hlavně z perspektivy, která není naše. Jan Žižka se v tomto stává lakmusovým papírkem nálad současné české veřejnosti.

V posledních dnech nás německá a česká bulvární média zásobovala dezinformacemi, že se zakazují filmy s Vinnetouem. Není to pravda. Je ale pravda, že mayovky jsou v něčem překonané a třeba i lehce rasistické?