Circus Maximus jako zrcadlo kontroverzního rappera válcuje hypnotickými podněty

Rapper Travis Scott na přelomu léta vydal několik let očekávané album Utopia, mnohými kritiky vyzdvihované jako jedna z nejlepších hiphopových desek nového desetiletí. Kloubí v sobě alternativní přístupy a nechává znít podmanivé beaty, jež mají často větší význam než vokály. Atmosférickou a skličující výpověď obohatil celovečerním filmem Circus Maximus, který stojí na hraně nenarativní fikce, rozmanité galerie videoklipů a terapeutické zpovědi samotného interpreta.

Pestrobarevný kaleidoskop vydal na svém YouTube kanálu, v USA se dočkal omezené kinodistribuce. Scott k režii přizval přední filmové auteury, ačkoli se stále jedná především o jeho projekt, jehož otěže pevně drží pod hlavičkou vlastního labelu Cactus Jack.

Obdobný koncept, kdy současní interpreti či interpretky natočili ke svému albu celovečerní film publikovaný na internetu, dovedla k vrcholu Beyoncé (na Scottově albu účinkuje v písni Delresto). Po krátkometrážním Yours and Mine společně s dalšími režiséry natočila hodinový snímek Lemonade, jenž je slepencem stylisticky odlišných kapitol. Dílo získalo označení „visual album“, které použiý princip výstižně kategorizuje. Zpěvačka v něm nechala nahlédnout do jejího rozpolceného nitra, když se vyrovnává s osobní krizí a problémy ve vztahu. Scott volí obdobný přístup, ačkoli je mnohem ambivalentnější, abstraktnější, provokativnější a hůř uchopitelný.

Videoklipy jsou osvobozené od nutnosti vyprávět souvislý příběh. Mohou se oddat provázanosti zvuku s obrazem, vytvářet interpretačně otevřené výjevy a hudbu obalovat novými významotvornými vrstvami. Z toho Scott maximálně těží. Příznačně nazvaný Circus Maximus protkává symboly a obrazy, jež jsou pevně spjaté s antikou, legendami či biblickými motivy. Vybízí k návratu ke kořenům s nadějí, že nalezne vnitřní klid. Absurdní svět představuje úvodem, kdy se setkává s krakenem, jehož destruktivní schopnosti se do interpreta otisknou. Vydává se na hypnotickou odyseu, kde se snaží utkat s vnitřní temnotou, související s jeho kontroverzním vystupováním a skandály.

Scott se dostává do pomyslného chrámu, kde usedá ke konverzaci s duchovním otcem Rickem Rubinem, jedním z nejdůležitějších producentů hudebního průmyslu vůbec, který se v poslední době se zaměřil na duchovno. Jejich krátké rozhovory o životě a jeho smyslu však paradoxně nikam nevedou, jsou pouhými tezovitými pseudomoudry. Ke skutečné katarzi musí dojít pomocí akcí a činů. Absurdní rozhovor snímá těkavá kamera s prudkými zoomy s trashovou estetikou, čímž ještě víc podkopává celý rozhovor, a přes obrazovou masku ve tvaru oka. Publikum je tak situované do pozice jakéhosi mytologického kyklopa. Konverzaci přerušují jednotlivé stylisticky odlišné segmenty, které slouží jako pohled dovnitř protagonisty, kde listujeme jeho vzpomínkami a různorodými náladami.

Právě tyto jednotlivé kapitoly, tvořící zhruba třetinu snímku, jsou výtvarnou galerií, z níž každou část točil jiný režisér. Vyobrazují odlišné Scottovy tváře, nebo spíš to, jak a v kolika různých polohách jej veřejnost vnímá. V sekvenci k písni Hyena jako spasitel brouzdá pouštním městem, aby se pak vyhříval jako biblický had na stromě a pomocí obrazových kompozic asocioval Jidáše. S provokativní Sirene pak v díle poprvé odkazuje k tragédii, kdy během jeho koncertu v tlačenici zahynulo deset lidí. Tato část vyobrazuje masu mačkajících se lidí, aby následně začali stavět lidskou věž. Scott se ocitá mezi nimi. Přebírá zodpovědnost a dává vědět, že je v tom s nimi, ačkoli na tragédii stále nese markantní podíl viny.

Poté přichází segment Echoes od mistra práce s neonovými světly Nicholase Windinga Refna. V něm Scott pod rouškou fialové noci projíždí prázdným městem s řidičem bez tváře. Přes omamné barvy noci jej čeká jen prázdnota na zadní sedačce auta. Po krátké konverzaci přechází na pulzující diskotéku od Gaspara Noého. Jako DJ určuje drsnou a psychedelickou náladu tančícího davu. Oddává se provázanosti rytmů a obrazu, která pro něj představuje největší zdroj inspirace. Po stylisticky vytříbených pasážích končí rozhovor s Rubinem a vydává se na další pouť. Začíná padesátiminutová intimní zpověď. 

Scotta vidíme v antickém prostředí monumentálního stadionu Circus Maximus. Ten byl ve své době hlavním prostorem pro pořádání závodů či zápasů. Scott svádí boj sám se sebou, obklopený zdí z reproduktorů a filmovým štábem, na který záměrně upozorňuje. Stále ho pronásleduje zájem médií, je těžké zachovat si vlastní tvář. Je jako kořist uprostřed arény, na jejíž chybu všichni dychtivě čekají. Nelegitimizuje své kontroverzní jednání, kdy fanoušky a fanynky burcuje k nebezpečnému moshpitu, užívání drogy vedoucí k výbušnému chování se sklony k agresi. Snaží se jen zbavit úlohy atrakce, na kterou ho veřejnost omezuje.

Circus Maximus není vybraný náhodně. Odehrála se zde jedna z největších sportovních tragédií starověku, kdy se pod množstvím návštěvníků zřítila tribuna a zahynulo víc než tisíc lidí. Symbolické místo značí Scottův návrat ke kořenům se snahou nalézt vnitřní klid. Touha po spektáklu upozaďuje skutečnost, že interpret je především člověk, byť s nepopiratelnými problémy. Sekvence snímaná dynamickou steadicamovou kamerou jen zřídka volí střih, po celou dobu jsme proto se Scottem schovávajícím se za sluneční brýle a v bílém fotbalovém dresu. Dopadají poslední sluneční paprsky a my jsme obklopení neprohlédnutelnou tmou, v níž se za tónů ústřední skladby Circus Maximus rozpoutá peklo.

Z kouřostrojů se valí dým, nad Scottem poletuje osvětlující dron a všude září pekelně červené světlo. Když interpret leze na jeden z reproduktorů, jde mu to těžko. Následný skok není bez strachu, protagonista příliš dlouho váhá. Scottův taneční pohyb připomíná uměleckou performanci na hraně sebestředné exhibice, jež je však s hiphopovou estetikou neodmyslitelně spjatá. Po uhašení plamenů přichází Danteho očistec. Vychází světlo a Scott se z temných útrob vydává do pomyslného nebe, které už však nevidíme. Circus Maximus je Scottovou abstraktní Božskou komedií, místo Virgila jej však provází kolegové a kolegyně.

Celá odysea se natáčela napříč kontinenty. Filmaři procestovali Island, Dánsko, Nigérii, Egypt či Itálii. Cesta však nezahrnuje pouze poznání odlišných kultur, ale i rozdílů mezi současným světem, historií a starověkými civilizacemi. Brouzdání s cílem nalézt význam konceptu utopie. Po cestě však přichází zjištění, že utopie není určitá civilizace nebo lokace, ale naše mysl. Je to pohled na svět, který nelze jednotně interpretovat, jelikož záleží na perspektivě každého z nás. Jedno je však jisté, hranice mezi utopií a dystopií je tak tenká, že téměř neexistuje.

Circus Maximus je svébytným audiovizuálním organismem, jenž by bez Scotta nemohl existovat. Několikrát slyšíme opakující se písně, pokaždé však v jiném podání, prostředí a s jiným smyslem. Symbolizují onu dualitu a ambivalenci, pro interpreta tolik příznačné. Dává smysl, že po zhlédnutí filmu vlastně nevíme, co si o něm myslet. Jde o Scottův vnitřní testament a snahu o pochopení sebe sama. Vidíme rozpolceného člověka, kterého už možná přestalo bavit nasazovat si masku. Pokud ji však odhodí, bude ještě někoho zajímat? Není tím elementem, jenž samotného Travise Scotta tvoří? Odpověď nedostaneme, nezbývá než doufat, že ji nalezl alespoň Scott.

Další možnosti světa filmu a hudby můžete nalézt v našem žebříčku nejlepších hudebních filmů.